Jaký je váš vztah k běhání?

„Běhám rád, ale ne každý den. Ten pohyb se mi líbí, připadá mi nejpřirozenější. Nejjednodušší by bylo, kdyby lidi prostě běhali. I jezdit na kole je fajn, ale jakmile se kola zamotají s auty nebo chodci, divně se to spolu ve městě potýká.“

Kdy jste běhal naposledy?

„Teď nedávno, tak různě si popobíhám. Někdy u nás v lese v Černošicích, jindy průběžně po městě. Baví mě běh spíš zařazovat do běžného provozu, než se převléknout vyloženě do běžeckého oděvu a jít běhat. Mnohem raději hodím batoh na záda a někam doběhnu.“

Nezkoušel jste třeba běžet z Černošic až do Prahy?

„Do Prahy ne, ale běhal nebo chodil jsem do Lahovic (zhruba 8 kilometrů, pozn. red.). Seběhl jsem z Černošic k řece a podél ní doběhl nebo došel do Lahovic na autobus.“

Chodíte si cíleně zaběhat?

„Někdy běhám, když jdu se psem. To jsou moje nejčastější běhy, naboso, v zimě, v létě. Zkoumal jsem, v jakém počasí to jde a nejde, běhal jsem za všech možných podmínek. Ale pes nám zestárnul, pohybuje se pomalu, a kdybych s ním běžel, tak mu vlastně utíkám. Takže teď se s ním spíš procházím a běhám míň. Ale pořád si vedle něj občas takovými měkkými klusy popobíhám.“

Existuje počasí, ve kterém se už naboso běhat nedá?

„Já jsem takové nenašel. Jen u nás v Černošicích máme takový prudký kopec, stráň, a tam, když je mokro a bláto, bosé nohy dost kloužou. Jezdí.“

Uvažoval jste, že byste se někdy zúčastnil nějakého běžeckého závodu?

„Vůbec ne. Závody jsou pro mě úplným nesmyslem, závodění jsem opustil dávno.“

V čem jste závodil?

„Na základní škole a na gymnáziu jsem dělal atletiku, házel jsem oštěpem na Rudé hvězdě Praha a v rámci tréninků jsme běhávali do Stromovky. Jak jsem šel na vysokou, víceméně jsem přestal, protože mě už nebavily závody. Trénoval jsem rád, ale vadilo mi jezdit o víkendu na závody. Přišlo mi to jako dlouhá ztráta času čekat na svoji disciplínu. Házel jsem oštěp, kouli, disk a někdy mě dokonce přinutili jít chůzi. Tam se získávaly body. Ale neměl jsem tu správnou techniku a chtěli mě vylučovat pro zesměšňování závodu, protože jsem zdravil tribuny a tak podobně.“

Běžecké závody spousta lidí nyní vnímá spíš jako setkání podobně naladěné komunity než atletický přebor…

„To chápu, ale já jsem zvyklý být sám. I v řece si plavu sám, jak v létě, tak v zimě. Jdu si, kdy se mi to hodí. Můj diář diktují divadelní představení, od nich se všechno odvíjí. Nemám čas odpoledne jako spousta jiných lidí. Dopoledne třeba chodívám hrát tenis. Možná že kdyby mi nějaká partička řekla: Jdeme běhat tenhle den dopoledne, třeba s nimi i půjdu, ale že bych vyhledával nějaké závody, to ne. Já jsem tak hodně s lidmi, že jsem docela rád sám.“

Podle čeho se řídíte, když běháte? Sledujete čas nebo například uběhnutou vzdálenost?

„Ne, to vůbec (smích). Jestli jsem někdy něco měřil, tak nádechy a výdechy. Zajímalo mě, na kolik nádechů a výdechů vyběhnu jeden kopec u nás. V Černošicích seběhnu dolů roklí a pak následuje takové nepříjemné stoupání. Zpočátku jsem ten kopec nevyběhl celý. Běhám podle pravidla, že máte běžet lehce, abyste si přitom mohla povídat. Nejsem na sebe zlej nebo krutej. Vyběhnout s takovou lehkostí ten kopec až nahoru mi nešlo, tak jsem na konci jenom šel nebo velice lehce vyklusával. Když jsem se ho vyběhnout celý naučil, začal jsem zkoumat, na kolik nádechů a výdechů to zvládnu. Spíš jsem experimentoval s dechem, než že bych měřil časy.“

V jaké fázi se momentálně nachází vaše stravování? Prý někdy jíte, někdy ne, jak to máte teď?

„Jím podle toho, jak mám chuť. Teď jsem spíš bez masa – je masopustní čas. Držel jsem i Suchý únor, protože jsem hrál ve filmu Úsměvy smutných mužů z protialkoholní léčebny, kde jsem se o téhle akci na podporu lidí, kteří se snaží odvyknout, dozvěděl. Nedal jsem si ani kapku alkoholu, což bylo docela odlehčení.“

Zmíněný film pojednává o Josefu Formánkovi, jemuž pomohl ke zvládání závislosti na alkoholu mimo jiné i běh. Vnímáte i vy běh jako určitou formu očisty?

„Musel před alkoholem prostě utéct… Formou očisty nebo terapie běh být může, ale myslím si, že člověku může pomoct jediné. Když otevře srdce a vibruje v úrovni lásky. To je klíč. Můžete dělat všechno možné, ale bez toho to nejde. I Formánek sám říká, že v sobě musel najít především laskavost.“

Jste také příznivcem půstu. Běháte, i když zrovna nejíte?

„Nejdéle jsem se postil třicet dní a ano, celou dobu jsem fungoval normálně. Bylo šokující, že jsem po 24. dni půstu hrál svůj dvouhodinový zápas v tenise. Moji dva kamarádi trenéři mě pozorovali, věděli, že jsem po dlouhém půstu.“

Namluvil jste audio verzi kultovní knihy Born to Run, Zrozeni k běhu. Jak na vás kniha působila?

„Skvěle. Myslím, že ta kniha ve své době ovlivnila hodně lidí, kteří díky ní začali běhat. Má v sobě zvláštní náboj. To, co je v ní napsané, mi přijde logické – že nejlépe se běhá naboso, že člověk je od přírody běžec. Jsme prostě běhavé bytosti. Třeba Apači, indiáni, když pospíchali, si s sebou nebrali koně. Ti je zdržovali, museli je nakrmit, napojit, nechat odpočinout… Lidé vydrželi víc. Nebo Inkové běhali jak šílení! Po celé říši měli kamenné chodníčky, po kterých lítali běžci, co nosili zprávy. Viděl jsem stezku: skála a římsa. Oni běhali po té římse ve výšce spousty metrů nad zemí a místní průvodci nám tvrdili, že se tam dva uměli v běhu vyhnout, aniž by zastavili. Myslím, že knížka Zrozeni k běhu v člověku budí takovou příjemnou euforii, kdy si řeknete: No jasně, jde se běhat! Vždyť je to to nejjednodušší, co můžeme udělat!“

Celý rozhovor si přečtete v novém čísle tištěného Běhej, které je právě v prodeji