Komentujete již desátou sezonu pražský maraton. Co se za tu dobu podle vás změnilo?

„Změn vidím několik. Diváci se teď chodí na závod bavit, to nebývalo. Pamatuji si, že dřív to bývali Italové a Španělé, kteří se přišli bavit, a Češi tleskali jen proto, že tleskali ti vedle. To už tak není. A to platí i pro běžce, kdy spousta z nich si jde užít atmosféru velkého závodu, tedy alespoň na naše české poměry, v němž běží i top elitní atleti. Chtějí mít zážitek ze závodu a zároveň je to rychlá trať, protože tratě RunCzech jsou extrémně rychlé, takže si chtějí třeba zaběhnout i rychlý čas. Další třeba chtějí zažít ten pocit, když člověk vybíhá za tónů Vltavy, věřím, že to musí být skvělé (úsměv).“

Jak se posunula organizace závodu? Letos oslaví 25 let…

„Nejvíc v celkovém zabezpečení akce. Rok 2013 a Bostonský maraton, při němž zemřeli tři lidé a 170 jich bylo zraněných, to byl zkrátka hnus. Pro mě pak byl jeden z nejsilnějších zážitků vůbec, z doby, co jsem součástí RunCzech akcí, ten rok na pražském maratonu, kdy jsme si chtěli připomenout ony tři běžce, kteří tu kvůli té tragédii už nebyli. Chtěli jsme si to připomenout běžeckým hnutím, protože my běžce vnímáme jako rodinu, aby bylo zřejmé, že se teroru, tomu hnusu, nepoddáme a že se mu společně postavíme. Udělali jsme vzpomínku těsně před startem, mluvil jsem česky a anglicky a jmenoval jsem ty tři, pak nastala chvilka ticha a potom lidé začali spontánně tleskat. Byla v tom pro mě neuvěřitelná síla.“

Ještě něco dalšího je teď podle vás jinak?

„To, jak lidi závod vnímají, ovlivnili i ti, kteří tam závodí. Třeba dřív Honza Kreisinger a teď Jirka Homoláč a Eva Vrabcová-Nývltová. Doběh Honzy Kreisingera, kdy 2:16:30 byl limit, na tabuli bylo 2:16:28 a on se zastavil před cílem! V tu chvíli jsem myslel, že mě praští. Říkal jsem si, udělej dva kroky, udělej dva kroky! Honza je super, mám ho rád, oba jsme z Českých Budějovic. Přejdi to, přejdi to! Takhle zaběhnout maratonský debut, to byl velký zážitek, úžasný! Naštěstí to zvládl a splnil si tak svůj sen. A Jirka Homoláč, když začal trénovat v Itenu a pak se vrátil, jeho posun na pražském půlmaratonu byl neskutečný. To bylo skvělý, kam to poslal, super! A měli jsme zase rychlého běžce. On je navíc extrovertní a umí s diváky komunikovat. Teď je pro mě obrovský příběh Evy Vrabcové-Nývltové. Ne jen tím, co měla za sebou, ale tím, jaká je. Pro mě je neskutečně lidská, úžasná. Měl jsem proto radost, když jsme se shodou okolností potkali v maskérně v televizi loni v prosinci. V závodě je ona vždycky s diváky. Jirka umí být pro davy, dokáže je strhnout, kdežto ona je ke každému divákovi osobnější.“

Utkvěly vám za dobu komentování maratonu v paměti nějaké silné momenty?

„Vzpomínám na jednoho Ira, který běžel před pár lety, kdy se během závodu hodně oteplilo. On přiběhl do cíle, složil se za cílovou bránou, zvracel, měl křeče, hned se o něho samozřejmě postarali zdravotníci. V tu chvíli byl vyčerpaný, takže u něho zůstala zdravotní sestra a hlídala ho, dostal vodu, chladili ho a podobně. On tam ležel, odpočíval a za tři čtvrtě hodiny řekl, že už je v pohodě a příští rok přijede zas (úsměv).“

Vaše komentování přineslo na závody velkou změnu, která však nesedla úplně všem.

„Ano, to nikdy nebude sedět všem. My komentování závodů s Mírou řešíme pořád. S kolegy z RunCzechu jsme se teď dohodli, že budeme upravovat nastavení hudba-kapela-my, co je kdy podstatné. Třeba když lidé přicházejí na závod, potřebují sadu těch zásadních informací. Když běžci odbíhají a diváci se přesouvají, tak je už nepotřebují a chtějí si třeba vydechnout. Tak tam dáme hudbu, aby to bylo pro ně komfortnější. Když jsme začínali, všechno bylo úplně jinak.“

Ano, dříve závody komentovali takové ikony jako Štěpán Škorpil nebo věhlasný guru a termínovkář Ivo Domanský.

„To je právě ta jedna z velkých změn. My tam jsme ale pro diváky a pro běžce a ne pro elitní závodníky. Takže s nimi neřešíme termíny závodů. Jsme tam pro širokou veřejnost, to je náš divák. A cílem je, aby si to užil, tedy divácký zážitek s tím, že si dáváme pozor, aby tam bylo vždycky hodně informací. Užít si to a dozvědět se, jsou dvě věci, které my dáváme dohromady.“

Je komentování maratonu náročné?

„Je to pro nás dlouhé, pro nás i pro hlasivky. Na maratonu začínáme v půl osmé a končíme ve čtvrt na pět. Komentovat začínáme většinou hodinu a půl před startem, chceme začínat těsně před tím, než přicházejí první běžci.“

Jak po takovém moderátorském výkonu vypadáte?

„Teď už je to lepší (smích). Už jsme se naučili třeba používat jinak hlas. Já mluvím přes záda, což je šetrnější, a můžu tak mluvit sedm hodin. Teď už je i víc hudby, ale v minulosti jsme mluvili celou dobu kromě toho, kdy hrála Vltava a hymna. To už ale bylo i informací moc pro diváky a ti už nestihli vydechnout.“

Jaký má na vás komentování konkrétní dopad?

„My toho nejvíc nachodíme. Přecházím a zdravím se s běžci. Plus je to psychicky náročné, přepínáme mezi jazyky. Jsme mezinárodní závod a máme hodně cizinců, tak oba komentujeme v češtině i v angličtině. Někdy víc, někdy míň, ale tohle moc neplánujeme a vzniká to improvizací na místě. Bolí nás tedy nohy. Tak, že po doběhu půlmaratonu mě bolí míň než po komentování maratonu (smích).“

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle tištěného Běhej