Z Prčic je cítit tradice. Jak by ne, letos to byl už 54. ročník. Prčice táhnou. Už v sobotu ve čtyři ráno v Dejvicích v metru jsem mezi ranními ptáčaty viděl další účastníky. Čím to je, že kvůli pochodu tolik lidí vstává v nekřesťanskou hodinu? Přední vagóny prvního ranního céčka jsou před Háji beznadějně plné sportovců, a to je chvilku po páté. Kupujeme si mapu, vystojíme frontu na startovní razítko a v 5:18 vybíháme.

Před námi už vyrazily stovky chodců, neustále někoho předbíháme. Rodinky s dětmi, dcerka na koloběžce, tatínek se jen ohlédne a utrousí: „To jsou ti blázni…“ Skupinky s batohy a karimatkami, ti vypadají, jako kdyby vyrazili na čundr. Ve vzduchu cítíme trávu a za chvíli míjíme dredaře. Kolem Botiče je cesta úzká, tam se to štosuje a někteří chodci protestují. Ale tak jsme lidi, že? Nějak se vyhneme. Stále předbíháme chodce a dobíháme i běžce, nejsme jediní v poklusu. Proběhnout si Průhonický park je dobrým bonusem.

Před Týncem míjíme už jen běžce, prohazujeme pár slov, a kdo by to byl řekl – nejsem jediný běžec, který Prčice bere jako trénink na UTMB. Přebíháme Sázavu a v Týnci na zámku je první kontrola. Pokračujeme a za chvíli míjíme občerstvení v půlce trasy. Nezastavujeme, nikam se neženeme, běžíme okolo šesti minut na kilometr a povídáme si.

Druhá kontrola je v Neveklově. Chvilku se přetahujeme s partičkou běžců před námi, ale nezávodíme. Když kamaráda chytají křeče, přecházíme do chůze a nehrotíme to. Krajina už je kopcovitější než kousek za Prahou a svítí sluníčko, sobota se vyvedla. Značení je výborné, na celé trase seběhneme několikrát jen vlastní vinou, když se s kamarády zakecáme a nedáváme pozor.

V Kosově hoře je poslední kontrola, kde už potkáváme hlavně cyklisty. Do cíle je to méně než patnáct kilometrů. Připojují se kratší trasy a zase předbíháme hodně chodců. Odkud běžíte? Z Prahy. To jste dobrý. Člověka to nakopne. Nedá nám to a proháníme běžce před námi. S vidinou cíle stupňuju tempo, už je to jen několik kilometrů podél potoka.

Před druhou hodinou přibíhám do Prčice na náměstí. Skoro nemůžu najít cíl, kolik je tam lidu. Samé stánky s různými dobrotami a pivem. Klobásy, zmrzlina, Kofola a všude pivo. Botička do sbírky je fajn, jen by nemusela být plastová. Dnes jsem náhodou objevil kovovou botičku z ročníku 1975, to je jiná. Jako účastníci nejdelší trasy z Prahy dostáváme ještě plastovou pamětní medaili a jdeme se ochladit do kašny. Když přecházíme městem do pivovaru, míjíme na mostě stovky lidí, Prčice pochodem doopravdy žijí.

V pivovaru pivo jen do kelímku, sklo si nemůžeme vzít ven, prý se moc krade. Jak české…

Celé Prčice pro mě byly takové hezké, české. Na trati jsme potkali mnoho odstínů české nátury. Pro českého ultramaratonce to byl dobrý trénink, nakonec šest a půl minuty na kilometr a dohromady 74 kilometrů s kilometrovým převýšením. Dnes už se cítím nějak moc dobře na to, že jsem včera uběhl skoro 75 kilometrů. Nejsem doopravdy blázen? Ani ne, spíš jen jeden z odstínů české povahy, jsme náturou vytrvalí.