Je pátek večer. Ještě před pár minutami jsem seděl v autě, řádně rozbitý z dlouhé cesty. Teď funím do kopce kus od Vizovic, kužel z čelovky se opírá do kamenů na cestě a já si ze všech sil opakuju mantru „je to běhatelný“! Cesta na rozhlednu se rychle mění v pořádný krpál a já přecházím do skyrunningové chůze do eskalátorů.

„Prostě opřeš nohy o kolena, nečumíš nahoru a dupeš, co to jde,“ vysvětloval mi kdysi Ondra Fejfar svoji taktiku. A tak opřu nohy o kolena, nečumím nahoru a dupu, co to jde. A pak jsem nahoře. O pár vteřin rychleji než loni, což je fakt úplně jedno. Pod rozhlednou už na vás čeká mohutné „ahooooj,“ čaj a hlavně kalíšek místní pálenky zvaný Craftovice. A ještě jeden do druhý nohy… No a v podobném duchu to pokračuje další dva dny.

Prostě tu běháte, posloucháte, mluvíte, inspirujete se, uždibujete koláčky, to celé v naprosto šíleném tempu. Už jen výčet přednášejících je dlouhý, ale nudný v žádném případě. Honza Francke dokáže, aby si člověk málem začal myslet, že závodit v mínus 40 na Idiarodu na Aljašce může být vlastně docela romantická sranda (pak vyběhnete do podzimní vizovické krajiny jen v tričku a rychle vás to přejde). Honzové Havlíček a Bartas imitují Cimrmany při prošlapávání slepých uliček na Bob Graham Roundu, aby vzápětí Palonc ukázal, jak se to dělá. Jak se stát mistrem světa v rogainingu vyprávějí Radek Čech a Ondra Skripnik se stejnou lehkostí, jako kdyby šli do sámošky pro rohlíky. Hudy vypráví o běhání do práce ve Španělských horách, Fejfi o prestižní Golden Trail Series, Jirka Čípa o třetím místě na CCC, Švirda o přeběhnutí tří balkánských států, zase Palonc o šílenosti nazvané Barkley Marathons (najděte si to, fakt), Lukáš o focení v horách a Zuzka s Vlčicí o vaření (asi, tohle jsem už bohužel neslyšel). Ať mluví kdokoliv, trochu vám cukají nohy. Prostě si to chcete zkusit.

To ještě nepřišla řada na hlavní hvězdy festivalu. Britského běhajícího novináře Damiana Halla, který si vypěstoval malou posedlost ze závodu Ultra Trail du Mont Blanc, aby se během pár krátkých let propracoval k pátému místu na téhle olympiádě trailových běžců. „Pokud zrovna nehraju fotbal, nepotřebuju vyhrát úplně všechno. Ale UTMB se pro mě stalo něčím extra a chci na něm být co nejlepší,“ vyznal se mi u půllitru piva.

Jasmin Paris, poloviční Češka a naprosto neuvěřitelná žena, máma a běžkyně. Tahle raketa trhá rekordy nejen mezi ženami, ale i v absolutním pořadí. Třeba letos v lednu zvládla 431 kilometrů dlouhý Spine race za 83 hodin, 12 minut a 23 sekund, čímž posunula maximum o víc než 12 hodin. „A to jsem pořád ještě kojila svou 14měsíční dceru Rowan. Na každém checkpointu jsem tak kromě převlečení suchých ponožek měla odstříknout trochu mléka,“ smála se Jasmin při přednášce, která se proměnila v menší stand-up komedii.

A mezitím běháte. Furt. O běhu na rozhlednu řeč byla, sobotní dopoledne patřilo novince nazvané Biatlonová štafeta. Čtveřice, dva běží kilometrový trail, dva lehoučký orienťák, před předávkou se střílí z dětských pistolí. „Berte to hlavně jako zábavu,“ varuje nás startu hlavní festivalový guru Martin Marek. Asi tuší, co přijde… Soupeření nějaké třicítky štafet se rychle (ale krásně) zvrhne v kotel, který si v ničem nezadá s tím na derby pražských S. „Vole, makeeeej,“ zní lesem na několik verzí. A když naše štafeta složená ze tří Honzů a jednoho Tády vybojuje v nervydrásajícím finiši bronz i přesto, že náš nejmenovaný čtvrtý člen stihl deset metrů před cílem zabloudit, i my si užijeme ono oprané Nagáááno.

Přednáška, oběd a hurá do autobusů. Ten nás veze pár kilometrů na start rogainingu, v buse vyfasuju místo vedle Damiana. „Máte tady super lesy, to u nás nic takového není. A taky se mi hrozně líbí ty střechy do tvaru písmene A,“ nadšeně kouká po krajině. A pak dostaneme do ruky mapu, na ní několik různě obodovaných kontrol a jednoduché zadání: „Posbírejte co nejvíc bodů. Máte na to 150 minut. Start!“ Nahoru, dolů, nahorů, dolů a tak pořád dokola. Sem tam se kolem vás mihne další spolubojovník, sem tam zabloudíte a sem tam sami sebe nasměrujete do pořádně hustého a pichlavého křoviska. Kdo umí s mapou a běhat v terénu, zvládl všechny kontroly. Kdo je na obojí trochu levej, trápí se, pročež končím v cíli v poli poražených a hlavně o nicotných 8 vteřin později. Ale opět, na tohle se tady fakt nehraje.

Přijde vám to celé až moc podezřele optimistické? Možná, výtek fakt není mnoho. Snad jedinou je jistá uzavřenost, minimálně tak festival působí navenek. Ale v tomhle případě platí, že zdání klame a vy budete v neděli odklikávat spoustu žádostí o přátelství na fejsbůku i na Stravě…

Celý festival je takový malý letní tábor. Na jeho konci jste od bláta, tak trochu smrdíte a jste sedření jak koně. Ale stejně se těšíte na další rok. Tahle akce vás nenechá přešlapovat na místě, a pokud vám třeba občas trošku schází běžecký morál, tady ho načerpáte víc než dost. Koláčky, střežte se, my si pro vás přijedeme!