Na jednom z posledních tuzemských půlmaratonů loňského roku v rámci závodu Okolo Boleváku jsi zvítězila a časem 1:30 sis vytvořila osobní maximum na této trati. Jak se ti běželo?

„Běželo se mi dobře, trať kolem rybníku u Plzně mám ráda. Je téměř bez kopců, hodně rychlá, ideální pro osobní rekordy. Chtěla jsem hlavně běžet podle stanoveného plánu a musím říct, že to nakonec bylo o více než čtyři minuty rychlejší, než jsme s trenérem – a manželem v jedné osobě – plánovali.“

Co říkáš na svoje vítězství? Druhá žena za tebou byla hodně daleko…

„Umístění jsem během závodu ani moc neřešila. Šlo mi o překonání osobního rekordu. Vybíhali jsme společně s maratonci a desítkáři. Věděla jsem, že je přede mnou jenom Marcela Joglová (reprezentantka na loňském MS v atletice, pozn.red.), která běžela desítku. Ale jak jsem říkala, hlídala jsem si hlavně svoje tempo a soupeřky moc neřešila. Jsem od přírody soutěživá, takže mě samozřejmě vítězství potěšilo, to tajit nebudu.“

Proč ses soustředila zrovna na tento závod na konci běžecké sezony?

„Mou motivací číslo jedna je start na maratonu v New Yorku 2020. Pro účast je tam potřeba mít maratonský čas pod 3:15. Já mám zatím nejrychlejší za 3:15:23 z maratonu v Hradci Králové, takže jsem chtěla splnit i půlmaratonský limit, což se mi podařilo. Budu do NY psát, tak uvidím, jestli tam pojedu.“

Jak dlouho se věnuješ běhu a čím tě tento stále populárnější sport zaujal?

„Začala jsem běhat v roce 2013, kdy jsem si jen tak z hecu dala pražský půlmaraton s tím, že ho chci běžet pod dvě hodiny. O pár minut se to tenkrát podařilo. Předtím mi běh vůbec nic neříkal. Přišlo mi, že takhle „blbý“ sport nikdy dělat nebudu. Od dětství jsem se rekreačně věnovala cyklistice, v pozdějším věku jezdectví – parkur a drezura, měla jsem vlastního koně. S manželem Petrem jsem občas zašla na kruhové tréninky, které vede.“

Jak se tento tvůj postoj z nechuti k současnému nadšení ohledně běhání změnil?

„Ani nevím, jestli to byla nějaká razantní změna, spíš se to stalo postupně. V roce 2012 běžel Petr Nike Run Prague po pražské Náplavce a atmosféra tisícového běžeckého závodu mě pohltila. Koupila jsem si kultovní knihu Born to run a to byla další výrazná kapka, která přispěla k mému nadšení pro běhání. Po přečtení knihy jsem si nazula běžecké boty, vyrazila na bránickou stezku a prostě mě to začalo bavit. Vlastně to bylo docela jednoduché.“

Vzpomínáš si na svůj první běžecký závod?

„Ano a moc dobře. Bylo to v roce 2013 a běžela jsem pětku v rámci seriálu Vaše liga. V noci tehdy napadlo snad půl metru sněhu, takže z mojí běžecko-závodní premiéry se stala celkem náročná výzva. Ale dostala jsem se do cíle a bavilo mě to.“

Od této akce uplynulo šest let a tvůj závodní diář čítá během roku přes deset závodů…

„Moc rádi s Petrem závodíme. Běžecké závody jsou pro nás skvělá společenská akce, máme mezi běžci mnoho přátel. Každé jaro jezdíme na běžecké soustředění do Itálie. Rádi se účastníme týmových závodů a štafet, třeba Vltava Runu nebo běhu dvojic v Hostivaři. Zkusila jsem i několik Horských výzev, Beskydskou sedmičku nebo Krakonošovu 55. I tyto závody mě hodně bavily, ale protože jsem na ně příliš netrénovala, přivodila jsem si únavové zranění. V současné době už mě to daleko více táhne na silniční rovinaté závody. Manžel má několik svých běžeckých svěřenců, kterým píše tréninkový plán a pomáhá jim v jejich rostoucí výkonnosti. Běh se stal nedílnou součástí našeho života.“

Po několika letech běhání bez trenéra ses vloni rozhodla pro celkem zásadní změnu v tréninku. Tvůj manžel se stal i tvým běžeckým trenérem. Znám několik manželských párů, kde to mají podobně, ale ne vždy to skončilo ideálně. Jak to vnímáš ty?

„Vím, na co narážíš, a musím se přiznat, že jsme zpočátku měli trochu obavy, jak to bude fungovat. Jestli se třeba nezačneme hádat. Ale klape to skvěle. Můj trénink dostal systém a řád. Mám jasný plán, který někam směřuje, a já vím, čeho chci dosáhnout. Petr je výborný trenér, který vnímá individualitu každého běžce. A já jsem hodně poslušný svěřenec, který plní, co má napsané. Můj výsledek z Boleváku potvrdil, že jsme na dobré cestě a rozhodně chci v této spolupráci pokračovat.“

Mnoho běžců zkouší přidat další disciplíny, rostoucí popularitě se těší u nás duatlon a triatlon. Těchto závodů každým rokem přibývá a rostou účastnická čísla. Láká tě to?

„Triatlonový závod jsem si zatím zkusila jenom jeden, v roce 2016 jsem si dala kratší triatlonový závod na Lipně. Bylo to fajn, ale zase tolik mě to nechytlo. Chci se koncentrovat na běh.“

V rámci jednoho z nejtěžších triatlonů na našem území jsme se potkali nedávno v Děčíně. Jednalo se o extrémní triatlon Winterman na ironmanských distancích s plaváním ve studeném Labi a těžkým během a cyklistikou v kopcích. Působila jsi v support teamu vítěze Lukáše Pazdery. Jaké to bylo?

„Byli jsme tam již potřetí. Je to hodně speciální akce a jsem ráda, že můžu být u toho. A navíc Lukáš konečně zvítězil, což celý zážitek ještě umocnilo. Příští rok se chystáme znovu a za dva roky se na start chystá i manžel Petr.“

Jaké jsou tvé běžecké plány a cíle do sezony 2020?

„Cílů mám hned několik. Chtěla bych zaběhnout desítku pod 40, půlmaraton stáhnout pod 1:30 a v maratonu se přiblížit ke třem hodinám, což si nemyslím, že se podaří na ne moc lehké trati v New Yorku. Takže cílem bude zaběhnout maraton „za velkou louží“ nějak pěkně a čas ke třem hodinám si nechám na jiný závod. Ale třeba to vyjde, kdo ví…“