Čas je bestie relativní. Minutová pauza na dráze mezi devátým a desátým intervalem čtvrtky je krátká pár vteřin. Když tvůj tým vede v derby, poslední vteřiny trvají nervózní měsíce. A skoro tříměsíční koronavirová bezzávodní pauza je jako věčnost. Na jednu stranu je fajn zvolnit a jednou vypadnout z pravidelného jarního kolotoče desítka – půlmaraton – maraton. Jenže onomu nervóznímu nadšení pár vteřin před startem se stejně nevyrovná nic!

Šrouby se povolují, závody se konečně rozbíhají. A když z babických kamarádů vypadlo, že se chystají na víkend do Beskyd, aby se dvakrát vydrápali na Lysou horu, bylo jasno. Číslo na 31kilometrový Skyrace s převýšením 2100 metrů tři dny před závodem bylo zboží silně nedostatkové, ale dobrá věc se podařila (díky, LHUT parto!). Neexistující trénink v kopcích nahradilo bezbřehé nadšení, tohle nemůže dopadnout špatně!

Pětihodinová cesta završená panoramaty třineckého ocelárenského Mordoru, ubytování u kamarádů s výhledem na Javošek a najednou je tu start. V ruce žmoulám čtvrtlitrovou softflasku (svoji větší i s uchycením na zápěstí jsem si samozřejmě někde zapomněl), v kapse dva gely a v sobě odhodlání. Trasa je vlastně jednoduchá: furt nahoru a pak dolů. A tak pořád dokola.

Na první Lysou vyletím jak Sakala v nejlepších letech. Zadrženě, s rezervou. Na vrcholové občerstvovačce rychle vdechnu meloun a pak to přijde. Dolů po žlutý. Jakože hodně dolů. Kameny, kořeny, hlína. Tohle neumím, na pražské cyklostezky a oválovému tempíčku navyklé stehna navíc zběsile protestují. Místní vlčáci se kolem proženou ďábelskou rychlostí, a když se ještě před koncem klesání poprvé ozve tklivé volání puchýřů, už to vím: Tohle nebude dobrý!

Celý druhý stoupání na Lysou bojuju sám se sebou. Chodidla pálí, každý krok do kopce je zlý, z kopce skoro nemožný. Vzdát to, mít klid? To asi ne, viď… Nahoře poprvé potkávám borce, co se vydali na trať celého LHUT, tihle frajeři mají dvojnásobnou porci kilometrů i Lysý. A taky dost rozumu, aby si vzali náplasti na puchýře (tímto děkuji neznámému dobrodinci, který se těch svých vzdal, aby moje nožičky dostaly šanci ještě chvíli fungovat).

Je po závodě, ale do cíle zbývá ještě nějaká desítka z kopce. Budu tam dlouho, takže na občerstvovačce vyluxuju stoly, vypiju jezero vody a jdu. Ppoommaalluu! Našlapuju lehoučce, z kopce mě předhánějí babičky na výletě, po rovince a nahoru to ještě sekat zvládám. Být tu sběrné vozidlo, jsem lapen, jenomže mně to najednou nevadí.

I do cíle se nakonec dostanu. Bolavé hnáty zachrání ledová voda z potoka, žaludek desítka od Radegasta a boží těstoviny (jen meloun v cíli být mohl). Pak už jenom sedíme, koukáme, kecáme, hodnotíme, sdílíme. Nikdo neprudí kvůli roušce, dvoumetrové rozestupy krmí maximálně papír. Najednou je všechno jako dřív. Na LHUT se mi v beskydských kopcích jedno sobotní odpoledne na chvilku zdálo, že svět je zase normální místo. A to dneska není málo!