Z Drážďan do Prahy - kdo jsou ti běžci?

Při závodě, byť si stokrát řeknete, že tentokrát nebudete vůbec hledět na čas, na soupeře a budete si to prostě jen tak užívat, vždycky nakonec tohle předsevzetí porušíte, protože do sebe nasajete emoce a myšlenky ostatních účastníků a celkovou atmosféru, která závod dělá závodem. Stačí jen lehké popíchnutí či povzbuzení od spoluběžce nebo diváka a najednou začínáte cítit, že se ve vás začne něco rozlívat, začnete krok za krokem pomalu zrychlovat a po pár minutách zjistíte, že už běžíte pěkným trapem.

Je fakt, že i u těchto akcí občas převládne soutěživost, nebo se člověk nechá příliš unést tím, jak se mu dobře běží a trošku to rozpálí, většinou si ale vzpomene, že pokud chce doběhnout, tak by měl zmírnit.

Tyhle akce jsou také nejlepším tréninkem na všechny ultramaratony, co se na světě běhají. Ono je totiž hodně těžké běžet sám sto a více kilometrů jen tak. Když to ale běžíte s někým, koho máte rádi, na koho se můžete spolehnout a s nímž se prostě a jednoduše cítíte dobře, tak vám kilometry pod nohama utíkají samy, a ani se nenadějete a jste v cíli své cesty.

Náš běh z Drážďan do Prahy byl pro mne splněním jednoho snu, pro Jirku začátek cesty za dalšími běžeckými triumfy, pro Petra pak vynikající trénink na běh okolo Balatonu.

U Petra není vůbec důležité, že to celé nedoběhl, protože on už ani na začátku k tomu nepřistupoval s tím, že to musí celé odběhnout, a tak ve chvíli, kdy cítil, že má jeho tělo všeho tak akorát dost, ho poslechl a šel se vyspat. Důležité pro něj bylo, že druhý den se zase zvedl a pokračoval dál.

Petr i Jirka o běhání hodně přemýšlí. Každý z nich je jiný, ale jedno mají naprosto společné, a to je zaměření na cíl.

Mirek Kostlivý o Petrovi napsal, že je nadějí ultramaratonu, a já si myslím to samé.

Jirka, i když už jednou vyhrál Evropský pohár dálkových běhů, má na svém kontě za 24 hodin 243,6 km, za 12 hodin 142,7 km a v knize rekordů je u jeho jména uveden výkon 141,770 km po dvanácti hodinách na běžeckém pásu, má ještě svoje nejlepší ultramaratonské roky před sebou. Je velmi dobře, že se tito dva mohli na běhu z Drážďan potkat, běžet spolu a popovídat si spolu, protože tohle jejich přátelství, které zde vzniklo, přinese hodně dobrého ultramaratonu, běhu, ale také jim osobně.

Pro mě znamená běhání s jedním či druhým vždycky zážitek, mají hodně společného, i když běžecky jsou naprosto rozdílní. Jirka je běžecký tanečník, zatímco Petr je perpetuum mobile, které, když se jednou rozběhne, tak se valí a hned tak ho něco nezastaví.

Proč to všechno píšu zrovna ve spojení s během Drážďany – Praha? Prostě proto, že to byl taky běh pro Paraple. Paraple dává lidem, kteří byli v blbou chvíli na blbém místě a v jedné vteřině se jim zhroutil svět, víru v nové příští. Dává jim naději, že se budou moci zase ze života radovat a užívat si ho. No a to je všechno.

Zdá se vám to málo?