Konečně přichází den, kdy startujeme na jednom z nejtěžších orientačních ultramaratonů u nás. Přijíždíme na něj s jednoznačným pocitem bojovat o co nejlepší umístění. Vyrážíme od parťáka Filipa z Frýdku směr Rožnov pod Radhoštěm. Tam letos organizátoři umístili základnu závodu.

Je tu čas startu, vrháme se (259 týmů) na pódium. Hledáme s ostatními svou startovní obálku. Ale ouha. Letos nám to pořadatelé pěkně ztížili, neboť číslo na obálce bylo napsáno barvou, která jde přečíst jen pod ultrafialovým světlem. Než najdu tu naši, trvá mi to přes pět minut. Ale už ji držím v rukou. Filip mezitím sleduje, kdo vyběhl a jaký je první vrchol. Je to Tanečnice, směrem na hřebenovku na Bumbálku. Nasazujeme lehké stíhací tempo, abychom dohnali „špicu“, kde se pohybují naši největší soupeři. Na naše dlouhé nohy ale nemají .

Počasí je velmi teplé, ale postupem se nebe začíná mračit a lehce pršet. Zprvu to je příjemné osvěžení, později, ve vyšších nadmořských výškách, se déšť stává spíše nepříjemnou studenou sprchou.

Stojíme na prvním vrcholu, na Tanečnici v nadmořské výšce 912 metrů. Od kontroly se ozývá: „Číslo 316 se vrací na základnu. Vzali si špatnou obálku.“ Zamrazí ve mně. Po několika vteřinách si však uvědomuji, že jsme číslo 293. Uff, ale tím nešťastným týmem jsou Libor s Peprem, jedni z našich největších soupeřů. Později během trasy se k nám dostává zpráva, že Tanečnice je takzvaný nultý, tedy ne první vrchol, jak jsme si původně mysleli. Je to nemilé překvapení. Ale i o tom to je. Různá „překvápka“ patří k závodu a každý závodník je musí překonat a akceptovat.

Druhým vrcholem je Lukavice ležící 898 metrů nad mořem. Po důsledném hledání v mapě ji nakonec nalézáme a vydáváme se na dlouhou štreku po červené směrem na Bumbálku přes Soláň, Kotlovou, Vysokou. Orientaci na trati nám ztěžuje hlavně mlha a hodně deště. Také ionťák a sacharidy v podobě doplňků pomalu ubývají a přichází i čas na druhou vrstvu svrchního oděvu, lehkou pertexovou bundu.

Konečně se přehoupneme přes Lukavici. Počasí nám stále ještě moc nepřeje, ale pocit dobrodružství a bojovný duch nás ženou kupředu k dalšímu kopci, na Smrkovinu do výšky 924 metrů nad mořem.

Těsně před Smrkovinou zahlédneme oba dva týmy v pořadí před námi, Cypru se Svobodou a Navrátila s Peitzem. To je příjemný pohled, docela to ženeme. Musíme, jelikož v mlze před Bumbálkou jsme ztratili orientaci a s tím nabrali i několikaminutový deficit.

Dozvídáme se jméno dalšího kopce. Je jím „Čertův Mlýn“ 1 205 metrů nad mořem. Filip volí jedinou schůdnou trasu, a to dolů po žluté a na asfaltku na Staré Hamry a do Ostravice pořád po tvrdém asfaltu až do Čeladné, kde si u studánky lokneme trochu vody a pokračujeme na „Čerťák“. Na vrstevnicové asfaltové cestě, která vede pod Kněhyní, přemýšlíme nad ztrátou na první tým. Tipujeme ji do 15 minut. To se také po výstupu na Čertův Mlýn potvrzuje. Dostáváme informaci, že ztrácíme něco přes 10 minut.

Nasazujeme stíhací tempo, podobné jako ze Smrkoviny, kde jsme utekli týmu Navrátil – Peitz, a doslova letíme na Radhošť a odtamtud přes Pindulu na Velký Javorník (917 m.n.m.). Na Velký Javorník, který by měl být posledním pátým kopcem, se vyhoupneme s nadšením, že už jen do Rožnova, a je to. Ale omyl. „Jste na čtvrtém kopci, Tanečnice byl nultý, úvodní kopec,“ dozvídáme se. „Cože? A kam tedy teď?“ Přichází jméno vrcholu, o němž jsme nikdy neslyšeli, Oprchlice (639 m.n.m.), někde u Valašského Meziříčí.

Takže po červené směrem na Valašské Meziříčí přes kopce Dlouhá, Krátká, Huštýn a tady kolem Huštýna parádně „zakufrujeme“. Chtěli jsme kopec oběhnout po vrstevnici, ale ta nás svedla mimo červenou značku, již pak pracně a namáhavě hledáme asi 20 minut. Nakonec pomocí kompasu nacházíme správný směr, který nás opět navádí na červené značení.

Konečně dobíháme na poslední pátý kopec. Sužuje nás už 3 hodiny dehydratace. Trochu se osvěžujeme vodou poskytnutou organizátory. Pokračujeme dál a sbíháme do obce Zašová. Trvá nám hodně času, než tuto dlouhou obec proběhneme a vydáváme se po hlavní komunikaci směrem do cílového Rožnova pod Radhoštěm. Ze Zašové je to už „jen“ deset kilometrů.

Oba jsme v té době doslova na kaši. Filip se potýká se zánětem šlachy na noze, já mám napuchlé oba kotníky. Ale jsme v cíli. S krásným pocitem ze společné spolupráce opět zdoláváme další krásný a těžký závod. Přestože nám sebral spoustu sil a pochroumal naše zdraví, patří k našim oblíbeným. Nikdy nevíme, co nás při něm čeká. Důkladně tak prověří naši psychiku a fyzickou zdatnost. Letos jej zdoláváme se sladkým pocitem z druhého místa v pořadí. V čase 17 hodin a 40 minut. Po 122 kilometrech s převýšením okolo 4 000 metrů.

Autorem reportáže je Michal Čeladník.

VÝSLEDKY