Čím dál víc lidí si chce zkusit ultra. Může za tím být touha poznat a posunout vlastní hranice, zjistit, kam až se dokážeme dostat a pokusit se to ještě o kus překonat. Může za tím být snaha dokázat si, že limity neexistují. Může to být výzva. A taky z toho může být parádní fotka na facebook, kterou dokážete okolí, že jste opravdu hodně drsný týpek, který toho opravdu hodně vydrží.

„Ultramaraton vyžaduje specifický životní styl a výkon,“ vysvětluje Zbigniew Waśkiewicz, vedoucí výzkumného týmu, jenž publikoval závěry studie zkoumající motivaci ultramaratonců. „Není možné se připravovat jen pár týdnů na jeden závod, jako je tomu v případě půlmaratonu nebo třeba i maratonu.“ S kolegy, kteří se na studii podíleli, dospěli k převratným závěrům – že ultramaratonci jsou o něco málo starší než maratonci a půlmaratonci a nejsou tolik motivováni dočasným úspěchem. Hm, kdo by to byl řekl.

Přestože se ultramaraton těší většímu zájmu teprve v poslední několika letech, podle statistik DUV (Deutsche Ultramarathon Vereinigungu) se ten úplně první běžel už v roce 1837. Jednalo se o závod na trati Londýn-Brighton dlouhý 85 kilometrů. Vítězem se tehdy stal šestačtyřicetiletý John Townsend v čase 8:03:24.

Ultramaraton může mít řadu podob – může se běhat po silnici nebo po stezkách, může se běhat na oválu, může mít různou vzdálenost, může to být závod etapový nebo závod, kdy máte časový limit a ten musíte splnit (jak a jestli budete spát, je na vašem rozhodnutí). Můžete se snažit uběhnout co největší vzdálenost za stanovený čas (dvanáct, dvacet čtyři nebo čtyřicet osm hodin). Zkrátka se dá říct, že ve chvíli, kdy běháte rádi daleko, vždycky budete mít z čeho vybírat.

Průměrný ultramaraton nicméně měří sto kilometrů, trvá sedmnáct hodin a dokončí jej jen každý druhý startující. To je poměrně drsná statistika. Jsou závody, kde je „úmrtnost“ ještě vyšší. Během putování se musejí účastníci vypořádat často s celou řadou nečekaných situací – to, co normálně jíte, najednou jíst nezvládnete, to, co normálně pijete, vám najednou nechutná. Nikdy jste nezvraceli? Tak teď budete.

Ve výčtu potíží a nečekaných situací, se kterými se nejspíš budete muset vypořádat, bychom mohli pokračovat. Tak třeba křeče – nikdy vás nebraly? Inu, všechno je jednou poprvé. Jedna z aktuálně největších hvězd ultramaratonu, Američanka Courtney Dauwalter, si při stomílovém závodu Run Rabbit Run v roce 2017 dvanáct mil před cílem uvědomila, že postupně přišla o zrak. Všechno bylo najednou bílé. V tu chvíli vedla ženské pole a rozhodně neměla v úmyslu zastavovat. „Nepřipadalo mi, že je to permanentní,“ vysvětlovala v rozhovoru s Billym Yangem. Později se ukázalo, že šlo skutečně o dočasný stav, tzv. edém rohovky, nicméně během devatenácti kilometrů, které jí z trati zbývaly, bylo sedm po regulérní horské cestičce a až poté se dostala na širší cestu vedoucí do lyžařského střediska, kde se nacházel cíl. „Co pár set metrů jsem se slušně nacpala prachem,“ připustila poté. Po jednom z pádů jí začalo něco téct z čela, a protože neviděla, co to je, vyhodnotila to jako pot. Byla to krev. Courtney doběhla (dočasně) slepá s rozbitou hlavou jako první.

Ve stejném roce vyhrála jiná velká hvězda ultramaratonu, Kilian Jornet, jednu z nejprestižnějších trailových stomílovek na světě, Hardrock 100, s vykloubeným ramenem a rukou zavěšenou na pásce. Kilian si rameno vykloubil na 22. kilometru a místo, aby závod vzdal, pokračoval dál. Do cíle dorazil po 24 hodinách a 32 minutách a druhému muži nadělil 23 minut. Zkrátka, sportem ku zdraví.

Takže až se vám nebude příště chtít běhat, protože vás tu píchá a támhle tahá, nebo dokonce jen proto, že venku fouká nebo je zima/vedro, vzpomeňte si na Kiliana nebo Courtney. Člověk se prostě občas musí kousnout. Pokud budete čekat na ideální běžecké podmínky, je dost dobře možné, že nevyběhnete nikdy.

Pozn.red.: Ukázka z knihy Do formy – společně i každý zvlášť, kterou můžete podpořit v právě probíhající kampani na serveru Hithit.