Vzpomínám si, jak jsem ji běžel poprvé v roce 2000, kdy jsem měl za sebou celkem úspěšnou sezonu. Na ME v běhu do vrchu jsem doběhl čtvrtý, bronz jsem si prohrál až ve finiši. O pár dní později jsem bral druhé místo na Grossglockneru, kde jsem porazil poprvé a naposled několikanásobného mistra světa v běhu do vrchu Jonathana Wyatta. A ještě na Světovém poháru v Telfesu jsem bral stříbrnou pozici.

Rozhodl jsem se tedy, že bych zkusil na konci sezony Velkou kunratickou. Závod, o kterém jsem slyšel, že je to takový „prestižák“, ale pokud chcete vyhrát, tak to musíte běžet cca pod 11:40 a hlavně v elitní kategorii. Způsob, jak se člověk dostane do elitní kategorie, když jsem to ještě nikdy neběžel, byl pro mne ale záhadou.

Zkoušel jsem volat organizátorům, zda bych nemohl běžet v této prestižní kategorii, když jsem to ale ještě neběžel. Bohužel jsem dostal odpověď, že oni to neovlivní, že je to systém a že se mám obrátit na v té době reprezentačního trenéra. Což byl mimochodem původem koulař… Zeptal se mě: „Máš zaběhnutou pětku pod 14:20? Jsi MČR na desítku nebo pětku? Ne?!? Tak máš smůlu!“ Tahle odpověď mě úplně šokovala. Stačil jsem jen reagovat slovy: „Já vám to ale tady vyhraju!”. Na to mi bylo řečeno: "A nejsi náhodou takhle trochu drzej?!?“

Tím můj pokus dostat se do elitní kategorie a vůbec dostat číslo na Velkou kunratickou skončil.

Den před jejím konáním jsem vyhrál v Úpici Běh dlouhými záhony a večer s pivem oslavoval konec sezony. Najednou mi zavolal kamarád Zdeněk Dúbravčík, v té době elitní běžec, že se společensky unavil a že má číslo na Velkou kunratickou a jestli nechci běžet. Zprvu jsem trochu váhal, ale nakonec se rozhodl, že to zkusím. Odložil jsem rozpité pivo a šel spát.

Ráno na registraci jsem si vyzvedl jeho číslo v elitní kategorii a za 100 Kč si přehodil jméno. Podle naplánované taktiky jsem to od startu napálil a ke konci zrychloval, což dalo výsledný čas 11:21 a… první místo! V té době jsem se zařadil na třetí místo v historických tabulkách. Byla to taková satisfakce!!! Reprezentační trenér tam u cíle seděl a ani se nepodíval…

V dalším roce jsem již s přihlášením do elitní kategorie problém neměl dokonce mi volal organizátor a ptal se, jestli chci být na začátku této kategorie, nebo na konci, a jak by mi to vyhovovalo. Jednou jsem dokonce měl spočítáno, že když Zdeněk Dúbravčík poběží o 1 min dříve, tak bych ho měl na konci třetího kopce doběhnout a on mi pak pomůže “tahat” tu dlouhou rovinu. Bohužel jsem ho doběhl už pod kopcem a on z překvapení ještě upadl… Z taktiky tak nakonec sešlo.

A jak tento slavný kros tedy běžet? Je to opravdu atypický závod. Je potřeba rychlost, síla a umění běhat v terénu. Po vyběhnutí třetího kopce, kde toho má běžec plné kecky, a přitom není ještě ani v půlce a má před sebou skoro dva kilometry, se rozhoduje. Tam se to musí rozběhnout, jestli se vám chce nebo ne! Takže když to někdo napálí a ve třetím kopci vytuhne, bude mu ta dvoukilometrová rovinka připadat ale fakt dlouhá! Je potřeba mít rychlostní vytrvalost, to obnáší v tréninku opakované úseky o délce 1 až 2 km. Vlastně úsek 2 km je hodně důležitý, k tomu přidat střídavý běh v terénu.