Tokio, Boston, Berlín, Londýn, Chicago a New York. Šest městských běhů s úžasnou diváckou atmosférou a špičkovými a jako hodinky šlapajícími pořadatelskými i dobrovolnickými týmy. Jeden každý závod je zážitkem na celý život, všech šest dohromady pak svádí ke sběratelské pýše.

Mimochodem pokud máte pocit, že na běhání maratonů a kladení si zajímavých sportovních i životních výzev jste již trochu staří, vězte, že průměrný věk šestihvězdičkového sběrače světových maratonů je 51 let a tomu aktuálně nejstaršímu dokonce 74!

Ale zpět k příběhu sympatického šlachovitého sporťáka. Odmalička měl blízko ke sportu, vyzkoušel jich celou řadu, a snad proto byl šokován, když v 35 letech došlo i na vytrvalostní běh, že na něj šly po dvou kilometrech mdloby, jak sotva popadal dech. Štafetu, na kterou se přihlásil s kamarádem, nakonec dokončil, ale rozladění nad sebou samým zůstalo.

“Vnitřně jsem se naštval, že se sebou musím něco dělat, abych neskončil v 45 letech s infarktem. Tak jsem začal běhat, pak chodil na kratší závody, přišly půlmaratony, a nakonec jsem si řekl, že chci do čtyřicítky stihnout i ten maraton. Do Prahy už jsem se tehdy nedostal, bylo vyprodáno, tak jsem si koupil startovné do Vídně,” líčí rodák z Olomouce, který nyní žije v Praze.

“Vídeň mne okouzlila. Nadchlo mne, jak velká je to akce. Tady v Čechách mají i ty největší závody do deseti tisíc lidí a ani fandů u cesty není zase tolik. A najednou jste na akci, která má třicet tisíc účastníků a spoustu diváků kolem. To mne namotivovalo k tomu zkoušet to i jinde.”

A cesta k maratonské turistice byla otevřená, tím spíše, že David dbá i na dobré rodinné vztahy: “Manželka mi vyčítala, že pořád běhám. Buď trénuju, nebo objíždím závody. Tak jsem ji začal brát s sebou. Jenže to musíte taky trochu pečlivěji vybírat místa. Tak jsme jeli do Paříže, zrovna když tam byl maraton,” vysvětluje a trochu odbočí:

“Mimochodem překvapilo mne, jak je třeba náš maraton na úrovni v porovnání s Paříží! Zatímco tady máme tolik kvalitně vybavených občerstvovaček, v Paříži bylo vedro a na občerstvovačkách měli tehdy jen vodu! Málem jsem tam zhynul.”

A vrací se k vyprávění: “No a pak jsem si řekl, že se s běháním podívám do světa. A narazil jsem na sérii ‚majors‘,” naráží na World Marathon Majors, šestici megamaratonů ve čtyřech zemích. “Jako první vyšel Berlín. A to už se ten vlak rozjel. Hned po něm jsem se přihlásil do Chicaga, že opět zkusím doma fintu s dovolenou…Jenže oni mne vylosovali nejen do Chicaga, ale ve stejném roce i do Tokia! Naštěstí jedno se běží na jaře a druhé na podzim,” směje se při vzpomínce.

David se sice nepyšní drtivými osobáky, ale daří se mu skloubit práci špičkového manažera, lásku ke sportu – kromě běhání miluje i triatlon – a právě rodinné vztahy. Na dovolené tak občas vyráží celá rodina a díky Davidově koníčku její členové poznají i místa, kam by jinak sami od sebe nevyrazili. Třeba Chicago, které vytáhlému sportovci doslova učarovalo.

"Boston je metou pro všechny maratonce. New York vás oslní špalíry diváků po trati jako při Tour de France. Ale já byl nejvíc nadšen z Chicaga. Přitom nebýt běhání, ani by mne nenapadlo tam jet! Ale nyní to každému doporučuji, jak je to krásné město. Pestré, s mnoha mrakodrapy, špičková gastronomie, moderní architektura, dozvíte se spoustu zajímavých věcí. Třeba že mrakodrapový boom začal právě tady, když město v 19. století vyhořelo. Je příjemné na pohled, jsou zde moc fajn lidé a samozřejmě nesmím zapomenout na basket… Kdo si pamatuje Chicago Bulls s Michaelem Jordanem, tak mi rozumí. Bulls na domácím zápase v United Centre jsem si samozrejme nemohl nechat ujít, stejně jako fotku se sochou Jordana. To je prostě bezvadný zážitek.”

“A to nemluvím o samotném závodu. Probíháte 29 městských částí a každá je jiná, všude vás povzbuzují po svém a odlišným způsobem. Mexičani bubnují, Číňané hrají na své trubky, všude se tancuje, nebo aspoň křičí a povzbuzuje… Trasa je z obou stran obsypaná dvěma miliony fandících fanoušků!”

Kdyby existovala soutěž o nejlepší atmosféru při městském maratonu, sotva byste rozsoudili Chicago, New York či třeba Londýn, dodává David. „V Londýně máte v jednu chvíli pocit, že se řítíte do cíle, a přitom jste sotva na třicátém kilometru. Jenže ta atmosféra ‚cílové rovinky‘ trvala až do samého once závodu! Lidé tam permanentně bouřili, povzbuzovali a pískali. To už nemůžete nic vypustit, nebo dokonce přejít do chůze, ani kdyby vám na patě vyrazil vřed! New York není o moc jiný. Prostě lidi to v těchto městech berou za své, hrozně moc tamní maratony podporují.“

Což dokládá historkou z Bostonu, který sice díky trati z města do města nemůže divácky soupeřit s klasickými městskými běhy, ale oddaností svých pořadatelských a dobrovolnických týmů je snad ještě předčí: "Potkal jsem chlapíka, který měl na klobouku snad dvacet odznáčků s logem maratonu. Tak jsem se ho zeptal, kde se dají pořídit, abych měl památku. A on mi vysvětlil, že to je za dobrovolnictví, že to nejde koupit. Pak se na to začnete soustředit a najednou vidíte, že skoro každý má několik těchto odznáčků na čepici, bundě, či jinde. Uvědomíte si, jak tu akci mají rádi, že jsou rádi, že ten maraton ve městě je.”

O tom, jak populární je vytrvalostní běh po světě a zejména v Japonsku, svědčí Davidova historka z tamního sushi baru, kam zavítal po absolvování maratonu v Tokiu. Bude znít hodně familiárně všem, kteří četli knihu Adharanda Finna Cesta běžce: "Dal jsem se v baru do řeči s jedním kuchařem, který si všiml mé medaile z maratonu. Hned mě chválil, byl klasicky velmi zdvořilý. Já se ho zeptal, jestli taky běžel, nebo jestli vůbec běhá. On že běhá, ale že na maraton jede do Ósaky, protože maraton v Tokiu by se styděl běžet. Jak to? Ptám se překvapeně. A on na to: Mám osobák jen 3:20, musím na sobě ještě víc makat.”

Když se podíváte do Davidových maratonských tabulek, možná si všimnete, že jeho objíždění světa narušila covidová pauza. Lockdowny po celé zeměkouli pochopitelně znemožnily konání i velkých městských běhů, jejichž nešťastní pořadatelé řešili, co s nakoupenými tričky a medailemi. A přišli s nápadem na virtuální závody – prostě si odběhnete maraton doma, prokážete se příslušnou mobilní aplikací a obdržíte od pořadatele zmíněné propriety, pro které byste si jinak jeli přímo do místa konání. Takovýmto řízením osudu se David stal spoludržitelem kuriozního světového rekordu – v rámci Londýnského maratonu patřil mezi šedesát tisíc běžců, kteří si Londýn zaběhli na dálku. Tento virtuální závod se tak zapsal do historie jako největší maraton co do počtu účastníků, kteří se navzájem vůbec neviděli a nemohli se ani potkat na trase.

“Samozřejmě jsem si nechal poslat certifikát, že jsem zapsán do Guinessovy knihy rekordů! To se vám jen tak nepovede,” směje se a hned přidává další pikantní příběh z té jinak ponuré doby, kterou si ještě všichni dobře pamatujeme: “Podobně mi během Covidu zrušili maraton v Miláně, tak jsem si jej zaběhl taky doma. Běhal jsem pořád dokola kolem domů v naší čtvrti. Okruh měl asi 700 metrů, tak jsem jej musel dát snad šedesátkrát. Ale po asi dvaceti kolech jsem zjistil, že mi to už leze na mozek, tak jsem se pak různě otáčel. Sousedi byli celí zmatení, když jsem kolem nich běhal tu z jedné strany, pak z druhé a pak zase obráceně. Tak jsem je uklidnil, že ještě dvě hodiny takto budu pobíhat. Asi to byl první zaběhnutý maraton na území naší obce!”

Své trofeje v podobě medailí a startovních čísel si kromě fotopříspěvků na Instagramu David uchovává i ve fyzické podobě. “Medaile sbírám, mám doma na ně speciální věšák. Kde jsou vystaveny? No přece v obýváku, kde jinde? Kamarádi chápou, žena méně… Dokonce už mám věšák i druhý. Jo a ze startovních čísel si dělám koláž pod sklo na stole na terase,” dodává napůl s úsměvem, napůl s oprávněnou hrdostí.

Co dál? Jak se silničnímu běžci plánuje zážitek, který by překonal něco, co asi překonat nejde? Každý, kdo kdy zažil atmosféru bouřících davů v New Yorku, Londýně či Chicagu, by mohl potvrdit, jak je složité si zvykat zpátky na poklidnější metropole v jiných městech. “Já už o tom přemýšlel v průběhu závodu v New Yorku! Nejprve jsem byl nadšený, že se vše chýlí ke konci. Ale pak přišlo přemýšlení o tom, co bude poté. Na příští rok mám již plán jasný, jestli to vyjde, chtěl bych kromě dvou triatlonů dát i maraton v Milánu a Amsterdamu. A rýsuje se možná i cesta s partou znovu na nějaký ten Major. Ale chtělo by to zase dát nějakou zajímavou sérii. Že bych objel všechna hlavní města Evropské Unie?"