„V podstatě jde o to se za psem udržet na nohou a nespadnout, nemuselo by to dopadnout dobře,“ začíná své vyprávění rodák z Plzně a milovník běžeckých stezek okolo Boleveckého rybníka a přilehlých lesů. „Můj současný pes z plemene Alaskan miluje hodně vysoké tempo. Když mu přestanu stačit a tempo klesne nad tři minuty na kilometr, už ho to přestává bavit. Nic lepšího na zrychlení asi nenajdete,“ dodává ohromující radu všem, kteří se (bez psa) marně snaží zaběhnout pod čtyři/pět či dokonce šest minut na kilák.

Pro srovnání, u špičkových canicrossařů se objeví ve výsledcích závodů tempo na kilometr lehce přes 2:40/km. Světový rekordman na 10.000 metrů na dráze, Uganďan Joshua Cheptegei, běžel v roce 2020 ve Valencii tempem 2:37/km! Pravda, canicrossové závody jsou povětšinou na poloviční trati, ovšem zase v terénu… Prostě běžný člověk a hobby běžec moc nechápe.

Sponzorem tohoto článku je apka Actigo pro všechny, kteří milují běh a běžecké závody! Actigo propojuje účastníky závodů s jejich pořadateli a umí naservírovat závod dle vašeho gusta na pár kliků a za pár sekund. Vyzkoušejte ještě dnes, stahujte na https://www.actigo.app. Tým www.behej.com, který za Actigo stojí, vám děkuje!!!

Běhat se dá s jakýmkoliv psem, klidně s jezevčíkem, ale to pravé ořechové zažijete jen s tažnými plemeny, či přímo s vycvičenými závoďáky z těchto plemen. Letos 28letý Honza si vybral Alaskany, odtud jeho přezdívka zavánějící divočinou. Psy, kteří jsou doslova raketovým pohonem, a vyžaduje to opravdu hodně cvičení na držení těla, aby vás za běhu neroztrhli vejpůl.

„Já jsem se mezi psy narodil a vyrůstal s nimi,“ pokračuje ve vyprávění šéf známé skupiny běžeckých nadšenců, trenérů a instruktorů Rozběháme Česko. „Moje maminka se zapojila do mushingu, tedy saní a kár poháněných psím spřežením, již v 90. letech. Pro mne pak byl jen krok k tomu vyzkoušet to s nimi na kole, běžecky, nebo třeba na koloběžce.“

Díky silným psům tak Honza získal fyzickou průpravu, která jej přivedla na atletickou dráhu a vypadalo na kariéru vrcholového sportovce a možná trenéra. Jenže v 17 letech přišla nečekaná rána – Honzovi diagnostikovali problémy se srdcem, konkrétně tzv. WPW syndrom, a půl roku čekal na operaci. Po tu dobu nesměl své tělo přetěžovat a měl dost času přemýšlet o tom, co bude dělat dál.

„Asi tady jsem si uvědomil, že ze mne nikdy žádný top atlet nebude. Určitě jsem chtěl trénovat, ale spíše než trénink jednoho procenta populace mne lákalo dělat něco pro těch zbývajících 99 %,“ vzpomíná na dobu před deseti lety. Vypsal proto veřejný trénink, pokusil se svolat zájemce pomocí tehdy již fungujícího Facebooku a vyrazil na místo srazu. Přišel jeden člověk… „To byla jedna z nejtěžších chvil fungování celého projektu Rozběháme Česko. Ještě několik týdnů jsme takto běhali jen já, má partnerka a má mamka.“

Přesto vydržel a mělo to přinést plody. K tréninkům vedeným v té době bezejmenným Alaskanem se začali přidávat další, až přišla myšlenka rozjet podobné pravidelné výběhy v dalších místech republiky. A hodně tomu dopomohly právě sociální sítě. „Najednou jsme byli bombardováni zájemci o ambasadorství z celé země. Pochopitelně jsme měli radost a nechávali tomu volný průběh, takže vznikl docela pěkný chaos pod značkou Rozběháme Česko.“

A opravdu, když pohledáte na Facebooku, vyskočí na vás řada stránek a skupin, ve kterých si lidé vyměňují tipy a zkušenosti, ale hlavně se navzájem povzbuzují a motivují. Parta kolem Honzy začala vyhlašovat různé výzvy a pořádat charitativní projekty, z nichž ty největší dnes umí vybrat i šestimístné sumy na pomoc těm, kteří ji potřebují. Mimochodem na vlně popularity Rozběháme Česko se maličko svezl i prezidentský kandidát a dnešní prezident Petr Pavel, který si šel se skupinou v Praze zaběhat (společně s fotografy a kameramany).

„Deset let není zase tak dlouhá doba, ale i tak jsem si všiml, že se za tu dobu maličko něco změnilo v přístupu lidí k běhání. Zatímco dřív mi přišli trochu ostýchaví a bojácní, zejména když měli nějaké to kilo navíc a ne zrovna vybroušenou techniku běhu. Dnes již nemají problém vyrazit i na menší závody, kterým nadále vládnou rychlonozí čtyřicátníci, ale i padesátníci a šedesátníci, kteří vám hned po startu ukážou záda,“ zamýšlí se Honza, který sám nejraději běhá právě se psy. Anebo mnohem pomaleji s klienty. Měsíčně tak naběhá 150–200 km, ale na vlastní běžecké sny mu moc prostoru nezbývá. „Sám sebe moc netrénuji. Ono už jen běhat tempové tréninky se psem je fuška, někdy na konci takového tréninku mám co dělat udržet se na nohou. Půlmaraton či maraton teď rozhodně neplánuji, ostatně měl bych při nich největší problémy s vlastní hlavou.“

Velká škoda pro český běh, protože Honza má opravdu srdce a plíce jako hrom. Vždyť oním vražedným tempem, které by průměrný hobík sotva dosáhl na hladké stovce, vydrží za psem vlát i několik kilometrů. A vůbec to není jen tím, že by jej pes táhl a on se jen „držel“. „Vyžaduje to hodně posilování těla. Ono běhat canicross anebo jen tak bez psa, je trochu jiný pohyb. Já paradoxně lépe pracuji s tělem v oněch rychlostech, než když si jdu zaběhat sám, pomalu,“ popisuje Honza.

Sjednat si s ním schůzku nebo delší telefonát není vůbec jednoduché, natolik je vytížen řízením projektů, které si často sám vymyslí. A také konzultacemi a radami těm, kteří mu zavolají. Dnes už to má o to snazší, že se podařilo vše kolem Rozběháme Česko ekonomicky postavit na nohy a uživí to jak Honzu, tak i pětičlenný tým, kteří pro myšlenku dýchají.

Rozběháme Česko má hodně vděčných „produktů“. Třeba Jitku Šedovou, která se se svým příběhem neváhá veřejně podělit: „Byla jsem oplácané dítě, ze kterého vyrostla oplácaná dospělá. Tatínek říkával ‚moravská cérka k pluhu‘. Tělocvik ve škole ve mně vypěstoval stejný odpor k běhu jako ve většině ostatních, a i když jsem měla sport docela ráda, nikdy jsem se mu nevěnovala dostatečně dlouho, často a systematicky, aby to přebilo můj šíleně nezdravý životní styl,“ říká a přidává na FB všeříkající ikonku pizzy.

„Ale pak se nám narodily děti a já chtěla být fit. Kvůli nim, i kvůli sobě. Spolkla jsem řeči o tom, že běh je pro magory, a zkusila to. Nikdy by mě nenapadlo, že si dnes jen tak na vyčištění hlavy dám dopolední sobotní půlmaraton v lese. Takže dík Rozběháme Česko a Johnymu Alaskanovi za podporu, motivaci a super tipy. Moje cesta rozhodně ještě nekončí,“ dodává Jitka.

Jestli na začátku bylo odhodlání rozběhat Česko, jak je tomu nyní? Co je tou pomyslnou mrkvičkou, která Johnyho a desítky ambasadorů v regionech žene kupředu? „Já bych si přál, abychom za příštích deset let konstatovali, že se podařilo zlepšit náhled veřejnosti na běh. Mým vzorem jsou třeba Sokolové, kteří také odvedli a odvádějí moře práce. Dneska se na školách běh vyučuje tak, že to prakticky všem běhání zprotiví. Chci, aby to bylo víc o radosti, ne stresu z toho, že dnes poběžíme dvanáctiminutovku na známky.“

Nechť se dílo podaří! Vychoval si tolik sympatizantů, že by to nemělo být nemožné dosáhnout. Když v květnu na sítích oznamoval radostnou novinu, že s partnerkou Markétou čekají mimčo, přistálo mu obratem více než tisíc lajků. To je už pořádná fanouškovská základna, o kterou se může on i jeho parťáci ve smělých plánech opřít!