K vícedenním běhů jsem se dostal tak nějak přirozeným vývojem. Jako každý běžec jsem začínal desítkou, půlmaratonem a maratonem. Pak jsem chtěl vyzkoušet ultra. Běžel jsem stovku, stomílovku a dalším krokem byl právě etapové běhy.

Rozdíl je v hlavě: Když běžím několikahodinový závod, pořád mi v hlavě lítají myšlenky: co jsem nedodělal v práci, co potřebují děti do školy nebo třeba kolik času mám na dokončení nějakého projektu. Když běžím několik dnů, tak se najednou hlava vyčistí a není tam vůbec nic. Respektive zůstávají jen ty nejzákladnější věci: jestli mám dost vody, jestli nebude pršet nebo třeba kdy si udělám pauzu na jídlo. Jsem naprosto v přítomnosti. Myslím, že právě proto mám vícedenní běhy tak rád. Je to ukotvení v současnosti, teď a tady.

Jsem víc v klidu, jsem uvolněný. Nezabývám se ničím jiným než tím, co právě je.

Sbíráš kilometry ve velkém? Přidej se k nám na Stravě a sleduj Leaderboard

Na oblíbené tréninkové platformě jsme založili klub Behej.com a vítáme do něj každého člena! Leaderboard, důležité zprávy a populární články z webu www.behej.com, kalendář událostí. Nic ti neunikne a poměříš se s ostatními. A nezapomeň si propojit Stravu s účtem v apce Actigo a získáš od nás tipy na běžce a závody v tvém okolí!

Víc vnímám všechno kolem sebe i uvnitř mne. Ten zážitek je intenzivnější. Kdysi jsem někde psal, že si už nepamatuju, co jsem dělal předevčírem v práci, ale naprosto živě mám před sebou každý den z vícedenních běhů.

Za běhu, a mám na mysli ten mnohahodinový nebo dokonce vícedenní, markantně stoupne citlivost vnímání a prožitku. Máte silnější zážitek a vzpomínku na celý život, jen tak ji něco nevymaže. Prostě když se oprostíte od starostí, a v horách to po pár dnech jde krásně, máte zážitek intenzivnější a tím pádem pak zůstane v hlavě. Při obyčejných dnech jdu od jednoho k druhému a máloco prožívám naplno.

Někdy vyrazím ve stylu fastpacking, všechno si nesu na zádech (pro zájemce nabízím svůj článek o výbavě na vícedenní běh) a po celou dobu se vyhýbám civilizaci a používám jen to, co mám v batohu. Ve vysokých horách si ale z bezpečnostních důvodů raději plánuju trasu tak, abych měl po cestě nějaké horské boudy a další záchranné body. Občas se najím na horské chatě nebo tam třeba i přespím. Nepotřebuji trhat žádné rekordy, užívám si radost z pohybu ve volné přírodě.

Během těch let jsem se naučil několik pravidel, o které se s vámi rád podělím. Abych mohl běžet efektivně, nesmím mít na zádech víc, než deset kilo. S větší zátěží se z běhu stává utrpení. Optimální váha je pro mě šest až osm kilo. Těžší je to v zimě, kdy samotné náhradní oblečení a výbava na spaní zabere podstatnou část váhy batohu. Postupně jsem si ale posháněl lehkou výbavu, abych váhu co nejvíc snížil.

Také běh po dlouhých horských hřebenech je docela výzva: na hřebenech obvykle nenajdete žádnou vodu, ta pramení vždy až kousek pod hřebenem. Takže máte dvě možnosti. Buď si na zádech táhnete čtyři litry vody na celý den, nebo sbíháte pro vodu pár stovek metrů do údolí a pak se zase škrábete na kopec. Osobně volím první variantu.

Abych umenšil rizika, cestu si pečlivě plánuju. Včetně únikových tras pro případ špatného počasí. Není nic horšího, než když vás na horském hřebeni přepadne bouřka a vy nevíte, jak se rychle dostat do bezpečí. A zejména v létě v horách se obloha bez mráčku může zatáhnout během čtvrt hodiny. Samozřejmě mám několik aplikací na předpověď počasí, ale přesto mě počasí dodnes dokáže nepříjemně překvapit.

Postupně jsem se také naučil, že potřebuji při běhu přestávky. Optimální jsou pro mě tříhodinové bloky. Po hodině a půl si udělám kratší, několikaminutovou přestávku a po třech hodinách mám dlouhou, třeba i půlhodinovou pauzu. Během dne obvykle zvládnu tři nebo čtyři takové tříhodinové bloky. Samozřejmě neběžím pořád, v prudkých kopcích přecházím do chůze. Čím déle zvládnu udržet tepovku na nízkých tepech, tím déle zvládnu běžet.

Také nepoužívám žádné potravinové doplňky, jen v létě si kvůli dostatečné hydrataci přibaluji solné tablety nebo ionťák. Jinak si obvykle vystačím trvanlivými potravinami, sušenkami a samozřejmě nesmí chybět pytlík gumových medvídků. V poslední době jsem trochu zpohodlněl a přibaluji si do batohu ještě plynový vařič, abych si mohl po ránu uvařit kafe nebo si k obědu dopřát nějaký sušený pokrm.

Dodnes je pro mě záhadou, jak rychle se lidské tělo dokáže zregenerovat. Když už běžím několikátý den, mívám večer pocit, že to další den už zkrátka nepůjde. Ale ráno se probudím zase čerstvý a znovu můžu celý den běžet. Takže mě tahle moje zábava nepřestává bavit ani s vyšším věkem. Pořád si to užívám a až mi jednou nepůjde běhat, tak prostě jen přejdu do chůze. Podívejte se na některá z mých dobrodružství na YouTube.

Autor píše blog o horském běhání EUrunner.eu, kde najdete i řadu dalších videoreportáží