Člověk by si myslel, že běhání je naprosto bezstarostná činnost, leč v dnešní komplikované době tomu tak rozhodně není. Třeba Petr Herejt šel po příletu na Taiwan běhat od řeky k moři, čímž riskoval značné komplikace při návratu do vlasti, které skutečně nastaly. Můj nápad dát si k večeři ve stánku pečenou chobotnici prý také zaváněl politickým skandálem. A když Milanu Šumnému onemocněla manželka, na radu ohledně závodního supportu: „Zkus se dohodnout s Tomášem,“ dotyčný reagoval: „S Ruskem se nedohodne nikdo…“

Na startu se sešla skutečně konkurence nevídaná. Mezi muži fenomén Sorokin s několika pronásledovateli. V ženách jasná favoritka Camille Heron tolik pronásledovatelek mít papírově neměla. Přesto jsem jako vždy optimisticky věřil, že by nějaká medaile mohla letět i do Česka. Za poslední rok jsem trojici čtyřiadvaceti­hodinovek nedokončil, proto jsem si jako hlavní cíl stanovil vydržet na trati za každou cenu s cílovým výsledkem začínajícím číslicí 2.

Dvoukilometrový okruh byl poměrně otevřený, lehce pofukovalo a od prvních metrů se čelo závodu hnalo značnou rychlostí vpřed. Přesto mě trochu překvapilo, že tentokráte nikdo z elitních běžců úvodních 10 km pod 40 minut nezaběhl. Já si běžel v klidu tempem kolem 5 min/km a doufal, že to nějakou hodinu vydrží. V dobré náladě jsem dohnal trojici Angličanů, kteří se předháněli v co nejelegantnějším vyčůrání se za běhu. Já jsem jejich činnost okomentoval slovy: „I think, it was a typical English pee,“ což trojici značně pobavilo.

Humor mě ovšem přešel velmi brzy. Poslední dlouhé tréninky naznačovaly zlepšení problematické levé paty i posun výkonnosti, ale tady jsem už po 30 km musel zvolnit, následně zastavit a nechat si patu promasírovat. První myšlenky na předčasné ukončení závodu byly tu, ale říkal jsem si: „Skončit na MS ještě před maratonem, tak mi už sládek ve Svijanech nedá ani Vozku…“ a snažil jsem se pokračovat pomalejším tempem. Doploužil jsem se na 60. km a masáž paty podpořil polévkou, pivem a růžovým mercedesem.

Následující dvě hodiny to běželo skvěle, část kola jsem si střihl s jedním z favoritů – Andrzejem Piotrowskim. A Lenka Berrouche se jen divila: „Zbýňo, co jsi udělal, že ti to tak najednou parádně běhá?“ „Prášky a alkohol,“ odpověděl jsem v kvapíku a zvesela pokračoval. Nicméně chápu, proč mě na besedy do škol většinou nezvou…

Jako první z Čechů odjel na hotel Marek Jirásek, velmi brzy po něm překvapivě i ambiciózní Milan Šumný. I jeho druhá účast na mistrovství neznamenala překonání mety 200 km. Nikoho asi nepřekvapí, že i jeho trenér Miloš Škorpil se přes dvoustovku na mistrovství nikdy nedostal. I když v případě úspěšného spisovatele je 5 účastí na mezinárodních šampionátech uznáníhodné, zejména ve srovnání s podobně pobíhajícími kumštýři typu: Michal Viewegh, Dalibor Gondík či Lady Dee.

Naše holky ovšem běží výborně a brzy se ukáže, že v soutěži týmů (započítávají se výkony 3 nejlepší z šestičlenného družstva) můžeme skončit hodně vysoko. Radka Churaňová do závodu nastoupila jen symbolicky, sedí ve stanu a je na ní vidět, že ji tato činnost moc nebaví. „Radko, sedíš na židli a možná z toho bude medaile!“ vyřknu při jedné ze četných zastávek v depu nahlas přání celého týmu. Několikanásobná česká rekordmanka a vítězka stovek závodů se později přesune na hotel. Svoji nejcennější medaili z ultramaratonského mistrovství světa tak získá v posteli při sledování online přenosu na telefonu…

Někdo si může myslet, že podobné okruhové závody jsou hrozná nuda. Já už vím, že se vždy stane něco nečekaného a zajímavého. Ve druhé polovině jsem si potřeboval poprvé odskočit na velkou. Dlouhodobě jsem měl v plánu místo přenosných kadibudek u startu, použít WC u dětského hřiště poblíž obrátky. Z pětice (liberální Taiwan často nabízí i bezpohlavní záchody) barevně odlišných minidomečků volím ten nejvíce odpovídající aktuální situaci – budku s madly pro postižené. Jde to rychle, tak za chvíli vyskočím a vzhledem ke slušnému vychování chci i spláchnout. Pohlédnu na tlačítko s čínským textem a říkám si: „Jo, Tchaj-wan, tady je vše elektronické.“ Jenže po stisku se rozezní siréna, jak kdybych byl doma a byla první středa v měsíci. Místo plánovaného chodeckého úseku jsem upaloval rychlostí mílaře…

V poslední třetině závodu se přepnu do chodeckého režimu. Není mi nic moc a běžet nemám sílu. Několikrát se zkouším rozeběhnout, ale ukazuje se, že kilometr s běžeckou vložkou je pomalejší než svižná chůze. Mám spočítané, že když půjdu každý kilometr pod 10 minut, přes dvoustovku se nakonec dostanu. V praxi to ale znamená osm hodin svižné chůze, kdy nemáte moc času na nějaké vylomeniny, zastávky v depu nebo v kadibudce.

Těsně před rozedněním se přede mnou zjeví miláček české ultra scény Radek Brunner. Během mé krize v úvodu závodu mě téměř mateřsky pohladil po zádech, což bylo velmi motivující. Nyní běží velmi pomalu, zezadu připomíná paragraf a z boku houslový klíč. Chůzí jdu před něho a zjišťuji děsivou skutečnost: Radek drží v ruce železnou vidličku hroty napřed. Téměř hororový obrázek dokresluje zamračený měsíc a slabý svit pouličních lamp v potemnělé části parku. Věřil jsem, že ve druhé půli bude náš šampión útočit, ale tohle je už trochu za hranou. Naštěstí supportní tým v dalším kole vidličku mistrovi pohotově odebere, ale i tak jde o labutí píseň našeho favorita.

Ovšem famózní výkon trojice holek posune postupně tým až na průběžné první místo, a i Petra Pastorová se v ženách dostane na medailový stupínek. Ani tato úžasná skutečnost a euforie mě nedonutí začít zase běžet. Nicméně alespoň se snažím povzbuzovat holky na okruhu, jak jen mohu. „Je psáno v koránu, že nejlepší je to po ránu…“ odpovídám Lence Berrouche na stížnosti typu: „Já už fakt nemůžu…“ Lenka už sice konvertovala zpět, ale přesto běží stále pěkně. Další Lenka – Horáková, je opravdovou reklamou na ultra. Většinu závodu se usmívá, a zatímco soupeřky odpadávají, ona se prokousává pořadím stále vpřed a jako správná hospodská točí kola jak piva na sobotní zábavě.

Zpětně musím ocenit manželku, která mě po celý závod podporovala ze všech sil. Určitě byla hlavním důvodem, proč jsem na trati zůstal až do konce. Před půlnocí jsem ji vyslal do večerky s originálním nákupním seznamem: 8 piv, 4 sladká a 3 polévky. Musela si půjčit peníze, ale vše ochotně ve velkém batohu přinesla. Bohužel jsem toho ve druhé půli do sebe už moc nedostal. A když mě v závěru chtěla vyhecovat nepravdivou informací, že chůzí se na 200 nedostanu, vztekle jsem prý po ní hodil lahvičku s čajem. Za nepěkné gesto se tímto omlouvám. Kdo nás ale zná, moc dobře ví, že u nás doma létají věci v kuchyni směrem opačným.

V posledních hodinách závodu začne zařazovat chodecké úseky i Petra Pastorová. Před podpůrnými stany ovšem vždy běží, což se stopkami v ruce komentuje přísně její trenér, manager i partner v jedné osobě Otto Seitl: „Tys byla čurat, bo co?“ V té době již závodu družstev kralují polské motorové myši, nicméně vysněná medaile získává stále jasnější obrysy.

A pak zazní hlášení půvabné moderátorky mistrovství o poslední půlhodině, minutě, a nakonec i vytoužený závěrečný výstřel. V podstatě celou noc jsem se těšil, až padnu někde na zem, což s nekonečnou úlevou činím. Nechám se efektně vyfotografovat a pak pomaličku pajdám do cíle, abych se s ostatními mohl v rámci možností radovat z téměř neuvěřitelné bronzové medaile našeho ženského družstva.

Vítěz Sorokin dokázal, že mezi muži nemá v současné době absolutně konkurenci, Japonka Miho Nakata překonala výkonem 270.363 km světový rekord, naše holky získaly parádní týmový bronz a já jsem se nakonec na metu 200 km také doploužil. Bohužel pozitiva dokončeného závodu mají i svou stinnou stránku. Během posledních let jsem závodům na 24 hodin obětoval strašně moc a výsledek, který by byl trochu ekvivalentní naběhaným kilometrům i tréninkům nepřišel. S běháním nepřestanu, ale za podobnými závody dveře zavírám. Tedy minimálně do nějakého zázračného zlepšení stavu mé problematické paty…

Výsledky – muži: 1. Sorokin (LTU) 301.7 km, 2. Zisimopoulos (GRE) 292.2 km, 3. Tkachuk (UKR) 284.4 km, … 29. Herbst 242.4 km, 52. Válek 224.2 km, 83. Vondrák 201.691 km, 98. Brunner 184 km, 114. Herejt 154 km, 135. Šumný 100 km a 137. Jirásek 68 km.

Výsledky – ženy: 1. Nakata (JPN) 270.363 km (světový rekord), 2. Shevchenko (UKR) 254.4, 3. Bereznowska (POL) 249.5 km, … 9. Pastorová 240.6 km, 11. Horáková 237.3 km, 30. Berrouche 219.2, 53. Bodnarová 192.1 km a 96. Barochová 146 km.

Výsledky týmy – ženy: 1. Polsko 726.5 km, 2. Japonsko 702.9 a 3. Česko 697.275 km.

Převzato z blogu Ultrapůlmaratonec se svolením autora, jehož knihu příběhů převážně z prostředí ultramaratonu můžete zakoupit zde