Kdybych měřil o 20 centimetrů míň, možná bych si to užil víc, ale 12 minut hlubokého spánku a 0 minut REM spánku mluví za vše. Špatný nápad…

Ve Varšavě na nás čekalo aprílové počasí – chvílemi zima, chvílemi teplo se slunečními paprsky, ale i dešťové přeháňky. Startovní číslo jsem si vyzvedl v Paláci Kultury, což je asi jediná pohledná výšková budova ve Varšavě. Tam nás při vstupu lehce vyděsila fronta táhnoucí se uvnitř budovy, naštěstí se netýkala cesty k Expu nýbrž na vyhlídku.

Startovních čísel bylo 20 tisíc, orientačně jsem ale nemusel vůbec bloudit. Našel jsem pohodlně místo výdeje, obdržel jsem také velký pytel a samolepku se startovním číslem, která se na pytel nalepila a pak před závodem v úschovně uložila. Žádné náramky a podobně, za mě palec nahoru.

Stihli jsme odpoledne navštívit futsalový zápas Legie Warszawa s FC Torun, k večeru ještě velmi příjemný běh Polem Mokotowskie a zalehnout.

Možná pro někoho nepříjemné, pro mě příjemné 4 stupně v ranních nedělních hodinách. Start byl na 11. hodinu, avšak cestou na start je dobré myslet právě na uzavírky městské hromadné dopravy. Stihl jsem se tak zařadit pouhé dvě minuty před výstřelem.

Na startu to bylo trošku chaotičtější než v Expu a v Race Village. Velký počet lidí, neznačené časové sektory, prostě hlava na hlavě. Například na maratonu v Praze nebo třeba i na půlmaratonu v Olomouci taková tlačenice není ani zdaleka. Snad také hlavně proto, že nečeká na startu tolik běžců. Zde jich bylo na 13 tisíc! Jako na všech závodech se obíhá, kudy to jen jde, ale jinak co se týče ukázněnosti, žádný problém. I davům fanoušků a hudebním doprovodům v ochozech trati patří velký dík.

Vybíhá se od Národního stadionu přes Poniatowského most, a pak dál centrem Varšavy. Na třetím kilometru začalo svítit slunce, bylo příjemných 9 stupňů, ideální počasí i rovinatá trať byly podmínky pro udržení vysokého tempa. Před závodem jedna kofeinová pilulka a ampule s hořčíkem, s tím byl plán doběhnout až do cíle bez dalších doplňků i občerstvení.

Na desátém kilometru jsem ale lupnul kousek banánu a vypil kelímek vody, běželo se mi dobře, bylo však potřeba lehce zrychlit. Na 12. kilometru se vbíhalo na rušnou rychlostní silnici, kde se mi podařilo zavěsit na běžce, který před sebou vezl kočárek. Jeho tempo bylo 15 km/h, v této fázi závodu je pro mě toto tempo už docela vysoké. Držel jsem se jich až k občerstvovačce na 16. kilometru, kde jsem uzmul jeden kelímek s vodou, a než jsem vylil obsah do volátka, můj vodící povoz byl snad 50 metrů daleko.

Začal jsem tuhnou a trochu cítit křeče. Přišly občerstvovačky s vodou, ovocem a čokoládovými tyčinkami. Jsem pro povinné zavedení soli do menu těchto stanic! Celý závod jsem jen předbíhal, přesto se poslední dva kilometry scénář pro mě vyvíjel trošku rozpačitě.

Nebudu to více napínat, čipový čas mi přidělil 1:32:06. Můj třetí půlmaraton. S fyzickými neduhy a pro pracovníka v nepřetržitém provozu je to uspokojivý výsledek. Navíc osobák. Pokusím se onu magickou hranici 90 minut pokořit už příští týden na Generali Halbmarathonu v Berlíně! Přidá se někdo?