Ani jeho výkony v závodním “důchodu” by však neměly uniknout pozornosti. Za zmínku stojí například jeho účast na Tor des Géants (330 kilometrů a zhruba 25 tisíc převýšení, pozn.red.) v roce 2018 a 2019, ale také dokončení trasy Ronda dels Cims v pyrenejské Andoře (170 kilometrů a 13 500 metrů převýšení).

Jirko, gratuluji k neuvěřitelné tisícáté stovce. Jak sis svou jubilejní stovku vychutnal? A jak probíhaly oslavy?

“Děkuji moc za gratulaci. Tisící stovku jsem šel mojí oblíbenou Lazovou stovku na Slovensku, kterou jsem absolvoval pošestnácté v řadě. Už během pochodu jsem trochu oslavoval, při příchodu do cíle na mě pak čekalo několik účastníků, kde jsem si užil ovace a poté jsme dále trochu oslavovali. Protože jsem ale řídil, plánují větší oslavu na konec května v nějaké restauraci.”

Lazovka (cca 115 km a 3500 m převýšení, pozn. redakce) pošestnácté v řadě, to už samo o sobě zní neuvěřitelně. Vraťme se ale o 999 stovek zpátky. Kdy, kde a jak proběhl tvůj první stokilometrový zá­vod?

“No, závod… Tenkrát se moc nezávodilo, ale chodily se dálkové pochody. Poprvé jsem se přihlásil na 120km pochod Pražské šance, což bylo v květnu 1989. Tenkrát to byl okruh rozdělený na osm částí po 15 km okolo Prahy. Protože jsem už hodně chodil 50km pochody – a vcelku v pohodě jsem zvládl 70km pochod Praha-Prčice -, rozhodl jsem se, že zkusím tuto výzvu. Celý okruh jsem nakonec absolvoval vcelku bez výrazných krizí.”

Pokud to tedy dobře chápu, první stovku jsi spíše šel. Když ale nahlédnu do statistik, tak u tebe vidím například sto kilometrů za 8 hodin a 22 minut, 220 kilometrů na 24hodinovce či 360 kilometrů na 48hodinovce. Kterého výkonu si nejvíce vážíš?

“Klasické ultramaratony jsem začal běhat až postupem času. Nejlepší výkony jsem měl až kolem svých 35 let. Většinu z těch tisíci stovek jsem bral jako dálkový pochod, možná na necelé stovce akcí jsem závodil. Určitě si vážím všech mých rekordů, ještě přidám výkon na dvanáctihodinovce 130,6 km a na čtyřdenním běhu 542 kilometrů. Byl jsem čtyřikrát mistrem republiky, jednou na 100 kilometrů, dvakrát na 24 hodin a jednou na 48 hodin. Dále mám třikrát stříbrnou a třikrát bronzovou medaili na mistrovství České republiky na různých ultramaratonských distancích. Vážím si hodně pátého nejlepšího výkonu na světě na 48 hodin v roce 2006, sedmého v roce 2007 a desátého v roce 2008.”

Šílené výkony! Je i zajímavé, že nejlepší výkony jsi podával ve 35 letech. Jak konkrétně ses na tyhle ultramaratony připravoval?

“Tak chodil jsem hodně stovky a v týdnu jsem ještě k tomu hodně běhal. Většinou jednou, dvakrát týdně 30 až 50 kilometrů.”

Čili hlavně stovka jako trénink na další stovku. Jak to vypadá s přípravou dnes? Probíhá tam něco dalšího mimo tvou pověstnou předzávodní přípravu, tzn. pověstného turka se dvěma pivy?

“V této době už opravdu jedná stovka je trénink na druhou stovku. Pokud o víkendu stovka není, jdu na kratší pochody, hlavně padesátky a pětatřicítky. Někdy jdu svižným tempem z práce domů, což je devět kilometrů.”

Takže jsi vesměs neustále v pohybu. Jak vůbec zvládáš momentálně stokilometrové (i ty delší) pochody či závody? Přijde občas krize, nebo už to po tolika pochodech jde tak nějak samo?

“Tak samozřejmě nejde to už jako za mlada. Protože se to v této době na většině stovek závodí, tak většinou už teď se udržuji na konci startovního pole. Ale důležité je, že většinu stovek dokončím, DNF mám teď v průměru jednou dvakrát za rok. Krize občas přijde, ale většinou se z ní dostanu.”

Z vlastní zkušenosti však vím, že s tebou rozhodně není jednoduché udržet krok. A jedno DNF za rok je vzhledem k náročnosti tvých, především ultratrailových, závodů v poslední době (například Tor des Geants, 330 km a cca 26 tisíc metrů převýšení) nic. Co považuješ za nejtěžší ultratrail, který jsi v posledních letech dokončil?

“Za nejtěžší považuji asi Andorru, ultratrail v Pyrenejích. Ta měla 170 kilometrů a 13500 metrů převýšení, limit 60 hodin. Běžel jsem to dvakrát, v roce 2015 a 2016, a vždy dokončil asi půl hodiny před limitem. Hlavně poprvé jsem měl namále na kontrole na 76. kilometru, už tam jsem za sebou měl asi 7 tisíc výškových metrů, limit 26 hodin. Posledních 8 hodin před kontrolou jsem běžel co to dá, a byl jsem tam 7 minut před limitem. Nepříjemné bylo ještě to, že v tom limitu se musela opustit sportovní hala, takže jsem to měl bez občerstvení. Zbytek závodu už byl ve větší pohodě.”

Když to shrnu: 542 kilometrů za čtyři dny, Lazovka pošestnácté v řadě, Tor des Geants, Andorra Ultra Trail a další. Průměrné zhruba 30 stovek za rok. Jaký je recept na ‚nesmrtelnost‘? Jak regeneruješ?

“Ještě bych se zmínil o Pražské stovce, kde jsem nebyl akorát na druhém ročníku. Protože byl v prosinci 30. ročník, mám ve 28 ročnících za sebou vždy nejdelší trasu. Teď většinou regeneruji v pracovní dny. Za mlada jsem v pondělí už necítil, že jsem nějakou stovku o víkendu šel. Teď to ještě cítím v úterý, ve středu. Hlavně teď na jaře je stovka každý víkend, ale naštěstí zvládám regenerovat.”

I pro mě jakožto pro běžce nepředstavitelné, natož pak pro běžného smrtelníka. Jaké máš plány do budoucna? Existuje ještě nějaká sportovní meta?

“Ta hlavní meta už je splněna. Ale pokud mě to bude bavit a zvládnu to ještě fyzicky, tak bych chtěl chodit dále. Taková zajímavá meta by byla například 1111 stovek. Ještě jsem v soutěži CSUT – Československý ultratrail ve druhé linii první s velkým náskokem (druhá linie je počet akcí v CSUT celkově, pozn.red.) a za určitý počet akcí se tam dává další ocenění. Teď mám 207 akcí, tak rád bych dosáhl 250, možná 300 akcí. Pokud postupem věku na stokilometrové trasy nebudu stačit, rád se budu účastnit kratších pochodů.”

Jirko, díky za rozhovor. Přeji hodně dalších zdolaných kilometrů.