Miloši, předně hodně zdraví a brzké uzdravení, protože tento rozhovor vzniká v době, kdy bojuješ s nepříjemným virem. Prozradíš, jaký dárek jsi dostal či máš dostat k jubileu? Hádám, že bude běžecký?

“Budeš se divit a ostatní nejspíš taky, ale jako dárek jsem si vybral tři dny v tichu. Akci pořádá plzeňský biskup Tomáš Holub v trapistickém klášteře v Novém Dvoře. Bude nás tam 12 laiků, budeme žít společně s tamními mnichy, bez mobilů, odpojeni od okolního světa. Upřímně, moc těším na novou zkušenost!”

Jak se cítí v 70 letech člověk, který proběhal skoro celý život?

“Pokud jde o mě, tak skvěle, i když zrovna v těchto dnech si za svůj domov vybral mé tělo zmíněný bacil. No, ale kdybych celý život neběhal, respektive se nehýbal, tak by měl navrch víc, než má. Každopádně tu sedmdesátku moc nevnímám. Ano, jsem výrazně pomalejší než ve třiceti, uběhnu méně než ve čtyřiceti či padesáti, na druhou stranu si to, co dělám a prožívám, mnohem víc užiju, protože už mě nic nehoní. A mám na to čas.”

Jak běháš nyní? Měsíčně to je pro zajímavost zhruba kolik?

“Já nikdy nebyl dobrý počtář! (smích) Už pár let nerozlišuji, kolik naběhám a kolik nachodím. Co bys taky čekal od člověka, který říká, že chůze je nejpomalejší běžecké tempo. Dohromady to je okolo 450 kilometrů měsíčně. Běhám tak třikrát, čtyřikrát týdně, dokonce jsem začal běhat po dvaceti letech intervaly, tak uvidím, jestli to ještě k něčemu bude. Třeba koncem září na Běchovicích?”

---

NAŠE PRÉMIOVÉ TEXTY NAJDETE NOVĚ NA PLATFORMĚ FORENDORS

Odemykáme celý článek, který nově naleznete spolu s dalšími našimi prémiovými texty na platformě Forendors.

---

Máš představu, kolik jsi uběhl za celý svůj život?

“Každý ví, že ultra není jen o běhání, že je tam i spousta chození, takže co mám spočítáno, tak je to cca něco přes 240 000 kilometrů. To číslo mě samotného nepřestává fascinovat, ale na druhou stranu si vezmi, že je to za rok něco přes 4000 kilometrů. Současné hodinky mi přitom ukazují, že v průměru absolvuji půlmaraton. Takže pořád v pohybu.”

A odhadneš, kolik jsi měl za život na nohou běžeckých bot?

“Nemám potuchy. Ale řekněme jedny na 1000 km, tak to už jich máme víc než 240 párů, a to jde jen o objemovky. Pak minimálně 30 párů, ale spíš víc, závodních bot, tretry, trailové boty… Určitě bychom se moc nespletli, kdybychom napsali, že jsem prošlapal 300 párů bot.”

Vybavíš si nějaké, které bys nejraději, kdyby se vyráběly v nezměněné podobě pořád?

“Vždycky mám nejradši ty, v kterých zrovna běhám, takže posledních osm let jsou to Salmingy, nyní konkrétně model Recoil Lyte 2. Asi největšími miláčky byla objemová Mizuna Wave Creation a tempová Mizuno Wave Rider, v těch jsem běhal cca osm let a nedal na ně dopustit. Bohužel všechny firmy mají tu vlastnost, že pořád musí inovovat, aby udržely krok s konkurencí, proto jsem rád, že v Salmingu hodili trošku zpátečku. Pak mám ještě bosoboty Leguano. Když bude nejhůř, tak doběhám v nich, protože tam kromě svršku žádná inovace nehrozí.”

Když jsme u těch statistik a vzpomínek, prozradíš i nejhezčí místo v Česku a ve světě, kde spočinula tvá běžecká bota?

“Jé, tak to fakt nevím. Vždy, když na nějaké kouzelné místo zavítám, je pro mě v tu chvíli to nejhezčí! Pak zavítám jinam a jsem opět uchvácen. A takhle to běželo celý život, jako korálky jsem navlékal nádherná místa na nit svého běžeckého života. A ve světě? Alpy, alpské maratony: Jungfrau, Zermatt, Vaduz, Tour de Tirol. Úžasným zážitkem bylo a je běžet New York, Boston, ale i Bejrút, kam se asi našinec ještě dlouho nepodívá.”

Přestože jsi jezdíval běhat i do zahraničí, přeci jen nejvíc kilometrů jsi natočil doma. Proč? Jaký máš vztah k Česku ev. Československu?

“Jsem Čech a mám to tu rád. Českou republiku považuji za jedno z nejkrásnějších míst na světě. Kolik lidí může říct, že jí prochodilo, proběhalo či projezdilo na kole a koloběžce celou, že zná všechna místa, všechny kouty? Hádám, že nikdo. Když jedu ven, tak i proto, abych si pak po návratu zase tohle hluboce uvědomil. I proto nyní šlapu své kilometry podél hranic České republiky a jejích krajů. A těším se z každého nově objeveného koutu a z historie daného místa, která na mě dýchne.”

“Celý život žiji v němém úžasu nad krásami světa. Nad krásami, které maluje mistr čas, když jste ve správné chvíli a na správném místě. Na správném místě v největší a nejskvělejší galerii světa, v přírodě. I to je jeden z důvodů, proč musím každý den zvednout zadek a jít nebo běžet ven. Za tuhle odměnu to fakt stojí. A to nemluvím o tom, jak to prospívá mému tělu a mému zdraví. Hledáte-li elixír mládí, tady ho máte na stříbrném podnose.”

Tys jedním z těch, kteří bortí představy o tom, jak má člověk vypadat ve stáří. Měsíčně ti hodinky ukážou čtyři stovky uběhlých či ušlých kilometrů, to je i pro hodně sportující šokující číslo. Není u nás tolik lidí, kteří osobním příkladem formují názory ostatních. Vlastně ses stal běžeckým influencerem o dekády dřív, než se toto slovo ujalo v soudobých slovnících. Kdy se v tvé hlavě myšlenka propagace běhu a zdravého žití objevila poprvé?

“Někdy okolo roku 1996, kdy jsem začal spolupracovat tehdy s PIMem a Carlem Capablem. Tak nějak to z téhle spolupráce vyplynulo samo. Když o tom zpětně uvažuji, bylo to způsobeno i tím, že jsem se v letech 1993 a 1995 podílel jako hlavní aktér na organizování Světového běhu míru (dnes Harmony Run). Ano, byl jsem žákem Sri Chinmoye, bez toho bych to dělat nemohl a na možnost rozběhat během pár týdnů stovky dětí a dospělých nikdy nezapomenu. Když jsem z hnutí odešel, nějak jsem cítil, že to byl jen start, že jako člověk mimo hnutí dokážu víc. To byl také impuls k mému prvnímu oběhu České republiky, kde mě mohli lidi doprovázet. S tím přišly články v novinách, časopisech, první kniha a už to běželo a nešlo zastavit.”

A stal ses jedním z nejznámějších ultravytrvalců a přivedl k dlouhým běhům další ikony. Nyní už se ultratoulky u tebe nekonají?

“Vzhledem k mému věku už si na nějaké dlouhé běhy netroufnu. Když budu mít nějaký okruh o délce pár kilometrů, tak tam klidně budu běhat v kuse několik dní. Ale běžet někam 50 km tam a pak zpátky už si netroufám. Čas nezastavíš. I když se cítíš dobře, tak nikdy nevíš, co se může stát. Blbě šlápneš, nebo tak něco, a pak to bude dost komplikovaný.”

Už jsi něco podobného zažil?

“Ani ne, ale je to podvědomé s tím věkem, co mám. Ještě tak nějakých dvacet, třicet kilometrů dám, když jsem třeba 15 km od domova.”

Máš na ruce Apple Watch, takže k elektronice odpor nemáš?

“Vůbec ne, vždyť je to i motivující, když tě upozorní, že sedíš už moc dlouho a měl by ses hýbat. S ohledem na dnešní životní styl jsou tyhle věci už nutností.”

Mám v této souvislosti na tebe krapet provokativní otázku: Je podle tebe nyní lehčí, nebo naopak těžší propagovat zdravý životní styl než třeba před 20 lety?

“Paradoxně je to dneska asi těžší, kvůli sociálním sítím a jejich rozdrobenosti člověk nemá takový zásah, jaký měl kdysi. Dneska se to po sítích rozptýlilo a co Čech, to trenér. Vždyť už jen ten projekt trenérů kondičního běhu, kteří dostanou certifikát za jeden víkend! Přitom na nižší stupně atletického trenérství musíš studovat klidně i rok… A to si myslím, že trenér hobby běžců by měl mít ještě hlubší znalosti než ‚obyčejný‘ trenér běžců, kteří o běhání už sami něco vědí! Co může poskytnout za rady někdo, kdo běhá půl roku a jde si pro víkendový certifikát?”

Jaká tohle může nést rizika?

“Že si tito trenéři neuvědomí, jak mohou jiným uškodit. Je to o tristním stylu běhu i metodice trenérství, aby to bylo v souladu se zdravým běháním. Kdyby se v Americe něco stalo jejich svěřenci, tak ho advokáti rozcupujou.”

Neodpustím si možná lechtivou otázku – ty sám jsi kdysi vydal knihu Maraton za sto dní. Radil bys tohle dnes?

“Ano, udělal bych to klidně znovu. Protože když se podíváš na tréninky, které v té knize jsou, ty jsou postaveny tak, aby lidi po čtyřech měsících dokázali absolvovat maraton. Ve zdraví. Zdůrazňuji to slovo absolvovali. Není to cílené na nějaký konkrétní výkon. Pokud si vzpomeneš, tak zrovna v té době se posouval limit pro pražský maraton ze šesti dokonce na sedm hodin. To nebyl žádný trénink na maraton pod tři hodiny. Mimochodem dříve bylo naprosto běžné, že tisíce lidí chodily týden co týden nějaké pěší túry a pochody a tím si upevňovaly zdraví. Pokud se chce dneska někdo věnovat maratonu bez předchozí přípravy, tak podle mne ty čtyři měsíce příprav jsou minimum, aby to to tělo dalo.”

Je tedy hlavním úskalím snaha lidí dosáhnout třeba mety maratonu moc brzo?

“Pochopitelně je to o ambicích. Dneska chceme všichni všechno hned, včera bylo pozdě. Jako bychom se snažili dohnat ztracený čas, čas, kdy člověk nic nedělal a teď se to snaží co nejrychleji dohnat.”

Jak vypadá typický hobík, který tě osloví, že chce začít běhat, abys mu napsal přípravu?

“Je mu skoro čtyřicet a začíná objevovat zdravotní signály, které do té doby neřešil, protože tělo fungovalo docela dobře jen tak, ze své podstaty. A najednou se třeba zadýchává do schodů. A jak se prodlužuje průměrná délka života, tak si uvědomíš, že tě třeba čeká dalších 40 let se zdravotními problémy. A začneš to řešit. Jenže ono to nejde přes noc, když ses do té doby prakticky nehýbal. Máš sice děti pryč z domova a máš čas si konečně začít plnit sny, ale zdraví a fyzičku si za prachy, kterých máš za ty roky ranec, si tyhle věci nekoupíš.”

Ty ses hýbal celý život a přitom jsem tě nikdy neslyšel si stěžovat na zdraví. Že nemůžeš běhat, protože koleno/kotník/ky­čel…

“No, ani jsi nemohl, tyhle problémy jsem fakt nikdy neměl. Asi dobrej oddíl, co? (smích) Každopádně za tím musí být to, že už jako malej špunt jsem toho hodně nachodil, tím posiloval svaly, úpony a vazy. Postupně let jsem kilometry přidával, nikdy to nebylo z nuly na sto, a tím zajistil kontinuitu růstu a zpevňování kloubů, vazu, úponů a svalů. Ale i jejich zásobování krví a tím pádem vším, co pro svou činnost potřebovaly. Ano, když dáš za tři týdny 1600 kilometrů, je to nářez, ale když to porovnáš s těmi 4000 kilometry za rok, tak až tak zase ne. Navíc jsem děsně línej, mám rád své pohodlí, takže když mě nebavilo běhat, neběhal jsem, ale jen chodil nebo se různě poflakoval s teletem na zádech po vlastech českých. A to ti bylo a je tak úžasný, že ten vnitřní pocit se musí odrazit i na té tělesné schránce.”

“Podzim je křižovatkou života. Pokud si na této křižovatce můžeme na chvíli sednout pod krásný strom, využijme toho, na chvíli se zastavme ve svém běhu a nechme plynout nad hlavou oblaka. Máme-li splín, či nevíme-li zrovna kudy kam, co na tom, protože brzy bude určitě zase líp.”

Pojďme se ještě vrátit k hobíkům. Jak moc se změnil hobby běžec za těch několik desítek let, co je trénuješ?

“Já bych řekl, že hobík je furt tím hobíkem, kterým býval před několika desítkami let. Ano, kromě toho že zpomalil, i přibral, ale to přibrala celá společnost. Bohužel, běh není až tak zázračný prostředek na snižování nebo udržení váhy, jak se mu přisuzuje. Lépe funguje u mužů, ale ti zase mají větší sklon se dobíjet nějakými energetickými nápoji. A upřímně – když odběháš čtyři hodiny týdně a zbytek prosedíš, tak účinek bude nic moc. I když na druhou stranu, díky za ty čtyři hodiny, jak by asi vypadal bez nich?”

A jak moc se běh změnil za těch cca 50 let, od dob, kdy jsi ty začal s běháním a atletikou?

“Běh se nezměnil, zato se změnily počty lidí, kteří běhají, a to mnohonásobně. Pravdou je, že tím samozřejmě celosvětově klesla úroveň výkonů, což je vcelku pochopitelné, když před 50 roky nás stálo, kromě Běchovic, na startu závodů několik desítek a dnes to jsou tisíce. Tehdy třeba Kbelská 10, kterou pořádal ještě Sokol Kbely, byla do hodiny i s vyhlašováním hotová, dnes je to akce celé odpoledne. Pozor, nijak nesnižuji výkony současných běžců a běžkyň, protože jak říkám: každý krok se počítá, pouze konstatuji fakt, který tu je. Pokud se mně ptáš na prognózu, tak pokud jde o tempo, to se bude stále snižovat, tím, jak počty běžců a běžkyň budou stoupat, což je rozhodně dobře.”

Není na škodu, že lidi začínaj s běháním na metě půlmaratonu či dokonce maratonu?

“Je. Pokud jde někdo rovnou maraton, byť s přípravou, pak už nikdy nezaběhne rychle pětku. Mnohem lepší je tradiční postup začít běhat pětku, pak desítku a pak teprve delší vzdálenosti. Já sám jsem poprvé běžel maraton až po 15 letech běhání a dal ho za 2:41!”

A do toho přišla kniha Born to Run, která nakopla lidi k horským ultraběhům, které jdou kolikrát zcela bez přípravy…

“No jo no. A běhat v horách je přitom ještě těžší než po silnici ve městě.”

Jak jsi v průběhu života vnímal věk 70 let a jak se jako sedmdesátník vnímáš dnes ty sám? Měl jsi nějaké vzory? Nebo nějakou představu, jak bys ty sám rád žil a přemýšlel, když ti bude 70 let? Jak se v tomto podle tebe změnila a mění doba?

“Odpovím ti takto: pamatuju se, jak jsem na Běchovicích coby mladík zíral na pána, co to v sedmdesáti letech šel v bačkorách. A ani ve snu by mne tehdy nenapadlo, že já sám budu ještě v 70 letech běhat.” (smích)

A dokázal by sis představit, že ti v sedmdesáti ukážou hodinky 450 km za měsíc?

“Ne, protože jsem tehdy netušil, že vůbec nějaké takové hodinky budou existovat.” (smích)

(také smích) Tos mi ale utekl z otázky!

“Jasně, že nedokázal. U nás v rodině se nikdo sportu nevěnoval. Jedině brácha, ten se aspoň rád toulal.”

Dá se říci, že díky běhu jsi žil život pestřejší, plnější, zábavnější?

“Určitě. A díky tomu způsobu života mohu i dnes žít tak, jak žiju. Vždyť my i dovolené trávíme v pohybu. A to si neumím vůbec představit, jak bych dělal, kdybych fyzičku neměl. To je mé chápání longevity. Nejde jen o dlouhověkost, ale i o kvalitu života, jeho náplň. Že ten život můžeš prožívat v nějakém zdravotním stavu. Fakt nejde jen o to číslo samotné.”

Ať běháme pro radost, nebo máme radost z běžeckých výsledků, vždy se musíme učit pracovat se svým egem. Jak ty na něj pohlížíš?

“Ego je skvělý stimulant, ale zlý pán. Musíš se naučit s ním pracovat a poznat jej. Já jsem tu hranici ega asi poznal ve sportu vždycky. Snad i proto mám dodnes všechny klouby svoje. Nikdy jsem v tréninku a závodech nešel sám proti sobě. Já ten sport vždycky dělal hlavně proto, že mne to bavilo. Výsledek byl samozřejmě důležitý, ale… Já třeba nikdy nezaběhl půlku pod dvě minuty, osobák mám jednu sekundu přes dvě minuty. Už jsem prostě nebyl ochotnej kvůli jedné sekundě makat půl roku. A dost možná právě tohle mi pomohlo k dnešní dlouhověkosti. Co by mi byla platná ta jedna sekunda, ale i třeba hypoteticky že bych šel olympiádu, kdybych dneska nemohl chodit? Něčeho jsem se musel vzdát, abych dostal něco jiného. A to, co jsem dostal já, je mnohem víc než to, čeho jsem se musel vzdát.”

“Chůzí, případně během v bosobotách nastartujete ve svém životě minimálně dvě změny: Jednak začnete našlapovat jinak. Lehčeji, a to nejen při reálné chůzi či běhu, ale i v životě. Prostě přestanete být slonem v porcelánu. A jednak začnete chodit a běhat více napřímeni, budete se méně hrbit, čímž získáte celkový nadhled na dění kolem vás a celkově se zklidníte, neboť mnohé uvidíte dříve, a tak nebudete překvapení a vynervení, když to přijde.”

Musel (či chtěl) sis něco během života odpírat, na co jsi fakt měl chuť? Nějaká jídla, alkohol…

“Pokud jde o životosprávu, konkrétně jídlo a pití, bylo by možná dobré si někdy něco odepřít, ale nikdy jsem to nedělal. Vždy jsem jedl a pil, na co jsem měl chuť. Pokud jde o alkohol, tak víno, a když je parta, tak i pivo si dám. Samotnému mi nejede. Tvrdé jen párkrát za rok, dostávám totiž domácí slivovici, té si občas šťopičku dám. (úsměv)”

Jedním z tvých životních témat je brzká smrt v rodině, tvůj táta zemřel ve svých 59 letech. Jaký jsi k němu měl a máš vztah? Čím pro tebe byl?

“Můj vztah k otci byl poněkud zvláštní. Otec poměrně hodně pil a pak ho bral, tak jak to u opilců bývá, rapl. Takže v opojení tu a tam něco rozbil nebo jí někomu fláknul. To mi vůbec neimponovalo, takže už tuším někdy v deseti letech jsem si řekl: nikdy nechci a nebudu jako on. Taková negativní motivace. Otec nikdy nesportoval, běhat mi zakazoval, čímž mě k běhu více přitahoval, protože vzdor. Mě, bráchu i švagra hrozně rád zaměstnával, hlavně když se přistavoval dům, v němž jsme v Horních Počernicích bydleli, a do práce nás motivoval slovy: ‚Nejradši dělám práci, do které se mi vůbec nechce.‘ Když to říkával, krutě jsem jej nesnášel, ale čím jsem starší, tím téhle hlášce víc rozumím. Tedy já si to dnes překládám tak a opravdu to funguje, že když udělám práci, do níž se mi z nějakého důvodu nechtělo, mám z výsledku mnohem větší radost, než když udělám, co dělám rád.”

Musel sis hledat jiný mužský vzor či vzory?

“Žádné jsem nehledal, ale nejspíš největším vzorem mi byl bratr Míša, byl o deset let starší a naučil mě milovat vandrování a přírodu. Já si k tomu přidal ještě to běhání a vše dohromady mě pak navigovalo ke zdravému životnímu stylu, který spočívá hlavně v lásce k pohybu. Odříkání si čehokoliv tam zrovna nemá své místo.”

Asi už nejsi plný energie, nadšení, nestavíš si jednu výzvu za druhou. Jaké to je nyní období života, co se týče sportování?

“Pokud jde o energii, tak té mám – vyjma dneška – pořád plno, jenom s ní trošku lépe nakládám než v letech, kdy jsem se ji snažil vydat v závodech a ne vždy byl odměněn, jak bych si představoval. Pokud jde o výzvy, přesunul jsem je jinam, třeba jsem si umanul, že než umřu, obšlapu všechny kraje České republiky po jejich hranicích. Zatím máme s Pepou Cupalem, který mi na těch cestách dělá parťáka, obešlý Karlovarský a Ústecký kraj a z půlky Plzeňský. Letos to bylo třeba za devět dní s 8 – 9 kilogramy na zádech 393 km. Spíme pod širákem a je to jak návrat do doby, kdy jsem jezdil s kámošema na vandry. Počítám, že nejméně do devadesáti mám o zábavu postaráno! No a pokud jde o ty sportovní výzvy, už jsem přihlášený příští rok na šestidenní v Konstantinových lázních, kde jsem si to moc oblíbil, jezdí tam skvělí parťáci a organizují to ohromní srdcaři z Baroko maratonu.”

Když se ohlížíš, co ti za životní momenty utkvělo v hlavě?

“Asi nejsilnějšími momenty v osobním životě byla svatba s Danou a narození synů. Z těch sportovních vítězství na mistrovství Československa v běhu na 24 hodin v roce 1991 v Plzni, cíl Spartathlonu a následná líbačka nohou krále Leonidase. Pokud jde o ty trenérské, úplně nejvíc mi utkvěl moment, kdy jsem viděl běžet Ivanu Sekyrovou na jejím kvalifikačním maratonu pro Londýn. V Rotterdamu mne míjela na 32. kilometru uvolněná a rozesmátá a já v tu chvíli věděl, že se jí to povedlo. Já sám jsem byl cca na 25. kilometru a zbytek závodu probrečel jak malej Jarda. Moc krásné momenty mi chystají svými výsledky ultramaratonci Milan Šumný a Niky Ducová, Češka žijící a běhající v Austrálii. Jinak každý úspěch člověka, kterému pomáhám, každý jeho výkonnostní posun, mi dělá velkou radost. Jsem životu vděčný, že mohu dělat tuhle práci. V tomto ohledu jsem byl přímo odměněn na Spartathlonu, kde jsme s Frantou Brabcem pomáhali Jindrovi Lakymu, jedinému českému tělesně postiženému běžci, který kdy zvládl Spartathlon. Bez toho bych třeba sám Spartathlon nedokončil.”

Ano, rozeber prosím svůj vztah k tomuto přetěžkému závodu.

“Měl jsem obrovskou kliku, že hned při prvním startu jsem doběhl do cíle. V těch dvou následných se mi to už nepovedlo, prostě nebylo dáno, ale i třeba ten první nástup do sběrného autobusu byl nesmírně emotivní. Vlezeš do autobusu, kde očekáváš vyhaslé oči hledící do stropu, povadlá těla zničená prožitou námahou a zklamáním a místo toho vejdeš do světa, kde není jediného člověka, z něhož bys cítil rezignaci. Ba naopak, všichni už plánují, jak se za rok vrátí, a byť už se jim to třeba desetkrát nepovedlo, jednou tu nohu v cíli políbí. Vůbec pokud jde o atmosféru po celé trati, tak prostě Řecko, horko, drsná příroda, Řek Zorba. V jednu chvíli to proklínáš, v příští chceš tančit. Vůbec se nedivím Radkovi Brunnerovi, že se tam pořád vrací, dokud může.”

Radkovi jsi svého času též radil. Na koho dalšího se zapomíná, respektive kdo z elitních běžců ti přijde či přišel jako nejzajímavější osobnost ke spolupráci?

“Hlavně se zapomíná na Jiřího Krejčího, velmi nenápadného kluka z Brna, který jako poslední porazil na mistrovství ČR Dana Orálka, než začala jeho dlouholetá dominance v ultra. Jirka vyhrál i Transmoravský masochistický ultramaraton, ale hlavně je jediným českým vítězem Evropského poháru dálkových běhů, v němž byli zařazeny ve své době nejvýznačnější evropské závody.”

Ty jsi někdy do roku 2010 sázel jeden kuriozní sportovní rekord za druhým, pak jako když utne. Co se pak dělo? Už tě to nelákalo? Změnil ses? Nechtěl už jsi na sebe tolik upozorňovat?

“To začalo už v roce 2000, prvním oběhem České republiky. Těch rekordů je hodně, některé hodně bolely, některé byly spíš z hecu, každopádně splnily svůj úkol upozornit na mě, upozornit na prospěšnost hýbání se jako takového. Zhruba před 14 roky se mi změnil život, seznámili jsme se s Danou, změnily se mi životní priority, založili jsme Běžeckou školu, začali pořádat běžecké kempy, workshopy pro jednotlivce a firmy, napsal jsem pár knih, a celá ta práce s propagací běhání a zdravého životního stylu se posunula trošku jinam.”

Vždy jsi snil o vlastní běžecké škole, nakonec jsi ji založil. Co má za sebou a jak ji hodnotíš?

“Jako to nejlepší, co se mi v životě povedlo! Hodnotit ji pro mne jako jejího zakladatele je těžké, to bych nechal na jiných, třeba těch, kteří s ní začali běhat. Pravda je, že takový běžný návštěvník webu školy, když jej objeví, chodí na něj každý den, dokud si nepřečte všechno, co jej zajímá. Pro mnohé je to vstupenka do běžeckého ráje, přestože dlouhá léta běhání nenáviděli, dozví se o kempech, seminářích, případně o možnosti individuálních tréninků, individuálních tréninkových plánů, o projektech, které v tom daném roce chystám nebo chystáme s Danou. Napíší, přijedou a zas je o jednoho běhajícího ptáčka víc.”

Které životní etapy považuješ ze svého pohledu za klíčové?

“Určitě dětství – nemít dětství, jaké jsem prožil, nebyl bych tím, kým jsem. Pak mládí – možnost svobodně se toulat a běhat, kam se člověku zachce. Dospělost přinesla zjišťování fyzických, mentálních a psychických limitů. A doba po padesátce zase zjištění, že ten věk je fakt jen číslo.”

Na jakou epizodu spojenou s koučováním hobíků vzpomínáš nejvíc?

“Určitě nikdy nezapomenu na nadšení v cíli účastníků televizní Party maraton: Magdy tehdy Kůtkové, dnes Křížové, Katky Krucké, Josefa Formánka, Zdeňka Drexlera a Davida Šaška. Když do projektu vstupovali, byla v nich malá dušička, čeho se to odvážili, k čemu se to upsali a dnes jsou hrdiny pro mnohé, kteří se bojí běžeckých výzev. Určitě taky nezapomenu na emoce v cíli první party maraton s Milošem a Salmingem pod čtyři hodiny, byli to neuvěřitelní parťáci a dříči a s většinou, i když už je to osm let, jsme kámoši dodnes. To, co člověk prožívá, když dovede lidi do cíle v rámci oficiálního vodičství v jakémkoliv závodě, bych přál zažít každému.”

Máš nějaký neuskutečněný běžecký sen, který je ještě reálné uskutečnit?

“Mám, ale neřeknu ho. (potuleně se usmívá) Protože pak bych byl sledován, nakolik se mi to daří či ne. Jen prozradím, že se to týká běžecké šestidenní, která proběhne začátkem května v Konstantinových Lázních.”

Jsi šťastný?

"Jsem. Teď jsem opravdu šťastný, mám skvělou ženu, milující smečku whippetů, užívám si důchod, po Praze a jiných velkých městech v České republice mohu jezdit zadáčo, pořád mohu pomáhat lidem objevovat kouzlo běhu a pohybu, mohu se starat o velkou zahradu, které jsem za poslední roky vtiskl svou představu, jak by měla vypadat. Na druhou stranu já nebyl nikdy opravdu nešťastný. Byly chvíle a roky, kdy jsem nebyl úplně v pohodě, ale to po celý život nejde být jen šťastný. Aby člověk dokázal ocenit to hezké, musí poznat i to, co tak hezké není. Takže na všechno, čím jsem si v životě prošel a proběhl, vzpomínám s láskou, pokorou a vděčností.”

Pořád ti volají a píšou redaktoři z médií a vydavatelství s prosbou o odpověď/roz­hovor/článek/ná­pad na knihu? Kdy toho bylo nejvíc a jak jsi to řešil?

“Pořád někdo píše, většinou je to na jaře a na podzim, kdy se stává běh tím správným tématem pro veřejnost. Nejvíc toho bylo po vydání knihy Škorpilova škola běhu a následně po televizní Partě maraton. Ale i v době, kdy jsem obíhal republiku, běžel z Prahy na Sněžku, z Prahy do Vídně, z Drážďan do Prahy, z Pece pod Čerchovem do Pece pod Sněžkou, samozřejmě přes Sněžku, z Hodonína do Aše. Nebo vystoupal konečně na třetí pokus v Pelhřimově po schodech kostela sv. Bartoloměje na vrchol Everestu. Což mi zabralo 22 hodin 21 minut a 34 sekund, přičemž nahoru jsem vyběhl 295×, což pro změnu představovalo 43660 schodů. A tu samou porci schodů i dolů. V současné době připravujeme pro Mladou frontu s Alešem Dvořákem – napsal třeba Z hospody na maraton – knížku, která bude obsahovat i vědečtější pohled na běh, protože Aleš je doktorem a hodně ho zajímá, jak a co se v těle děje, když se něco děje.”

Je ti něčeho líto, cos třeba toužil dokázat a nedokázal?

“Že nejsem olympijským vítězem! (smích) Znáš to, dětské sny. Ale vážně, s kámošema v klubu jsme si po každé skončené olympiádě říkali, že ta příští je naše. Popravdě jsme však byli líní obětovat byť jen prázdniny tréninkové řeholi a raději se ty dva měsíce toulali, hlavně po Šumavě. Ale nic, co bych ještě v životě chtěl dokázat, už není. Co šlo, co bylo reálné, to jsem dokázal. A těch věcí, co nevyšly…”

Třeba?

“Třeba ujít kilometr po rukou jako na trakaři. To byla fakt magořina, která by se možná dala. I těch nějakých 250 metrů, co jsem ušel, mi ale stačilo na to pochopit, jak velká magořina to je.” (smích)

Mimochodem čím jsi chtěl v životě být?

“Hele, chtěl jsem být spisovatelem, což se mi skoro povedlo. Možná ještě něco napíšu, třeba svůj příběh. Někdo by mohl říct: ‚Vždyť jsi vydal 12 knih, tak jsi spisovatel.‘, ale já to tak nevidím. Spíš se považuji za publicistu a to je přeci jenom něco jiného. Tak tedy, abych o sobě mohl říci: ‚Jsem spisovatel!‘, musím ještě napsat ten životopisný román.” (úsměv)

xxxxx

Miloše si strašně moc vážím. Když jsem začínal běhat, trpělivě mi odpovídal na každou otázku. Hltal jsem knížky, do kterých přispěl. Ani mne moc nezajímaly návody na běh, jako spíš jeho zážitky. Z exoticky znějících závodů, z běhotoulek. Vždyť on dokázal touláním se po Česku si svůj život doslova přecpat úchvatnými zážitky. Ostatně jeho fotobanka plná krás přírody všech ročních období o tom svědčí. Taky mne trochu svérázně učil správný běžecký styl: neskákat. To si dáte při třicetikilometrovém výběhu pauzu na knedlo, zelo, vepřo, zalijete jej pivem a kafem a jdete zase běhat. Hodně rychle se naučíte běhat tak, aby byl žaludek v klidu! Miloš mi ochotně udělal vodiče ve Vídni, kde jsem se od něj někde na třicátém kilometru oddělil plnější energie a vzápětí udělal školáckou chybu – nacpal do sebe sladkou Jesenku a narazil do maratonské zdi. Miloš tehdy s hurónským smíchem prosvištěl kolem a nandal mi to v cíli o deset minut, přestože měl a má o dvacet let víc. Chápal jsem ho, když se z Prahy odstěhoval na západ Čech, aby měl trochu víc klidu na sebe a užil si nový vztah. On neumí odmítnout nikoho, kdo přijde s prosbou. O radu, o trénink, o napsání knihy či natočení reportáže. Mám rád rozhovory s ním, protože o každé odpovědi chvilku přemýšlí a žádné otázce se nevyhýbá. Snad jen některé hodně osobní věci jsem v tomto rozhovoru sám vypustil. Vzpomínám si, jaký flamewar před 20 lety vyvolal, když si “dovolil” napsat tréninkový plán za peníze. Do té doby nevídaná věc. Dnes to nikoho netrápí. Nebo skrze knihu sdělil světu, že je opravdu možné za 100 dní natrénovat na maraton, byť pochopitelně s rozumným cílem, co se týče dosaženého času. Bylo to v době, kdy se řešilo (opravdu nelžu), zda jste běžcem, když nezaběhnete maraton pod tři hodiny. Možná i proto dnes trochu překvapí Milošova kritika svazového projektu tzv. kondičních koučů, než dodá slova, která to vysvětlí: “Za svůj dlouhý běžecký život jsem pochopil, že nejobtížnější je trénování obyčejných hobíků.” Během tohoto rozhovoru, který probíhal na etapy na přelomu srpna a září, jsem několikrát zatuhnul. To když jsem Miloše viděl, jak jej trápí vir. Sotva mluvil, oběd jedl hodně pomalu a celkově byl unavený. Pak když přiznal, že má už strach běhat daleko od domova, kdyby se mu něco stalo. A taky že se bojí doktorů, že mu něco najdou. To vše je tak hrozně moc lidské!!!

Radek Narovec