V mládí hrával ligový florbal a dělal i kouče a rozhodčího, jenže k běhu měl vztah asi jako každý jiný v jeho věku: „Běh a atletiku jsem vnímal jako něco k smrti nudného,“ netají se dnes, když zavzpomíná. „Nikdo nás ve škole neučil základy dlouhého běhu, ale naštěstí nás k němu ani nikdo nenutil. Teda kromě klasické dvanáctiminutovky.“

Jenže jak šel čas a dařilo se stoupat v kariérním žebříčku, ruku v ruce s tím stoupalo i číslo, které odhalovala neúprosná váha. „V jednu chvíli jsem cítil, jak mne škrtí kalhoty. Začal jsem cítit i pach svého potu. Doslova a do písmene jsem si občas smrděl jako to pr..e, které jsem chvíli předtím spořádal a pak hodiny nemohl v práci vůbec fungovat.“ 

„Až když jsem si 2. ledna 2023 naměřil 96 kilo, něco se ve mně zlomilo. Prostě jsem se rozhodl, že to na tu stovku nenechám dojít. A šel hledat staré tenisky, natáhl na sebe tepláky a vyrazil běhat. Výsledek se brzo dostavil – natažená achilovka,“ směje se s odstupem. „Tak jsem si dal pár týdnů pokoj a vyrazil podruhé. A odnesla to achilovka na druhé noze…“

Ale to jej nezastavilo, spíš naopak. Z původních dvou až tří běhů týdně se vyklubalo dnešních sedm výběhů týdně, nějakých 80 kiláků měsíčně. Sice to byly a dodnes jsou tříkilometrové běhy kolem domova, ale i tak začalo brzo tělo reagovat. Tentokrát pozitivně. Kdo běhá, ví, že běh je vysoce spravedlivým sportem, byť to někdy chvilku trvá.

“Váha šla rychle dolů. Možná až moc. Já to totiž spojil s experimenty v jídle. Věřte, nebo ne, ale během čtyř měsíců jsem byl na 68 kilogramech, až jsem se sám sobě přestal líbit v zrcadle. Plandaly na mně kalhoty a kamarádi a blízcí se hrozili, že mám snad rakovinu.”

Vrátil se od experimentů s veganskou stravou k běžné stravě, ale jak šly měsíce v běžeckém životním stylu, ubývala chuť a ochota ládovat se junkfoodem. „Prostě jsem si začal vážit svého těla. Mám ho rád a je skvělé, jak mi začalo vracet to, co jsem mu věnoval. Byť to zpočátku vůbec nebylo jednoduché!“

Dnes mu hmotnost osciluje mezi 80–85 kily při výšce 177 cm. A cítí se v pohodě. 

Zajímavé je, že ani po dvou letech běhání si neeviduje kilometry, nevlastní sporttester a nadále běhá v botách z Lidlu, které si koupil, když zjistil, že běh ve starých teniskách není ono. „Zatím to moc neřeším, běhám si jen tak pro radost. Ale pochopitelně se to může změnit, jak poroste chuť po dalším zlepšování.“

Aby ne. Nechal se zlákat na svůj první závod v životě. Ač nemá rád, když mu někdo nařizuje, kdy a kudy a jak dlouho má běžet, přesto se postavil na start zbrusu nové RunTour Winter Edition v Českých Budějovicích. S běžecky zkušenější kolegyní z práce, protože se bál a nevěděl, „jak se má závodit”. Cílem pětikilometrové trasy proběhli společně za 33 minut a nějaké drobné.

Necelý měsíc na to, bylo to opět na zimní RunTour, ale tentokrát v Praze, už je přišli povzbudit kolegové z práce a rovněž počet firemních “reprezentantů“ v poli běžců stoupl. Na nějakých deset. Jarda se omluvil kolegyni, že to chce zkusit už sám. A bylo z toho velice solidních 24 minut a 34 sekund. 

“Jenže mělo to vtipný průběh! Já napálil ty tři kilometry, co znám z tréninků, a pak s hrůzou zjistil, že zbývají ještě dva. Nějak jsem to dal a bylo z toho pět kilometrů, které jsem do té doby nikdy v kuse neuběhl.”

“Já vím, není to žádný výkon, zvlášť pro čtenáře tohoto webu. Ale já už nyní vím, že se dřív nebo později připravím i na delší vzdálenosti. Nechávám tomu volný průběh. Nyní jsem hrozně pyšný, zvlášť když si vzpomenu na dobu, kdy jsem ztěžka dobíhal autobus a pak to hodinu rozdýchával.”

Pravidelné běhání a změna jídelníčku s sebou pro Jaroslava přinesla i větší pohodu v práci. „Přišlo povýšení a já řešil, že mám najednou vést tým lidí. Jak je mám řídit, když neumím být na lidi tvrdý? Tak jsem se rozhodl, že na ně budu lidský a půjdu jim příkladem v momentech, kdy budeme potřebovat udělat něco nepopulárního. Mám to stejně i v běhu, když už nemůžu, tak se taky nesnažím vyhecovat na sílu, ale prostě hlavu přesvědčím, že to vlastně chci běžet dál.“

“Kdybych měl nyní něco poradit těm, kteří o běhání spíš jen přemýšlejí, tak bych jim řekl, ať neváhají. Když totiž váháte a o kroku jen přemýšlíte, pořád jej ještě nechcete. A bez chtění to nepůjde. Prostě všeho nechte a běžte si zaběhat. Nakonec i ty závody nejsou ničím jiným než zábavou a radostí z toho být chvíli s podobnými blázny do běhání. Takto zpětně si rozhodně za vše sám sebe vážím, vážím si i více svého života!“