Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

NĚDĚLNÍ SLOUPEK: Běžec v lázních

NĚDĚLNÍ SLOUPEK: Běžec v lázních

Petr Syblík | 15.06.2008 | přečteno: 8565×

Byl poslední květnový den. Poklidnou atmosféru Kúpelného ostrova rozvířil do sněda opálený muž, právě se vracející z více jak maratónského proběhnutí. Jeho vyprahlé tělo oddělovaly poslední stovky metrů od oázy v samotném centru slovenských Piešťan.

Jen jeho přátelé kroužící v tu chvíli na pražském oválu mohli porozumět jeho zdrsnělému jazyku a suchému čelu. Jeho myšlenky již dávno opustily vrcholky pohoří Povážského Inovce a toužebně se upíraly k jednomu ze zdrojů všech bytostí, vodě.

Byl to jeho předposlední den v lázních. Jediný den, kdy mu na běhání zbylo více času než jen pár hodin mezi procedurami. Den, kdy slunce objalo vše živé a ani vítr nerozvál jeho horký dech. Jen s malou lahví se vydal do hor spoléhaje na prameny a pohostinná zařízení. Ani nemusel přidávat do kroku, aby dosáhl trenérem naordinovaný tep. Teplo a nakloněná rovina se o něj postaraly.

Jistě vás napadne, jak lze vůbec lázeňský pobyt spojit dohromady s plným tréninkem. Věřte že těžko, velmi těžko. Po koupeli ve čtyřiceti stupňové vodě nebo ještě teplejším bahenním zábalu zbývají síly sotva na vybrání lavičky ve stínu a poslouchání zpěvu všudypřítomného ptactva.

Přestože byl stovky kilometrů od svého bydliště, cítil se jako doma. Stoupaje stále do kopců nasával to překrásné místo. Nebyly to jen vůně odkvétajících lesních plodů a země skropená kapkami vířícího se potoka, bylo to místo života v celé své kráse. Listy buků clonily jeho lysé čelo, hmyz pracoval na neodkladném úklidu, ptáci mezi řečí ohlašovali příchod neforemného zvířete. Zaposlouchal se, a jakoby slyšel: „Nejsi pán, nejsi pán.“

Jaký nádherný to byl balzám, když běžce ráno nebudili první tramvaje a poslední opilci, ale stále dobře naladění racci, kachny a kosi. Jak krásný byl ranní běh před švédskou snídaní podél koryta Váhu, kdy paprsky světla ozařovaly krajinu nového dne. Jak skvělý to byl týden, kdy čas na běhání se nevybíral podle práce, ale podle chuti. 

Občas se musel zastavit, aby vůbec dokázal strávit všechny vjemy. Místo, kde rostly květiny všech barev, kde sama příroda vymodelovala krajinu až se tajil dech, zůstane navždy vryto v jeho paměti. Bezvýznamný se tak ukázal plánovaný cíl jeho cesty – Topolčanský hrad. Odvrátil se od něj a spěchal do tam, kde tušil pramen vody (alespoň balené).