Čekala mne výprava do Švýcarska na maraton s převýšením 1944 m. Pro někoho jako já, kdo ještě nedávno nevyběhl ani kopeček (ale i pro Jirku, který běhá raději maratony po rovině), to byla výzva a taky docela napínavý výlet. 

V pátek jsme letěli z Prahy do Milána a pak jeli vlakem krásnou krajinou v mé oblíbené Itálii kolem Lago Maggiore, kde jsou palmy a pláže, jachty a samé květiny a nad tím se tyčí velehory. Odpoledne jsme dorazili do St. Niklaus, zaregistrovali se a ubytovali. Bylo to bezva ubytování hned v centru, u nádraží a také blízko startu. Jako maratonci jsme měli voucher na dráhy, lanovku i autobus až do neděle zdarma. Bylo krásně, a tak jsme je rádi využili a vydali se do Zermattu. 

Tam byla už v plném proudu pasta party, ovšem za peníze a nic moc. Vzhledem k tomu, že Jirka těstoviny nejí a že jsme měli s sebou spoustu jídla, a to všech možných kombinací a chutí, ochutnali jsme jenom sýr – ovšem výborný – a prohlédli si městečko, nad kterým se majestátně zvedal Matterhorn téměř bez mráčku. Úžasný pohled, je to opravdu nejhezčí hora Evropy. Prohlédli jsme si obchůdky, zaposlouchali se do tónu klavíru u vchodu do luxusního hotelu, kde hrál klavírista živě. A už jsme spěchali na poslední lanovku na Gornergrat. (Poznámka: neručím za to, že názvy ve svém vyprávění píšu správně. Na mapy, trasy, výšky a časy je přesný jen Jirka ) 

Bylo tak krásně, že jsme změnili naše plány vrátit se do penzionu, jít spát a nabírat síly před maratonem, jak by se patřilo. Nadšení nad krásným sluncem s výhledy, a také nad tím, že jsme ušetřili díky voucheru jízdné v ceně 2 500 Kč za oba (a to pouze za jízdu na vrchol a zpět), vyrazili jsme nahoru jen v kraťasech do 3 100 m n. m. skoro sami v celé lanovce. Viděli jsme divukrásná panoramata, kamzíky, ledovce a vodopády a bylo příjemné teplo. V neposlední řadě jsme si prohlédli velký kus tratě, což se nám další den moc moc hodilo. Závěr maratonu vedl totiž podél lanovky až na druhou stanici před konečnou. Posledním vlakem jsme uháněli zpět plni dojmů spát a bylo to dobré, protože jsme usnuli okamžitě, žádné traumatizování se ze zítřka. 

Ráno v 7 hodin na snídani v penzionu jsem už byla napjatá a moc se mi ani jíst nechtělo. Naštěstí ale měli výborný jogurt a ještě lepší chleba, který já ani u nás moc nemusím, ale tady byl tak dobrý, že mě nemusel přemlouvat ke snědení. Po snídani jsme měli čas se připravit na závod a seběhnout na start. Tam už byl frmol, hudba, spousta lidí. 

Jirka mě zaparkoval do předního elitního sektoru, jak je jeho dobrým zvykem a na mě začaly jít mdloby. Musela jsem do stínu, naštěstí po pár minutách se už blížil start. Jirka pokukoval po soupeřích, nikoho neznal, nešlo mnoho odhadnout, jak je kdo v kopcích dobrý. 

Žen na závodě byla spousta, ale tam vpředu by je spočítal na prstech jedné ruky. Stoupla jsem si dozadu v sektoru elity a najednou Jirka ke mně přiběhl a šeptl mi, že startujeme sami – elita dříve než ostatní sektory. Nijak mě to nevystrašilo, ovšem, když jsme vystartovali, těch pár běžců = elitních, tak jsem zalapala po dechu, když jsem si uvědomila, že jsem v tu ránu poslední a za mnou nikde nikdo. 

Ostatní startovali snad až za 10 minut. No, hrůza! Koridor fandících diváků natěšených na superběžce a já mezi nimi, tedy opravuji – za nimi. A hned kopec. 

Tak jsem místo klidného začátku, který se na maraton patří, běžela, jak jsem nejrychleji mohla, přes náměstí dlouhé skoky, abych už byla pryč, a jen jsem chtěla, už aby mě někdo předbíhal , a nejraději bych byla neviditelná. No, běžela jsem sólo snad 5 km. Cesta to byla nádherná, podél vláčku s fandícími cestujícími, říčka, koně, lesy a všude kolem ty nádherné hory. Ani jsem nepostřehla, že už se blížím k Zermattu k 20. kilometru­. Tam mi už začínalo být horko, až se mi trochu točila hlava. Pak začalo prudké šestikilometrové stoupání. Vedro, strašný kopec. V tomhle úseku odpadla spousta lidí. 

Občerstvovačky měli ale vymyšlené. Byly v tomto úseku po 3 km a ještě se objevily i lavory s vodou u domů a taky sprcha. Navíc všude zurčely potůčky a mohli jsme se osvěžovat i z nich. Po tomhle stoupání už jsem si oddychla, věděla jsem, že to zvládnu, bylo mi fajn, 30 km za mnou, čas dobrý. Tak jsem se po cestě kochala výhledy, prohodila pár vět s některými dalšími běžci na trati, dokonce jsem se s nimi fotila. Pak byl i krásný úsek v lese, kde byla spousta kytek, tam jsem úplně letěla, to byl seběh – můj oblíbený. A pak nás čekal nejhorší tříkilometrový závěr. 

Před ním nám místní dechovky zahrály Škoda lásky (všude po trati bylo mnoho diváků vleže, vsedě, vstoje, v tanci, v konzumaci všeho možného – no prostě si užívali hromadu šílenců, co se zpocení sunuli do dálky a výšky). Tam už všichni sotva šli díky slunci, prudkému kopci a velké nadmořské výšce. 

Ale už byl vidět v dálce cíl, taky mě povzbuzoval z vršku Jirka, šťastný, že jsem se konečně objevila po téměř 3 hodinách jeho čekání (když si dáme sraz ve městě, vždycky čekám já, tak jsem mu to jednou taky oplatila a ještě mě chválil , pak bylo ještě několik hupů nahoru a dolů a cíl, medaile a červené tričko pro finishery. 

A bylo to. Tolik strachu a nebylo to zdaleka tak hrozné, naopak to bylo krásné a nic mne nebolelo. Sjeli jsme lanovkou, vláčkem, osprchovali se a šli zase na procházku obdivovat kopce. Další den jsme nelenili, brzy vstali a vydali se posilněni výborným švýcarským jogurtem, sýrem a chlebem na túru. Vyjeli jsme opět lanovkou nahoru na Gornergrat. Všude ale byly mraky, vrcholky hor ani Matterhorn nebyly vůbec vidět! 

Tak jsme si zavzpomínali na předešlá panoramata a šli se kochat do horského hotelu švýcarskými hodinkami za čtvrt milionu a bernardýny. Pak jsme vyrazili na vrcholovou túru. Ovšem s naší žalostnou výbavou ošoupaného běžeckého rázu – kraťasy a oběhané adidasky – jsme budili spíš údiv, kam jsem se to vydali. Navíc za zády na nebi úplně černo a byla slyšet bouřka. Za chvilku dohna­la i nás. Vítr, kroupy, liják, blesky a my promočení v tu ránu na hřebeni hory ve výšce přes 3 100 m n. m. 

Tak jsme se otočili a k pobavení všech turistů, hlavně Japonců, ale i dalších různých národností, kteří schovaní v baru nad čajíčkem se usmívali nad naší smáčenou frizúrou, se vraceli zpět. Bylo to k vzteku, že hned na začátku túry jsme takhle dopadli, nezbylo nám nic jiného, než přežít cestu lanovkou a vláčkem zpátky. 

Po zahřátí jsme ale vyšli znovu stejně „kvalitně“ oděni na další výšlap. Vzhledem k pozdnímu odpoledni to byla odvaha. Šlapali jsme, jak jinak, zase do strmého kopce nejméně 2 hodiny a celí zpocení jsme skoro za šera vyšli na krásnou planinu s chaloupkami – bylo to nad 2 000 m n. m. Tamní kozy už se chystaly ulehnout, zato my jsme si namířili do štítu na další výstup. To už jsem začala protestovat. No, nebylo mi to nic platné, jak se dalo čekat. 

Pak začalo pršet a za chvíli jsme byli zase promočení. Ovšem Jirka zvyšoval náskok, já klouzala po šutrech, rvala jsem se s trsy trávy, abych kus po kuse trochu stoupala. Žádné přemlouvání a prošení, abychom se už vrátili, mi nepomohlo. Jirka šel stále výš. Já už nikoliv. Sedla jsem si, že nejdu dál. Ale jak jsem se otočila, abych si sedla, uviděla jsem mohutnou mlhu, jak se na nás valí ze spodu z údolí. Tak jsem začala řvát, že chci dolů, ale Jirka stále nic. Začala jsem slézat, ale pak jsem dostala strašný strach, že se v té mlze ztratíme a co potom? Kosmickou rychlostí jsem se vydala za Jirkou. Byl to výkon hodný elitního kamzíka. Úplně mě pohltila hysterie z pohlcení mlhou.

To už se konečně Jirka začal vracet a v lijáku a v bouřce jsme se spouštěli dolů po zadku, po batohu a jak to šlo. Já už byla podruhé za sebou tak šťastná, že to tak dopadlo – nejdřív zvládnout maraton a potom tenhle sestup. 

Další den jsme už jeli domů – tam jsme zase narazili na stávkující Italy na železnici. Naštěstí nás zachránili pečliví Švýcaři, místo italského vlaku nasadili své luxusní autobusy, jeden nás odvezl úplně zadarmo těch 200 km až do Milána, ještě s nápojem grátis. A to krásnou projížďkou přes úchvatný průsmyk Simplon a po jiných alpských nádherných místech a úplně včas. Pak už jsme v klidu doletěli do Prahy. 

Myslím si, že zážitků za těch pár hodin máme nadmíru. Dárek se moc povedl, a to díky Jirkovi, který měl tu odvahu mě na takový závod vzít. Navíc všechno do puntíku zorganizoval. Současně si také doplnil jednu prázdnou kolonku, když před Zermattem přes svých 41 startů na maratonu v 11 měsících v roce jedině v červenci dosud žádný neběžel.