NEDĚLNÍ SLOUPEK: Večerní okruhy a svíčky

Co to bylo za tragédii? Že by dopravní nehoda? Že by se nepozorný chodec stal ob?tí nepozornosti projížd?jícího ?idi?e? No ale podle po?tu sví?ek t?ch ob?tí mohlo být i víc! A pro? tady ty sví?ky vidívám každým rokem? Vždycky 21. srpna?

Co se tady odehrálo p?ed 40 lety? Fantazie se rozehraje naplno. Že by to bylo úpln? jinak? Žádný nepozorný chodec a žádný nepozorný ?idi?? A ten ?idi? ne?ídil auto, ale tank? Ten chodec nevstoupil do vozovky omylem, ale ve snaze zastavit ta železná monstra? Mává na n? ob?ma rukama, aby je zastavil, a volá: „To je omyl!“ A pak už je slyšet jen pokra?ující h?mot obrn?ných vozidel ?ítících se dál.

Zatá?ím na Netroufalky, sví?ky mi sice zmizely z o?í, ale p?esto je vidím, když mírn? p?imhou?ím o?i. A spolu s nimi znovu otázka. A co když to bylo úpln? jinak. Žádná dopravní nehoda. Že se tady st?ílelo! A op?t vidím ?lov?ka, jak se projížd?jícím voják?m cosi snaží vysv?tlovat. K?i?í na n? velmi vzrušen? a nahlas, aby ho p?es h?mot vozidel slyšeli. Z vozidel se ozve: „Bu? zticha, nebo st?elím!“. Nevím, jestli to bylo rusky, nebo jiným jazykem našich soused?. A pak se už jen ozvalo pár výst?el?, vzrušený hlas už nek?i?el a nic nevysv?tloval…

Op?t zatá?ím, op?t doprava, na Kejbaly. Napadlo m?: jak jen jsem dnes byl blízko toho místa. Fantazie m? p?enesla do té doby a na chvíli jako kdybych tam p?ed 40 lety stál já. Na m? mí?í samopal. Podivím se, že pohled do hlavn? není až tak nahán?jící strach a pomyslím si: „Ha, já nemám strach, ale ty asi jo, jinak by ses tím samopalem tak neohán?l.“ Oto?ím se a b?žím dál. A ?ekám, kdy se ozve výst?el. Nic se neozvalo. Jsem op?t v reálu, v sou?asnosti.

A na mysl mi p?icházejí op?t sví?ky a s nimi další otázky. Vedu dialog sám se sebou: „Jak daleko je …“ – na chvíli se v otázce zastavím jinou otázkou: „Ptáš se, jak daleko? Je to otázka zem?m??i?ská, nebo b?žecká?“ A d?ív, než tu podotázku zodpovím, dokon?ím tu p?vodní: „Jak daleko je smrt od života?“ ?íká se, že tak asi 70–80 let. Fyzik a zem?m??i? ?ekne: „To není správn?, protože vzdálenost nem?žeš vyjad?ovat v jednotkách ?asu.“ Ale b?žec ?ekne: „P?i daném ?ase pro ub?hnutí jednoho kilometru klidn? mohu!“

Obíhám nemocnici a blížím se k zadní zdi obepínající vazební v?znici. To evokuje další otázku: „Jak daleko je svoboda od nesvobody?“ Mohly nám v?znice a samopaly zabránit ve svobod? myšlení? V nemocnici, kolem které jsem b?žel, je spousta lidí, jejichž svoboda je omezena jejich nemocí. Ve v?znici je svoboda t?ch, kdo tam bydlí, omezena t?mi zdmi. A jak je to se svobodou nás, kdo jsme mimo tyto zdi?

Mezitím jsem minul v?znici a obíhám Kaufland a posléze ?erpací stanici. Jakoby symboly svobody: máte-li peníze, m?žete cokoliv a tém?? kdykoliv nakoupit. M?žete úpln? všechno. Ale je to opravdu svoboda?

Blížím se v b?hu op?t místu se sví?kami a s tím se mi vrací otázka, co se tady p?ed on?mi 40 lety stalo. Pam?tní deska mezi v?nci a sví?kami odpovídá sama. Ve svých p?edstavách jsem nebyl daleko od pravdy. Jen takových muž?, kte?í tehdy padli, bylo na r?zných místech republiky více.

K domovu p?ibíhám tak n?jak upokojen a ujišt?n. Ano, tady nejde jen o rok 1968, tady nejde o vojska Varšavské smlouvy, tady jde o princip: „Ani samopaly, ani tanky, ani v?znicemi, ani ni?ím jiným pravdu uml?et nelze.“

Jak jsem si 21. srpna 1968 zab?hl sv?j první maraton