Tesco Night Grand Prix: Co jinde nezažiji

To jsou ti, kteří na noční běh Prahou nedají dopustit, protože podobnou atmosféru nikde jinde nezažijí. Tady je pár momentů, které se mi nejvíc vryly do paměti.

Na Staroměstském náměstí se ještě půl hodiny před závodem běžci, pořadatelé a diváci naprosto samozřejmě mísí s davy proudících turistů. S tím, jak se blíží start, chaotický pohyb postupně dostává řád. Běžci se řadí do koridoru a z turistů jsou najednou sportovní fandové, hledající mezi startujícími své známé a krajany. Chvíli před startem se stane něco zvláštního. Lidské hemžení se zpomalí a najednou jsou tu dva světy, oddělené zábradlím. Živá lidská řeka čeká na startovní povel. Když se pak ozve výstřel a hned vzápětí tóny Smetanovy Vltavy, vždycky mívám husí kůži. Ještě že se v tu chvíli můžeme dát do pohybu.

Stroboskop ozařující startovní bránu je docela nepříjemný, protože člověk ztrácí jistotu, že běžci před sebou nešlápne na patu. Ale možná má svůj význam, protože nás hned na startu přinutí chovat se rozumně. Pokud vím, nevznikla zde žádná závažnější kolize a všichni se úspěšně rozběhli na trať. První stovky metrů bývají hodně opatrné, ale zase jsou to poslední chvíle, kdy má člověk možnost vnímat jednotlivé tváře fandících diváků. Naplněný běžecký koridor nedává zpočátku příliš mnoho možností k manévrování. Teprve s postupem času se prostor uvolní a člověk si může začít vybírat optimální stopu.

Návrat na Staroměstské náměstí po necelých třech kilometrech patřil k nejsilnějším zážitkům. U bariéry snad nezůstalo jediné volné místečko. Takové povzbuzování jsem nezažil na žádném fotbalovém ani hokejovém zápase. Ještě že na tento druh dopingu neexistují testy.

Přiznávám, že na prohlídku krás Prahy jsem při běhu neměl čas. Ani si nejsem schopen vybavit, jaké skladby hrály doprovodné kapely, ale energie od každé z nich šla rovnou do nohou. 

A nejsilnější zážitek? Pochopitelně finiš. Poslední úsek v Pařížské, když před sebou v dálce vidíte zářit cílovou bránu, z vás vyždíme energii, o které jste doposud neměli tušení. A pak běžíte po modrém koberci, víte že už jste prakticky v cíli a to je ten den poslední endorfinová bomba.

Neběhám pro rekordy (ani na ně nemám), neběhám pro medaile. Už ani kondice není mým hlavním běžeckým motivem. Ale vynechat závod, ve kterém se sejde tolik zážitků, to by byla věčná škoda, nemyslíte?

foto:PIM