Tatínek a jeho běhání

Samozřejmě to ale nejsou jen závody, co se týče trénování, je naprosto běžné, že někteří naši známí nebo i mí spolužáci při zmínce o jeho tréninkových dávkách lehce upadají do mdlob. Kdežto my, členové jeho rodiny, se nad faktem, že třeba v sobotu ráno kamsi na dvě hodiny vyběhne, ani nepozastavíme. Člověk si prostě zvykne na vše.

Je pravda, že občas to leze trochu na nervy, ale zas na druhou stranu si myslím, že je to docela fajn, když pořád slyšíte, že ten náš táta je ale borec, když už tolikrát běžel maraton a že je obdivuhodné, když se dokáže přinutit pořád trénovat. Když máma přijde z práce a zeptá se: „Kde je táta?“, tak odpověď „Běhá.“ zní přece jen líp než „V hospodě.“

Zkrátka a dobře, zdálo by se, že to má jen samé klady, ale bohužel, není tomu tak. Ten jeden hlavní a zásadní zápor tkví v jeho neustálé snaze do běhání nutit i mě. Pořád poslouchám, že málo trénuju a měla bych s ním chodit běhat. Přiznávám, v poslední době to s tréninkem dvakrát nepřeháním, ale byly doby (a není to tak dávno), kdy sem absolvovala čtyři tréninky týdně a přesto jsem si podobné výčitky občas vyslechla. To člověka vážně otráví a dost naštve.

K běhání se letos přidalo také psaní, úzce to spolu souvisí a podotýkám, že tátova aktivita v redakci běhej.com byla super, ovšem jen do té chvíle, než požádal o napsání článku i nás. 
A myslím, že výsledek je jasný…

Na titulní fotografii je… tatínek

Text vydán bez redakčních úprav