Oblékám se, beru rukavice, nastavuji stopky a vyjdu do mrazivého večera. Hm, nebylo mi lépe v tom křesle? Ale už jsem venku, tak prostě musím. Trochu se procvičím, protáhnu nohy, zaklušu si a postavím se na pomyslnou startovní čáru. Stisknu stopky a vyrážím.

Zpočátku to jde ztuha, ale nakonec se dostanu do obvyklého tempa a ukrajuji metr za metrem. Mezičas je slušný, snad to nebude horší než včera. Přibíhám k nějaké zahradě a najednou se ozve hrozný štěkot a hned druhý. To je divné, včera tam štěkal jen jeden pes, dnes hned dva, a protože tenhle zvuk při běhu nemám rád, podvědomě zrychluji a dalších dvě stě metrů mám za sebou raz dva. Opět zvolním a pokračuji ve své oblíbené trase.

Teď jsem zabočil na odlehlejší cestu a vpředu vidím nějaké siluety. Hm, asi milenci. Ale v téhle zimě? Přestanu o tom dumat, protože jsem zjistil, že si mě všimli a tak, abych nevypadal jako nemohoucí supící náklaďák, protáhnu krok, nachýlím se lehce dopředu a zvýším frekvenci pohybu svých maratonek. Prosvištím kolem nich slušným tempem, ale protože je přede mnou rovinka a já jim hned tak nezmizím z očí, musím tohle tempo ještě chvíli vydržet. Začínám trochu cítit lýtka, ale přece nedopustím, abych si vysloužil posměšek. Uff, konečně mě pohltila tma a já zase zvolním na obvyklou frekvenci.

Říkám si, že je to dneska nějaké podezřelé, ale ani o tom nestačím popřemýšlet a proti mně jde nějaká dívka. Mužská pýcha kdesi v mozku nepatrně zahlodá, a tak opět protahuji krok a prosvištím kolem ní s klidným dechem a flegmatickým výrazem ve tváři, jako že můj běh je děsná brnkačka. Sotva mizím ve tmě, začnu doplňovat kyslík několika mohutnými vdechy a lehce se sám sobě divím, proč takhle blbnu. Vždyť mě přece nezná. Ale mužské ego nesmí být pokořeno, že?

Ukrajuji čtvrtý kilometr, který je pro mne vždy zkouškou výdrže, protože je do kopce. Sice mírného, ale poměrně dlouhého. Uprostřed je autobusová zastávka a co čert nechtěl, sedí tam dvě teenagerky s cigaretkou v puse. A safra. Ty ze mě budou mít akorát srandu. To nesmím připustit. A tak už potřetí za sebou protahuji krok a zrychluji frekvenci nohou, ale do kopečka to jde opravdu ztuha. Vidím, že už mě zaregistrovaly a obě se dívají mým směrem. Je mi divně, jsem jako někde na jevišti a tak běžím, co to dá, kolem nich, a raději ani nechci domyslet, co je napadá při pohledu na toho zoufalce, co utíká do kopce jako o život.

Na konci kopečka je obrátka a zbývá již jen pátý kilometr, půlka je z kopce a půlka po rovině. Z kopce to jde, ale na rovince se ozývají lýtka i stehna. Posledních pár desítek metrů ještě zatínám zuby a sprintuji do pomyslného cíle, který je u telegrafního sloupu. Proběhnu kolem, zastavuji stopky a v předklonu lapám po dechu. Po chvilce dojdu pod lampu a koukám na hodinky. Čas 25:02. To není možný. To je o půl minuty lepší než včera. Jupí. Na to, že mi je přes čtyřicet a že běhám teprve dva měsíce, je to slušný čas. Jsem sám se sebou spokojený, endorfiny klokotají do mých svalů a do mojí mysli. Je mi fajn.

Příště by to chtělo ještě jednu pěknou holku na trase. Myslím, že bych se hravě dostal pod 25 minut!