Zrychlil jsem a zkusil ji dohnat. Jenže vzdálenost mezi námi se nijak moc nezkracovala. Zabral jsem až téměř na hranici svých možností a začal se jí metr po metru přibližovat. „Kam to tak ženeš,“ vyrazil jsem ze sebe, když jsem ji konečně po nadlidském úsilí doběhl. Na víc jsem se nezmohl, protože jsem tak tak lapal po dechu. Zkoumavě na mě z boku pohlédla. Když viděla, jak jsem splavený, a že jí asi nemíním ublížit, což odhadla velmi rychle, zřejmě podle toho, jak jsem vypadal, tak se usmála a bez viditelné námahy, stále ve stejném tempu, odpověděla: „Jen jsem si tak vyrazila na procházku.“

Užasl jsem. Naprosto v pohodě držela tempo kolem čtyř minut na kilometr. Trochu jsem se s ní srovnal a dál vyzvídal. Něco takového se jen tak hned neuvidí. Opravdu dokonale rostlá kráska. Dlouhé blond vlasy. Jiskřivé, tmavě hnědé oči. Souměrná, bez známek žensky nadbytečného tuku. Přirozený a uvolněný běh. Všechna ta ideálnost o to víc vynikala v celkem sporém oblečení, co měla na sobě. Navíc na to tempo, které v pohodě držela, nebyla ani nijak moc zpocená. To naopak ze mě lilo jako z konve.

Přistěhovala se nedávno do sousední vesnice k babičce. Bydlela u ní už jen s matkou a víc o tom nechtěla hovořit. Běhala ráda a prý odjakživa. Jen na závody nechodila. Nechtěl jsem ji naráz moc vystrašit, a tak jsem opatrně zkoumal terén: „Mám tu výbornou partu kluků i holek, které trénuji. Nechtěla by ses k nám přidat?“ Po chvilce váhání přikývla: „Alespoň tu někoho normálního poznám, ale jen podle toho, kolik budu mít času a jak to budu zvládat. Právě se připravuji na maturitu.“

Byl jsem nadšený. Takový obrovský talent. To bude pro všechny šok. Už jsem si maloval úspěchy růžovou barvou. Jenže ono to bylo, jako obvykle, trochu jinak. Na tréninky se moc nedostala, spíš se chodila proběhnout sama a nejraději v přírodě kolem našich vesnic. Byla nesmírně ráda, když jsem šel s ní. Dokázala se při společných bězích oprostit od osobních problémů, které asi měla kolem své rodiny. Nikdy o tom nepromluvila slova, ale při běhu byla nesmírně šťastná a veselá. A tak plná radosti z pohybu. Také, snad díky tomu, velmi lehce zvládala v tréninku na její věk v neuvěřitelném tempu dlouhé klusy.

Lámal jsem ji pomalu na závody: „Pojeď s námi. O nic nejde. Vyzkoušíš si to a uvidíš, že ti to půjde a bude se ti tam s námi líbit.“ Lekla se a zvážněla: „Já nevím. Nikdy jsem na něčem takovém nebyla. Mám z toho obavy. Asi bych tě zklamala. Já necítím nutnost se s někým měřit a něco komukoliv dokazovat.“ Nechtěl jsem ji odradit a netlačil na ni. Věřil jsem, že stejně  na to časem přijde. Navíc sama viděla, jaké dělá po našich společných trénincích obrovské pokroky. Občas jsem byl rád, že jí stačím.

Po maturitě chtěla na vysokou školu. Dostala se dost daleko, ale slíbila, že bude v běhání pokračovat a už se pomalu chystala zkusit si i závody. Jenže přišel převratný podzim roku 89 a najednou se vše obrátilo vzhůru nohama. V zimě jí zemřela maminka. Neměla kam jít a jednoduše zmizela. Nedala o sobě žádnou zprávu. Rád bych jí pomohl, ale nebylo komu. Prostě byla pryč.

Vraceli jsme se jednou, v těch divokých počátcích devadesátých let, hodně pozdě v noci z Rakouska ze závodů. Už ani nevím odkud. Potřeboval jsem si odskočit. Ostatní v autě spali. Přibrzdil jsem před Znojmem nedaleko jednoho podezřelého domu se zastíněnými okny, přes něž prosvítalo červené světlo. Zastavil jsem a vyskočil ven.

Najednou se rozevřely dveře a z nich vyběhla eroticky oblečená, mně nesmírně povědomá, postava. V ruce držela cigaretu a lačně nasávala její kouř. Zůstal jsem stát jako přimrazený.
Houpavě vábivým krokem popošla ke mně. Rázem, v záblesku světla právě znovu otevíraných dveří, jí došlo, kdo jsem. V okamžiku stála i ona jako přikovaná. Nevěděla, co říct a vyděšeně se rozhlížela kolem. Když zjistila, že jsem sám a nikdo jiný ji neviděl, jen mávla rukou směrem ke mně, zahodila cigaretu a vběhla zpět do domku.

V šoku jsem vlezl zpět za volant. Nikdo jiný z posádky auta si jí nevšiml. Šlápl jsem na plyn a upaloval k domovu, co to dalo. Dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat. Pořád mi vrtalo hlavou, co ji, tak nesmiřitelně zásadovou, vrhlo až tak hluboko. Jaká asi těžká životní situace ji potkala. Běžel čas. Vzpomínky na ni pomalu vyprchávaly a jen snad občas, možná spíš ve snech, jsem si ji připomněl.

Až teď nedávno. Šel jsem z obchodního domu, obtěžkán pravidelným nákupem, k autu na parkovišti. Vedle mě zastavil poslední model stříbrného bavoráku s vídeňskou poznávací značkou. Z místa od řidiče vyskočil elegantní mladý muž v dokonale střiženém obleku, oběhl auto a otevřel dveře u spolujezdce. Přes práh se pomalu vysunula noha na vysokých podpatcích a pak se objevila krásná dáma v přiléhavém kostýmku, s velkými černými brýlemi, zakrývajícími zčásti tvář. Blonďaté vlasy měla mladistvě rozpuštěné na ramena a vypadala skvostně.

Byla rozhodně starší než muž, který ji doprovázel. Opatrně se rozhlédla kolem a v tom mě spatřila. I mně se rozsvítilo v hlavě. Byla to opravdu ona. Moje běžecká kráska z mládí.
Nepatrně sebou cukla. Pootočila hlavu směrem ke mně, upřela na mě pátravý pohled, který jsem cítil i přes ty její černé brýle až v žaludku. Pak nenápadně, s lehounkým úsměvem, jakoby si upravovala vlasy, položila prst přes ústa. Pochopil jsem. Nato se zavěsila do partnera a ladně s ním vkráčela do dveří nákupního centra.Od té doby jsem ji už neviděl.