Před závodem samotným jsem chtěl stihnout ještě masáž. Bylo mi totiž doporučeno, že masáž před závodem je perfektní věc. Proto jsem vyrazil již poměrně brzo ráno, abych nemusel stát fronty. Masáž byla příjemná, nezdálo se mi ale, že by nějak zvlášť pomohla.

Do závodu jsem vyrazil s dvěma kamarády s cílem společně pokořit čas 3:40. Teď už vím, že čas to byl nereálný. Půlmaratonský výkon 1:36 sice takovému času nahrával, ale počasí, které panovalo při Pardubickém půlmaratonu, bylo takřka ideální, na rozdíl od té pražské výhně. Samozřejmě jsem četl, že při vyšší teplotě by se mělo na tempu ubrat, ale moje hlava si na startu nechtěla něco takového vůbec připustit. Byla to chyba.

I přes velké horko a žhavící slunce se mi bez problémů běželo do třináctého kilometru. Tam jsem poprvé ucítil lehké cukání v lýtkách. Ze zkušenosti z tréninku vím, že od lehkého cukání k už docela nepříjemné bolesti zbývá 10 – 12 km ve stejném tempu. Přesto, ani když mi tohle blesklo hlavou, jsem se nedonutil zpomalit.

Pocit na značce půlmaratonu asi nejvíc odrážel rozdílnost počasí mezi Pardubicemi a Prahou. Značku jsem míjel v čase 1:49:21, tedy o 13 minut horším než v Pardubicích, přesto jsem se cítil o dost hůř.

Na třiadvacátém kilometru přišla první krize. Konečně mi došlo, že v nastoleném tempu nejsem schopen pokračovat, a trochu jsem zpomalil. Krizi jsem ještě poměrně úspěšně zažehnal energetickým gelem, ale do hlavy se mi už pomalu vkrádala nepříjemná myšlenka, kdy přijde krize znovu.

Přišla na třicátém druhém kilometru. Tam jsem poznal, o čem maratonci mluví jako o maratonské zdi. A nebyla to zeď ledajaká, Berlínská by se oproti té mé zdála jako plůtek. Místo nohou jsem cítil tak maximálně dřevěné špalky, do kterých někdo v rytmu mých kroků buší sekerou. Rychle jsem do sebe hodil zbývající gel, ale vůbec mi nepomohl. Indiánským během, kdy běh připomínal spíše rychlejší šourání, jsem pokračoval dál. Od té doby se mi hlavou honila jediná myšlenka: dokončit.

Na třicátém šestém kilometru jsem si na vlastní kůži ověřil přísloví, že maraton není v nohách, ale v hlavě. S pocitem, že dál už ani krok, jsem po asi kilometrovém šourání přešel do chůze. Asi jsem vypadal fakt hrozně, proto se okolo běžící irská slečna zastavila a dala se se mnou do řeči. Vysvětlil jsem jí, že běžet fakt nejde, na to sundala sluchátka a se slovy: „This will make you run (po tomhle se rozběhneš)“ mi je vnutila do ruky.

Nemám nejmenší tušení, co mi pustila, ale zapůsobilo to přímo neuvěřitelně. Nejenže jsem se rozběhl, ale dokonce i rychlostí blížící se počátečnímu tempu. I nohy jakoby najednou bolely míň. Slečna bohužel nevydržela, takže jsem přišel o stimulaci a vydržel běžet jen asi kilometr. Pak na mě únava znovu dolehla. Nevím, jestli mě opravdu stimulovala hudba, nebo spíš snaha dokázat slečně, že to dokážu (byla fakt pěkná , kdyby ale byla schopná vedle mě držet tempo až do konce, tak bych snad až do konce i běžel.

Absolutně nejhorší byl čtyřicátý první kilometr, každý krok byl utrpení, dál mne hnala už jen myšlenka, že bude hodně brzo konec.

Cílem jsem probíhal v čase 4:19:45. Proběhnutí cílem byl rozhodně jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě. Ta směsice úlevy a radosti, nádherný pocit. Kdo nezažil, nemá tušení, jak krásné to může být.

Nedá mí, abych si lehce nepostěžoval na pasivitu českých diváků. Až na světlé výjimky, kdekoli na trati bylo slyšet fandění a povzbuzování, nebylo to v češtině. Přitom je parádní slyšet povzbuzování kolem trati, do nohou to dodá trochu energie.

A co jsem se na svém prvním maratonu naučil?

• Velmi pečlivě je třeba zvážit ambice na cílový čas. Nejvíc je třeba brát v potaz počasí.
• Nepřepálit začátek, nepřepálit začátek, nepřepálit začátek.
• Pokud člověk přejde do chůze, je opětovné rozběhnutí se poměrně náročné, lepší je běžet pořád
• Nikdy nezkoušet nic, co jste předtím nevyzkoušeli. Já si zalepil nevyzkoušenými náplastmi bradavky, náplasti se odlepily a rozedřené bradavky bych si dokázal odpustit.
• Proběhnutí cílem je jeden z nejúžasnějších zážitků

Všem, kteří běželi, gratuluji. I když se třeba nepovedl čas, na který jste mířili, nic se neděje. Můžete říct: „Uběhl jsem maraton“. Kolik lidí ve vašem okolí to může také říct?

Vy všichni, kdo s prvním maratonem váháte, tak… neváhejte. Bude to dřina, bude to utrpení, ale zároveň také nejúžasnější životní zážitek. Všem přeju hodně štěstí do dalších maratonů, snad se na některém potkáme.

Blog lovce maratonu