Přihlásil jsem se asi měsíc předem přes internet, zaplatil startovné 20 dolarů a ještě přidal 10 dolarů jako příspěvek na dobrou věc. Závod totiž organizuje nezisková společnost Special Olympics New Jersey, která se stará o mentálně a tělesně postižené sportovce. Na internetu jsem si zároveň nastudoval výsledky minulých ročníků a s plánovaným časem kolem 20 minut jsem si mohl dělat ambice i na slušné umístění. V roce 2008 bych s časem 20:00 skončil celkově 46. z více než dvou tisícovek běžců. Dá-li se tedy o všech hovořit jako o běžcích…

Závod startuje každým rokem na jiném břehu Hudsonu a bohužel letos je to přesně obráceně, než by mi vyhovovalo. Jelikož jsem ubytovaný v hotelu na Manhattanu, budu se muset dopravit z New Yorku na start do New Jersey, abych pak běžel z New Jersey do New Yorku a zpět a pak se zase nějak dopravit zpátky do New Yorku. Most zde žádný není, takže čtyřikrát tunelem.

Do New Yorku jsem přiletěl den před závodem a díky časovému posunu jsem se probudil již velmi brzo ráno, kolem třetí hodiny místního času. Nasnídal jsem se a na půl sedmou ranní vyrazil na centrální autobusové nádraží, vzdálené jen pár ulic od našeho hotelu. Odtud měl zdarma každou půlhodinu odjíždět autobus do prostoru startu. Očekával jsem velký nával, a tak jsem chtěl jet hned prvním autobusem. Ten jsem bez problémů našel, měl to napsáno na světelném panelu ze všech stran. Jen jsem nějak postrádal ty davy běžců.

V šest třicet jsme vyrazili a bylo nás v obrovském dvoupatrovém autobuse šest. Já a nějaká hispánská rodinka. Uvelebil jsem se v horním patře v první řadě, abych měl dobrý výhled. Chtěl jsem si pořádně prohlédnout tunel, ve kterém později poběžíme. Okamžitě mě ale zaujala nezvyklá výbava autobusu. Velké LCD televize, u každého sedadla přípojka na sluchátka, elektrická zásuvka, individuální osvětlení i klimatizace a zdarma wi-fi připojení k internetu. Škoda, že jsem si nevzal notebook, mohl jsem si „skajpnout“ domů.

Asi za dvacet minut jsme byli na místě startu a mezi prvními. Zázemí závodu se rozkládalo na velkém parkovišti asi 500 metrů od startu. Bylo zde několik velkých stanů, kde jsem si vyzvedl startovní číslo, jednorázový nevratný čip do tkaniček a ještě dostal tašku s pamětním tričkem a nějakými propagačními letáky. Abych si nemusel odkládat věci do úschovny, tak jsem sebou neměl nic. Pouze láhev s vodou a staré triko na zahřátí, které jsem později zahodil. Teď mi ale ještě přibylo pamětní triko. To jsem si nakonec odložil na střechu jednoho zaparkovaného auta s tím, že ho tam po doběhu snad zase najdu.

Také jsem se došel podívat do prostoru startu a cíle, kde pořadatelé teprve pokládali měřící koberce a stavěli cílovou bránu. Lincoln Tunel je tvořený třemi tubusy s dvouproudovou silnicí a pro závod byl uzavřen pouze jeden. V něm se jedním pruhem běží tam a druhým zpět. V 8:45 budou startovat běžci, kteří to uběhnou pod 25 minut a v 9:15 ti pomalejší.

Kolem půl deváté jsme se začali řadit na start. Snažil jsem se být co nejvíc vepředu, což se mi nakonec podařilo, a na startovní výstřel jsem stál v úplně první řadě. Nohou na čáře! Zvláštní pocit, takto jsem na žádném závodě nikdy nestál! Hodinky ukazovaly tepovku 105, když zazněl výstřel a vyrazili jsme. Prvních asi 800 metrů bylo mírně z kopce, cítil jsem, že jsem začátek jako vždy přepálil, ale z kopce to šlo. Jen jsem pociťoval, jako by se mi hůř dýchalo, možná to byl ale jen psychický problém z toho stísněného prostoru.

Následovala asi kilometrová rovinka a pak zase mírně do kopce. To už bylo vidět denní světlo na konci tunelu, kde byla obrátka. Zde se kromě občerstvovací stanice nabízelo i proběhnout vodní sprchou na osvěžení, ale ničeho jsem nevyužil. Po obrátce následovalo to samé zpět. Mírně z kopce, rovina a stoupání. Stoupání mi přišlo nekonečné. Stále jsem vyhlížel světlo na konci tunelu a to nepřicházelo. Později jsem si uvědomil, že po startu jsme běželi mírně po zatáčky, a tak když jsme zahlédli denní světlo, už jsme byli skoro venku. Značení kilometrů nebylo žádné, jen jsem si všiml na zemi nápisů jedna míle do cíle a půl míle do cíle. Z tohoto jsem si svůj čas odvodil jen velice nepřesně, ale že to bude pod 20 minut jsem už věděl. Nakonec k mému příjemnému překvapení se mi v cíli stopky zastavily na 18:46, což je můj o 20 sekund vylepšený osobní rekord.

Po doběhu jsem si sundal čip a zahodil ho do připravených krabic. V technickém zázemí jsem si vzal dva banány, láhev vody a na zaparkovaném autě našel své odložené tričko. První autobus zpět na Manhattan měl jet až asi za hodinu, tak mě napadlo, že bych se tam mohl dostat i jinak. Za pár minut startuje druhá, pomalejší část závodu, tak proč si neproběhnout tunel ještě jednou a v klidu. Čip jsem už neměl, přes triko s číslem jsem si oblékl druhé triko a zapojil jsem se do davu. Zazněl výstřel a řeka lidí se začala pomalu sunout do tunelu. Byl jsem mezi běžci, chodci, maminkami s kočárky, dětmi i důchodci, kteří trať zvládnou lehce pod hodinu. Místy se ani nedalo běžet, tak jsme se jen tak sunuli, ale alespoň jsem udělal i pár fotek v tunelu. Na obrátce již mnoho lidí šlo, odpočívalo, občerstvovalo se, a tak nebyl problém se od davu oddělit. Na hotel jsem to měl slabé tři kilometry, tak jsem se po závodě alespoň trochu vyklusal.

Podle situace na obrátce a podle toho, jak se závod vyvíjel, jsem odhadoval, že bych se mohl umístit na 30. až 40. místě. Druhý den jsem se podíval na internet do výsledků a můj odhad se potvrdil. Celkově 36. místo a čas 18:46. Co mě ale potěšilo ještě víc, bylo celkově páté místo v kategorii veteránů (40 a víc). Opět se mi potvrdilo, že se v Americe běhá dobře na umístění. Časy v Čechách průměrné jsou v Americe vysoce nad průměrem. Když bude možnost, rád si tento závod opět zaběhnu. Příští rok se startuje obráceným směrem, tedy z Manhattanu.

VÝSLEDKY ZÁVODU

TRASA ZÁVODU