Jen krátké ohlédnutí za mou minulostí: pár písečných maratonů (2002 – Marathon des Sables/Maroko, 2007 – Libyan Challenge/Libye) i běhů po kopečkách (2003 – Himalayan run/Indie, 2004 – Maraton Alpino Madrileno/Špa­nělsko, 2005 – Annapurna Mandala Trail/Nepál) a také pár „moc hodinových“ bláznovin na okruzích…

Po návratu z Libyan Challenge před dvěma lety jsem si chtěl dát chvilku pauzu a trochu si „užít“. No a z užívání jsem měl za půl roku místo mých obvyklých 65 kilogramů hned 90 a ráno jsem snídal dvě piva a pár panáků. Na den mi flaška nestačila. Když jsem chtěl jít ve světlé chvilce běhat, dal jsem si radši pivko.

A tohle samozřejmě můj organismus, zvyklý léta na něco úplně jiného, nevydýchal.
Po stupňujících se problémech jsem v zimě skončil v nemocnici Pod Petřínem s totálně zdemolovanou slinivkou a doktoři tomu moc šancí nedávali.

Po dvou měsících na přístrojích a s hadičkami v každém otvoru mě vzali hrobníkovi z lopaty a za to jim moc děkuji. Z nemocnice jsem vylezl, opravdu vylezl, koncem února. Koncem března jsem začal popajdávat po lese. No a 10. května jsem v cíli maratonu. Na 3430. místě, za 5:05:15, zpátky na své váze, s přísnou dietou, s novým životem, s novou rodinou, v novém městě. A proto jsem tak šťastný!

A ve chvíli, kdy jsem začínal poklusávat, a ono to začalo trošičku jít, jsem se rozhodl, že zvládnu-li v pohodě Pražský maraton, vyrazím zase někam do dálek. Protože na žádný etapák to zatím rozhodně není a dieta mi teď ještě nic podobného ani nedovolí, nadchl jsem se pro Špicberský maraton – 42 kiláků mezi ledovci a krami, za asistence ledních medvědů a polárních lišek.

Přestože v těchto končinách věčného ledu kraluje zima po celý rok, díky působení Golfského proudu vystupují teploty v oblasti v červnu často nad nulu.

Trať maratonu tvoří dva mírně vlnité okruhy v okolí osady Longyearbyen, jediného místa na souostroví, kde žije větší počet stálých obyvatel (cca 2 000). Polární den je zde v plném proudu, sluníčku dovolí nachýlit se za obzor pouze na malou chvilku.

Už samotný let z Osla do severonorského Tromso a hlavně pak přelet z Tromso na Špicberky by měl být velkým zážitkem. Na závod odletím se stejným cílem, s jakým jsem odlétal do Maroka, Indie, Libye či Himálají: co nejvíce si běh užít, vcucnout maximum zážitků, poznat novou krajinu a přírodu a  udělat spoustu hezkých fotek. A závod dokončit. Bez ohledu na čas a umístění, jen pro pocit z něčeho neobyčejného.

S tím, že mě tam čekají chlad a sníh, samozřejmě počítám. Pro závod to nebude nic až tak  neobvyklého, běh v daleko větší zimě jsem zažil v Himálaji a v jakékoli zimě jsem zvyklý běhat i u nás. Oproti zimnímu běhání po Čechách neplánuji žádné zvláštní vybavení, pro závod budou postačující dlouhé elasťáky, triko s dlouhým rukávem nebo zateplená mikina, kulich a rukavice a šusťákovka pro případ deště, větru a nepohody. Zimní goretexové vybavení, pořádné boty a hůlky s sebou přibalím pro dva dny následující po maratonu, kdy bych se chtěl rozhlédnout po okolí.

Po maratonu v Praze jsem si nedal ani den oddych. Bylo to snad poprvé, po maratonu či delším běhu si vždy pár dní klidu dopřávám. Teď ale není na odpočinek ani důvod ani čas, každý promarněný den by mě mrzel. Doba na přípravu je už takhle neskutečně krátká a nelze z ní ukrajovat dny, kdy nohy a tělo bolí a nechce se mu. Těchto dnů je naštěstí zatraceně málo. Tělo i hlava už byly na běhání hodně natěšené a patřičně si ho užívají. Vybíhám často v osm, v devět večer a snažím se trénovat aspoň hodinu a půl, jde-li to, tak více.

Moc doufám, že všechny ty svaly a šlachy a další zařízení těch pár dní do startu vydrží. Pak jim dám oddechnout. Dva dny, ne dva roky.

Test v Praze vyšel, takže 4. června hurá přes Oslo do Longyearbyenu, v sobotu 6. června závod a pak dva dny pozorování okraje Severního pólu. Moc se na to těším!

Michal Weiss
www.michalweiss@ic.cz

OFICIÁLNÍ STRÁNKY ZÁVODU

STRÁNKY MICHALA WEISSE