Kde je konec světa? Tam, kde lišky dávají dobrou noc. A když jsou ty lišky polární, musí to být Špicberky.

Souostroví leží mezi 74. a 81. st. severní šířky a skládá se z více ostrovů, z nichž největší jsou Spitsbergen, Nordauslandet, Barentsoya, Edgeoya a Prins Karls Furland. Nikdo znalý věci ho neoznačí jinak než Svalbard. K severnímu pólu je to odtud coby kamenem dohodil.

Správně spadá Svalbard pod Norsko a sídelní městečko Longyearbyen, nacházející se na 78. stupni, je polární vstupní branou expedic, přírodovědců, dobrodruhů nebo jen bohatých tlouštíků, kteří zde stráví víkend v luxusním hotelu Radisson SAS Polar, nevytáhnou z něj paty, ale byli na Špicberkách.

Longyearbyen má zhruba dva tisíce obyvatel, mimo svérázných domorodců je zde velká kolonie ruských horníků. Na jediném obydleném ostrově Spitsbergen se dále nacházejí osady Svea (240 obyvatel), NY-Alesund (50), ruská hornická osada Barentsburg (500) a polská výzkumná polární stanice Hornsund se dvanácti stálými pracovníky. Suma sumárum tedy nějakých 2 800 obyvatel, což při rozloze souostroví 61 000 km² představuje slušný pozemek na jednu osobu…

Lidé jsou zde ale pouze hosty, ostrovy obývá především polární zvířectvo. S liškami, soby a ptáky jsem se potkal osobně, lední medvěd mi po sobě zanechal naštěstí jen stopy. Při jejich spatření jsem mazal na druhou stranu, co mi nohy stačily. Představa, že se sám bez pušky potkám na sněhové pláni s medvědem, není moc příjemná a místní průvodce by asi z mého osamoceného toulání se okolím taky neměl vůbec radost.

Už sám přelet z Tromso na Špicberky člověka nadchne. Po necelých dvou hodinách letu z moře vystoupí nedozírné ledové pláně a nesčetné bílé kopečky. Na přistání letadlo navádí Isfjord zabíhající z Barentsova moře hluboko do nitra ostrova. U konce jedné z větví fjordu se nachází městečko Longyearbyen.

Je to prazvláštní městečko. Zasazeno do průrvy mezi bizardními skalami je jeho začátek omýván vodou Isfjordu a konec přechází plynule do sněhových hor a plání. Struktura skal po obou stranách napovídá, proč zde bylo v roce 1906 zaznamenáno první osídlení. Těžba uhlí, těžební kolosy, lanovky, funkční i opuštěné doly tvoří kolorit starší pravé části městečka, levá je poseta nízkými dřevěnými většinou červenými domky.

Uprostřed všemu vévodí Radisson SAS Polar Hotel, který však venkovním vzhledem neodpovídá avizované ceně. Spodní část městečka podél Isfjordu tvoří přístav a chaotická změť starých, nových, funkčních i zjevně opuštěných budov a hal. Kolem nich všudypřítomné sněhové skútry, nové i vraky, auta, haldy čehosi, to celé v prachu uhelného průmyslu. Ostrý kontrast s ledovou pohádkou začínající o pár metrů výše za silničkou k ubytovně Nybyen Guesthouse.

Pohled přes rameno fjordu vyráží dech, ostré skály pokryté sněhem a vlevo za ústím fjordu vzdálené modrobílé království. Infrastruktura městečka je překvapivě velmi dobrá. Je zde pošta, obchod, kino, pasáž se suvenýry, sportovní hala, školka, základní, střední i vysoká škola, muzea a galerie, restaurace i stylové obchody s kožešinami a několik moc pěkných outdoorových prodejen.

Tak tady se běží Spitsbergen maraton, jeho 15. ročník byl naplánován na 6. červen. Pro Špicberky jsem se rozhodl někdy koncem března, kdy ještě 7–8 kiláků bylo horní hranicí toho, čeho jsem byl v tréninku schopen. Staly se mi velkou motivací a přesně tím, co potřebuji, abych se postupně dostal do běžeckého laufu. Před pražským maratonem jsem uběhl v tréninku bez problémů dvacet, před Špicberkami třicet kiláků, zdravotně vypadalo všechno v pořádku, takže 4. června hurá na sever.

V Oslu mě přivítala zima a déšť, předzvěst budoucího. Plánoval jsem si město prohlédnout, už jsem zde byl a je moc hezké. Díky zpoždění jsem se ale stihl pouze přemístit z letiště na jakousi provizorní ubytovnu ve škole daleko od centra a ulehl pod tabuli. Drahá cesta autobusem a třičtvrtěhodinová tůra pěšky s lodním kufrem nestály za to. V půl čtvrté ráno jsem byl opět na nohou a to samé absolvoval zpět. Měl jsem strávit noc na letišti.
A dál už všechno klapalo jak na drátkách.

Dvouhodinový let do Tromso, přestup a další dvě hodiny do Longyearbyenu. Zážitek z tohoto přeletu už jsem popsal, na místě jsem byl něco před druhou hodinou. Složení cestujících na Špicberky bylo velmi zvláštní. Evidentně převažovali cestovatelé a další poznáníchtiví jedinci, pár místních, kteří letěli z většího nákupu a k tomu několik hotelových rádobycestovatelů. Marně jsem se mezi nimi snažil rozpoznat nějaké běžce. Pár náznaků tam bylo, ale krk bych za to nedal.

Místní letištní autobus nás rozvezl po několika ubytovacích zařízeních, vystupoval jsem jako poslední u ubytovny Nybyen Guesthouse. Na všechno jsem zíral. Sice jsem si udělal z obrázků a kamerových snímků na internetu nějakou představu, skutečnost mě ale překvapila. A to v dobrém i špatném. Kolem přístavu, místní elektrárny, důlních provozů, hal a domů ve spodní části zmatený nepořádek, o něco výše a po stranách majestátní skály, křik ptáků a jinak ledové bílé ticho. Jen občas po prašné silničce projelo dodávkové Maxi Taxi.                      
Bylo jasno, něco kolem nuly. A byl jsem tady!

Pokojík v ubytovně nevypadal vůbec špatně. Jedna postel, palanda, skříň a stolek, a byl jsem tady sám. Až do konce jsem pak čekal, kdy mi na pokoj někoho přihodí, zaplatil jsem nejnižší cenu (330,–NOK/noc) za společné ubytování, ale singl mi vydržel až do konce.

Šel jsem se na necelou hodinku rozklusat, pak jsem ještě na lavičce před recepcí pokecal s nějakým chlapíkem z Walesu a zamířil do postele. Po aspoň náznaku setmění ani stopy, jen se zatáhlo, ale v 11 hodin večer bylo stejné světlo jako ráno, v poledne i v noci. Bylo zvláštní usínat za dne.

Spal jsem dobře. Ranní pohled z okna nebyl moc příjemný. Bylo zataženo těžkými nízkými mraky a hustě chumelilo, teplota –2°C. Po vydatné snídani jsem si připravil věci, opustil myšlenku, že poběžím v trenkách a v triku a vyrazil ke startu. Venku bylo hůř než za oknem, foukal silný ledový vítr. Před halou se pohybovalo odhadem 20 běžců, další se zahřívali uvnitř. Cílovou bránu držely dva modré sněhové traktory a vedle byli připraveni pořadatelé s terénními čtyřkolkami. Zvolil jsem k závodu elasťáky, triko, zateplenou mikinu, rukavice a kulicha a udělal jsem dobře. Sněžení sice zmírnilo, zato padla mlha a vítr neustával. Také ostatní byli zimně nabaleni.

Před desátou se všichni vyvalili do prostoru startu, běžců a běžkyň bylo nakonec 89 z devíti zemí (Norsko, Dánsko, Polsko, Německo, Finsko, Švédsko, Rusko, Itálie, ČR), část z nich ale běžela půlmaraton (dále tu byla ještě desítka, která startovala později).

Krátké přivítání a start. První kilometr po asfaltu do kopečka, ohlédl jsem se… a za mnou nikdo. Jenže tohle znám, to mě nerozhodí, však oni začnou kapat. Poprvé jsem použil foťák připevněný na pásku u pasu. Fotil jsem pak při závodě ještě mnohokrát a šlo-li to, vrazil jsem foťák do ruky přihlížejícím, aby vyfotili mě. Další dva kiláky seběh kamenitou cestou kolem kostelíka až k fjordu. To už jsem běžel v pětičlenné skupince. Následovala asi čtyřkilometrová rovina po štěrku podél zamrzlého konce fjordu směrem k osadě Barentsburg kolem psí farmy a obrovských hejn ptáků, které jsme rušili. Trochu se vyjasnilo, přestalo sněžit a běželo se po větru.

Cítil jsem se velmi dobře, nohy šly tak nějak samy, tak jsem se od skupinky odpoutal a ještě před otočkou získal slušný náskok. Zato další kilometry ukázaly, že to zase tak jednoduché nebude. Po obrátce mě brzdil silný protivítr, ale šlo to stále dobře. Dalších zhruba deset kilometrů jsme běželi po rovině střídavě po asfaltu a štěrku podél fjordu, přístavu a hal, částí těžce poznamenanou uhelným průmyslem, až k letišti a odtud terénem po hlíně a kamení vedle dolů zpět ke kostelíku a k hale, kde byl cíl půlmaratonu a pro nás vstup do 2. okruhu identického s prvním. Někdy po 18. kilometru přišla nepříliš těžká krize, nohy ztěžkly a neběželo se mi dobře, naštěstí v tomto běhu zcela výjimečně.

V půlce jsem se pohyboval odhadem někde kolem 20. místa. Bylo stále chladno, nesněžilo, ale vítr neustával. První část 2. okruhu mě krásně uvolnila, dostal jsem se do hezkého laufu a ten mi vydržel až do cíle. Do něj jsem dorazil v podstatě v pohodě, nezničen, na 21. místě v čase 4: 56: 27, čtvrtý mezi veterány nad 50 let. Cítil jsem se velmi spokojen. Ne s časem, ale se způsobem, jakým jsem se s touto tratí vypořádal. Lehce, bez problémů, bez větších krizí. S krátkým odstupem bych to nazval „elegantním maratonem na konci světa“.

Zbytek dne jsem strávil spánkem a relaxací na ubytovně a ještě krátkou procházkou po městečku. Oželel jsem závěrečný banket v hotelu Radisson SAS, a to přesto nebo právě proto, že mě jeden ze dvou loňských českých účastníků mailem upozorňoval, že tato akce se nese v duchu hesla „vypij a sněz, co můžeš". A to by při mé přísné a suché dietě bylo fakt trápení.

V neděli jsem překonal ranní lenost a nepříliš silnou bolest nohou a přes všechna varování místních průvodců jsem vyrazil na celodenní tůru po okolí. Po stopách jedné z expedic mířících tak půl hodiny přede mnou do hor jsem vyšplhal do kopečků, tady pozoroval lišky a soby, spatřil už zmíněné stopy medvěda a taky dva Němce, kteří mně navedli na místo s neobyčejným výhledem na moře, hory, skály, ledovce, do údolí na městečko i přes sněhové pláně na vzdálené kopule polské stanice. Když už jsem se, ač dobře horsky oblečen, klepal zimou, slezl jsem zase dolů.

No a po úterním brzkém ranním přeletu do Osla a dlouhém čekání na letišti na spoj do Prahy jsem zase tady. Bohatší o diplom, medaili a účastnické triko, o spoustu zážitků z oblasti věčného ledu, ale hlavně o pocit, že už jsem zase běžcem.

www.michalweiss.ic.cz