Pokusme se tedy tuto složitou problematiku vyjasnit – převážně vážně – v následující úvaze. Bude založena především na analýze znaků drogové závislosti z hlediska běhu a na konfrontaci běžecké závislosti s typickými závislostmi na činnostech; dotkne se však i problematiky samotného označování závislosti na běhání.

Jak se pozná závislost

Stejně jako u jiných lidských aktivit, nelze ani v případě běhání stanovit, kdy přesně závislost začíná. Jak totiž u různých jedinců jednoznačně určit, co ještě závislost není, a co už naopak závislost je? Přestože běh není droga v původním významu, tj. psychoaktivní látka, pokusme se běžeckou závislost posoudit na základě čtyř hlavních znaků, které splňuje „typická" drogová závislost.

1. Nepotlačitelná chuť

Je-li moje potřeba běhání nepotlačitelná, chuť běhat neodolatelná, prostě pokud po běhu opravdu dychtím a bažím, jsem již na něm závislý. Jak už bylo zmíněno, nejde samozřejmě o žádnou látku – chemikálii – přijímanou zvnějšku (alkohol, nikotin, kokain, LSD, atd.) U běžců se jedná o závislost na endorfinu, přesněji endogenním morfinu, tedy hormonu uvolňovaném uvnitř tkání při déletrvajícím sportovním výkonu. Tento „hormon štěstí" se vyplavuje při svalové zátěži, v našem případě běhu, a zaplavuje mozek pocity spokojenosti, úlevy a dobré nálady.

Nevím, jak jste na tom vy, ale u mě způsobuje pravidelné běhání i nepotlačitelnou chuť na pivo. Tento znak závislosti je podle mého názoru i podle mých vlastních zkušeností žádoucí; všichni běžci přece dobře ví, že pivo je nejvyváženější nápoj, zasloužený „potréninkový ionťák" s příznivými účinky na sportující organismus. A navíc: vznik pivní závislosti u skutečného běžce nehrozí. Představa růstu tréninkové zátěže v důsledku růstu pivního panděra je totiž dostatečně odrazující.

2. Vytlačování a zanedbávání jiných potřeb

Každá jednostrannost, potažmo závislost, je špatná. Pokud je zaměření jedince na danou věc, činnost, látku, osobu či situaci zcela jednostranné, pohlcuje veškerý jeho volný čas, energii a schopnosti. Všimněme si: tím, co mě zajímá, jsem zcela zajat. Nevyhnutelnými důsledky tohoto stavu, tedy závislosti již patologické, jsou vytlačování a zanedbávání jiných potřeb, zálib a koníčků.

Ani běhání rozhodně nestojí za to, abychom kvůli němu zahodili své předchozí zájmy a aktivity, ať už sportovní, kulturní či jiné. Ještě horší než ztráta „životní pestrosti" jednostranným zaměřením na běh může být ale ztráta dosavadních přátel či dokonce rodinného zázemí. Takže: běhej, ale pak běž za svými blízkými. A utíkej dělat taky něco jiného, než pořád utíkat!

3. Snížené sebeovládání

Možná nejevidentnějším znakem každé závislosti je snížené sebeovládání vůči předmětu této závislosti (opět nerozhoduje, zda jde o psychoaktivní látku, či třeba o běhání). Projevuje se tak, že závislý člověk pokračuje v užívání příslušné drogy i přes jasné vědomí její škodlivosti. Lékařské a vědecké důkazy o tělesném a duševním poškození vlivem nadužívání drog jsou všeobecně známé a dostupné, dotyčný jedinec si je často i sám zřetelně uvědomuje, přesto však situaci nechce či nedokáže změnit a drogu odmítnout.

Pravidelné běhání má na lidský organismus prokazatelně více účinků pozitivních než negativních (srdečně-cévní systém, dýchací soustava, spalování přebytečných tuků, posilování svalstva a šlach, atd.). V tomto smyslu je rozhodně opakem návykových látek, tedy spíše „antidrogou". Nic se však nesmí přehánět, například běhat přes bolest nebo příznaky nadměrné únavy, hrozící zraněním. I o běhu tedy platí: dobrý sluha, špatný pán.

4. Zvyšování tolerance

Jedinec závislý na návykové látce „snese" čím dál větší množství této látky, ale účinek je ve vztahu k množství čím dál menší. Tím se zvyšuje potřeba a následně i spotřeba příslušné drogy, takže závislost je postupně potvrzována a zesilována. Typickým průběhem je přechod z měkkých drog na tvrdé. To je bohužel cesta, z níž velmi často není návratu zpět do normálního života, a která může skončit pověstnou „zlatou ránou".

U běhu je zvyšování tolerance zcela jistě žádoucí! Na základě propracovaného tréninku, ale i obyčejného pravidelného běhání, se zvyšuje výkonnost běžce. Ten proto zvládá – a současně potřebuje – větší tréninkové objemy, snese více své „pohybové drogy". I zde proto může analogicky dojít k přechodu z drogy měkké (rekreační běh) na tvrdou (běh závodní). Zvyšování dávek, v tomto případě tréninkových, by tak místo zlaté rány mělo vést spíše ke zlaté medaili…

Běhomanie a jiné mánie

Překvapivé (a současně dokazující dosavadní neuspořádanost tematiky) je, že pro závislost na běhání neexistuje – na rozdíl od jiných závislostí – její ustálené jednoslovné označení. Čtenáři běžeckého serveru behej.com měli v nedávné anketě možnost o názvu běžecké závislosti svým hlasováním spolurozhodnout. Návrhy názvů s anglickým základem run (runismus, runholismus) příliš neuspěly; zajímavý však může být fakt, že u nás kdysi v malém nákladu vycházel „samizdatový" časopis pro běžce nazvaný Runholik. Z diskuse ke zmíněné anketě vzešel kromě jiných i návrh názvu běžecké závislosti-nemoci „běhavka", většina hlasujících se však přiklonila k označení běhomanie.

Tento název zřejmě vystihuje podstatu závislosti na běhání nejlépe. Jedná se totiž o jednu z forem závislosti na činnosti, nikoliv na návykové látce. Ze sociologického pohledu jde o sociální deviaci, tedy vědomou odchylku od normálu, která není pro společnost nebezpečná. Daná osobnost je prostě v jednom ohledu „nenormální"; v našem případě proto, že většina společnosti – určující, co je normální – pravidelně neběhá. V ostatních činnostech, v běžném a pracovním životě, zůstává dotyčný člověk zcela normální.

Silné a stále opakované nutkání k běhání – běžecká mánie – může být ale z hlediska psychologického chápáno už jako psychopatie, tedy porucha osobnosti. V čem se běhomanie přibližuje k jiným mániím či psychopatiím? Kleptomanie je potřeba stále krást, běhoman (běžec „závislák") musí pro své běhání stále krást čas. Pyromanie je patologické žhářství, potřeba zapalovat. Běhoman je do svého sportu zapálený už tak dost, jenom pozor: za potřebou stále běhat nechť někteří neskrývají, že se jim zapalují lýtka! A do třetice je tu třeba nymfomanie (u mužů pojmenována jako satyriáza), tedy hypersexualita, závislost na sexu. Co k tomu říci jiného, než že běh je účinné afrodisiakum…

Přehnaná, tedy patologická běhomanie, jakési „běžecké šílenství", by však už mohla vykazovat znaky shodné s některými psychózami (nejtěžšími poruchami osobnosti). Patří mezi ně například maniodepresivita či paranoia. Pacient trpící maniodepresivní psychózou zažívá nepravidelné střídání krajních stavů úspěchu (mánie, euforie) a neúspěchu (deprese). To hrozí každému běhomanovi, který své sportování bere nikoliv s nadhledem, ale s pohledem stále upřeným jenom do tréninkového deníku a výsledkových listin.

Paranoia (chorobná podezřívavost, vztahovačnost) v běžecké podobě zatím není známa, ale zřejmě by se vůči ostatním – nic netušícím – běžcům projevovala nějak takto: před závodem se na mě domlouvají, každý mě chce podrazit a předběhnout, všichni se mi potají posmívají, že mám natrénováno méně než on …

„Závislost na běhu není škodlivá." S tímto tvrzením reklamního prospektu behej.com (byl nabízen například v letošním maratonském Expu) nemohu zcela souhlasit. Závislost na běhu podle mého názoru nejen že není škodlivá, ale je přímo žádoucí a přínosná. Platí to ovšem pouze za předpokladu, že naše běhání zůstane v mezích „zdravého rozumu" a nezvrhne se ve škodlivou a ohrožující (tj. patologickou) formu. Potom běhomanie více dává než bere – viz mnohokrát zmíněné příznivé zdravotní účinky.

Běžeckou závislostí se navíc můžeme vyhnout „opravdovým" negativním závislostem (tvrdé drogy, nikotinismus, alkoholismus, gamblerství, workoholismus), protože jsou s pravidelným běháním z fyziologických, finančních a časových důvodů zcela neslučitelné. A na rozdíl od patologických závislostí se z běhomanie nemusíme léčit, ba naopak. Krásně to ukazuje „běžecký absťák". Abstinenční příznaky – jinak další typický znak jakékoliv závislosti – jsou totiž u běžce důkazem jeho zdraví. Potvrzují, že není přetrénovaný ani zraněný, neboť jeho organismus chce a potřebuje polykat další dávky (kilometrů, samozřejmě).

Shrnuto: rozumný běhoman je ten, komu se podařilo odvyknout neběhání a nepřivyknout žádné jiné nebezpečné závislosti (včetně té patologické běžecké). Ať žije běhomanie!