Poté, co jsme se s manželkou Janou rozhodli, že založíme rodinu a opravíme starší domek na horách, začal jsem se běháním de facto jenom bavit a chodit trénovat obden (objemově do 200 km za měsíc). Stejně tak jako dřív absolvoval jsem běžecký trénink po devítihodinové pracovní šichtě v podvečer. V týdnu běhám z práce domů – mám to 9 km, to není ani moc ani málo. Člověk si tak aspoň vyčistí hlavu a je celkem rychle doma.

Přesto jsou dosažené výsledky překvapivě pořád dobré. Hlavně díky tomu, že kvalita výkonnostního vytrvaleckého pole u nás výrazně klesla, a tak když se člověk trochu „kousne", nemá problém na nemistrovských závodech s umístěním v popředí.

V roce 2002, kdy jsem běžel svůj nejlepší výkon 14:54, u nás umělo pětku pod 15 asi 25 lidí. Dneska jich to zvládne sotva čtvrtina. Ani se nedivím, že mistrovskou desítku na dráze téměř vyhraje triatlonista Ospalý, do vrchu pak skoro všem dokáže ukázat záda běžec na lyžích Jirka Magál. Jistě, tito sportovci mají jiné podmínky, sport je pro ně zaměstnáním, ale přesto by jako nespecialisté neměli vyčnívat na samém vrcholku našeho vytrvalostního po­le.

Běžcům asi chybí větší chuť a vůle, možná motivace, ale také asi i dobrá parta, která dnes prakticky neexistuje. Když jsem v patnácti začínal s organizovanějším běháním, byl jsem ve skupině asi 15 běžců, kteří trénovali na tratě od 800 metrů do 5 kilometrů. Dnes má člověk k dispozici v každém větším městě stadion s tartanovou dráhou, na druhou stranu je ale rád, když k sobě najde aspoň jednoho běžeckého „parťáka". A to je možná důležitější než kvalitní a prázdnotou zející dráha.

Škoda, že drtivá většina končí svoji nadějnou atletickou kariéru nástupem do zaměstnání a nedokáže v ní pokračovat – asi je fakt jiná doba. Chápu, že v dnešních podmínkách je přece jenom složitější zajistit sebe a třeba i někoho blízkého, běhání ale není zas tak časově a finančně náročným sportem. Jako příklad můžu uvést svůj trénink, který zabere maximálně čtyři hodiny týdně a s různými obměnami jej běhám už pátým rokem.

Pokud nejste zrovna individualisté a jestli můžu trochu poradit, běhejte nejlépe s někým. Nemusí to být každý trénink, spíš ty těžší, které víc bolí a kde se často láme chleba. I když můžete být výkonnostně každý někde jinde, dá se trénink rozumnou formou skloubit a oba si tím jen vzájemně pomůžete. Jestli patříte mezi věkově mladší, nebojte se věnovat rozvoji své rychlosti a síly. Pamatuji si, že pro nás nebyl problém zaběhnout v tréninku „čtvrtku" pod šedesát, souvisle udělat padesát kliků nebo patnáct shybů. Mám trochu pocit, že dnes tyto přirozené vlastnosti většině našich vytrvalců chybí.

Nezapomínejte věnovat určitý čas regeneraci – stačí plavání, masáž nohou nebo zad, minimálně byste měli provádět kompenzační cvičení formou strečinku. Určité svalové partie vytrvalců jsou zkráceny neuvěřitelným způsobem. Pokud máte trenéra, snažte se při tréninku věnovat i technice a stylu běhu – je to dlouhodobější činnost, která vás ale rovněž může posunout o pár vteřin vpřed. Mrkněte na nejlepší běžce v televizi. Pokud člověk zrovna nekouká na pár kývajících se jedinců při maratonu nebo desítce, drtivá většina běží parádně vypracovaným běžeckým stylem, kde přirozeným způsobem pracují jenom ruce a nohy. V této oblasti se nedá zlepšit ze dne na den, stejně jako u vytrvalostního tréninku se jedná o dlouhodobou­ etapu.

Snad se tahle zhoršená situace co nejdříve zlepší a pokud bude někdo potřebovat, rád se mu budu snažit poradit.

A kdo vlastně tyto řádky píše? Delší, až vytáhlá postava, která se zastavila na 190 cm, nezaměnitelná bradka… Ještě pořád nevíte? Jmenuji se Dalibor Bartoš (*1975), mám dvě malé děti, Aničku a Vítka, a na závodech mě často doprovází usměvavá manželka Jana.

K běhání a tomuhle fajn stylu života mě v necelých deseti přivedl táta, který chtěl tenkrát shodit pár kilo a dotáhl to až na maraton za 2:41. Už od mala mě bavilo soutěžit a hlavně se zlepšovat, žádný velký talent jsem ale nebyl. Dlouho jsem se nemohl dostat až na vytouženou „bedýnku" a vychutnat si tu krásnou dohru po závodě. Hned po vojně jsem nastoupil do práce a trénovat chodil pravidelně po devítihodinové šichtě v podvečer.

Postupem času a díky bezvadné spolupráci s trenérem Zdeňkem Truksou jsem to třikrát po sobě dotáhl mezi nejlepších deset na dráhovém mistrovství ČR. Nikdy jsem toho moc nenaběhal, maximálně kolem 300 km za měsíc, výjimečně 350 km. Když jsem začal tlačit víc na pilu, bylo to spíš ke škodě, protože tělo neposlouchalo a objevily se různé zdravotní problémy. Takže jsem spokojeně běhal 6× týdně, pomalu se zlepšoval, až k nám jednoho dne zavítal Aleš Drahoňovský, protože mu to nějak neběhalo. Spojili jsme oba síly a efekt byl famózní – během roku jsem se na 5 km zlepšil téměř o minutu a pětku stlačil pod magickou hranici 15 minut. Byla to parádní souhra, když to jednomu nešlo, druhý to odtáhl a příště zas obráceně. Kvůli nedostatku regenerace se ale objevilo zranění, a tak jsem pro změnu víc jak půl roku stál. Ale tím tréninkem s Alešem se mi potvrdilo, že ve dvou se to lépe táhne.

Zdravím všechny běžce. Ať máte z běhání pořád radost, tak jako já.

Ukázka letního týdenního udržovacího tréninku, který zabere 4 hodiny týdně:

Po: RRR, trénink na hranici ANP / TF do 160 – 1–2–1–2 km s pauzou 2 min
Út: souvislý klus 10 km + rovinky a žabáky
Čt: RRR, kopce 10×300 s meziklusem dolů, nebo to samé po rovině v tempu 3km s pauzou 1 min
So: R, souvisle 8–10 km v terénu na hranici ANP / TF do 160 nebo ZÁVOD

Ukázka zimního týdenního udržovacího tréninku (v závislosti na počasí):

Po: souvislý klus 11 km – v tom 3×5 minut do kopce rychle
Út: souvislý klus 12 km
Čt: R, souvisle 8–10 km na silnici na hranici ANP
So: RRR, trénink na hranici ANP 3×3 km s pauzou 3 min nebo LYŽE + výklus 3 km

(R = rozklus, RRR = rozklus, rozcvičení, rovinky uvolněně)

Dalibor Bartoš, profil:
Klub: LIAZ Jablonec (Marathon Děčín)
Narozen: 1975
Bydliště: Milíře u Jablonce
Ženatý, dvě děti
Osobní rekordy z dráhy (150 závodů):
1km – 2:36
3km – 8:38
5km – 14:54
10km – 31:44