Jedno rodinné běžecké tajemství jsem vám už kdysi prozradila. Byl to běh s klacíky, působící akupresurně v sevřených dlaních.  Ale nebude asi tím hlavním faktorem úspěchu… „Špiónila“ jsem a pátrala dále, a zde se s vámi nezištně podělím o vytrvalecká tajemství rodiny, jejíž čtyři generace dokázaly uběhnout maraton.

1. KOTNÍKY
V mém běžeckém temnověku, kdy byl pro mne běh stejně záhadný jako kriket, jsem často viděla, jak stojí můj tchán před během na špičkách na kraji schodu a posléze velice pomalu rytmicky noří své paty dolů pod jeho úroveň. To vše do krajních poloh, nejméně desetkrát.
Byla jsem poučena, jak je důležité zahřívání a prokrvování achilovek. Dilema „špička, či pata“ bylo něj irelevantní – „hlavní je dvojitá práce kotníků při vlastním běhu“. Tehdy jsem ještě nevěděla, že to byla rada nad zlato.

Vzpomněla jsem si na něj při četbě článku o malých Etiopanech. Lišili se od našich dětí jen výrazně pružnějšími kotníky. Promítněte si před očima běh Gebrselassiho či Bekeleho a uznáte, že tito vzrůstem malí běžci musí mít v kotnících  pružinu, která je vystřeluje na dráhu úspěchu.

Geneticky máme sice handicap, ale něco pro kotníky udělat můžeme, ba musíme. Takový lázeňský pobyt, byť i krátkodobý, může být dobrým impulsem a bonusem k pravidelnému cvičení.

2. UVOLNĚNOST
Uvolněnost v sobě skrývá další běžecké tajemství. Když si prohlédnete některé cílové fotografie z loňských Běchovic, či z hororové lednové desítky v Oseku, na většině tváří se zračí úsilí, vypětí, ba i bolest.

„Jak na tváři, tak v nohou.“ A kdo se usmívá, či alespoň nekaboní? To jsou buď ti poslední, nebo vítězové! Ti vzadu díky „prostému neusilování“, ti vpředu díky „vědomému neusilování“, kdy mysl bděle hlídala uvolněnost svalů. Zaťatost, křečovité úsilí a vyšponovaná vůle klíčem k optimálním výkonům nejsou. Vyzkoušejte si tyto pravdy na odhadu výsledku závodů při pozorování běžců v posledním kilometru či kole na dráze. Obvykle vítězí ti uvolněnější…
Že vám to připomíná jógu? Nebo zenové umění lukostřelby?

Nevěřte učebnicím, že naše tělesná cvičení se liší od jógy usilovností, nasazením vůle a výcvikem v překonávání bolesti. Ty úspěšné západní recepty se józe velmi přibližují.

3. POMALOST
Pomalost? Zní to asi divně. Jde nám přece o co nejrychlejší závodní časy, či o rekordy alespoň osobní. Proto mě vždy udivovalo, jak často mi můj osobní trenér (manžel) vytýká příliš zbrklý běh v tréninku… A tak jsem se postupně dozvídala o dalším běžeckém tajemství. O kilometrech rychlých i pomalých, o rozrůzněnosti běžeckých temp při „chytrém“ tréninku.

Mimochodem: o regeneračním klusu jsem se zatím příliš nedočetla v běžecké literatuře knižní ani internetové. S jeho pomocí nejen regenerujete, ale i nabíráte kilometry v situacích, kdy tělo velí spíše odpočívat. Před závodem či po něm se vyplatí ozbrojit se trpělivostí a zaběhnout si takových (pouhých) 5 km, ale pomalu, velmi pomalu.

A na co se zaměřit před důležitým závodem? Bušit do toho do poslední chvíle, nebo se šetřit? Tajenka zní: méně je více! To platí zejména poslední týden před maratonem – to vím jen z rodinného doslechu, na tento královský závod jsem si ještě netroufla. Komenského pranýř kvaltování (uspěchanosti) je namístě i v běhu.

Přeji vám prak v kotnících a uvolněnou pomalost na cestě k optimální rychlosti.