Po celkem úspěšném vystoupení na tomto běhu jsme si s děvčaty naplánovali, že bychom mohli letos odběhnout alespoň tři závody tohoto seriálu. Bohužel ale termínové kolize s jinými, pro nás významějšími závody, především pak účast na  Mistrovství světa na 100 km v belgickém Torhoutu, nám původní plány narušily.Takže po absolvování MS jsme zvažovali, co podnikneme na závěr sezóny, a los padl na právě zmiňovaný 50km Sparkassen Lauf.

Ve čtvrtek 22. října vyrážíme s Hankou z Brna na Plzeň k Pavlíně do Hořovic, kde jsme vřele uvítáni a ubytováni. V pátek naloďujeme Martinu a směle vyrážíme směrem na Norimberk do 400 km vzdáleného městečka Schwabische Gmünd. Počasí přeje, je celkem teplo a polojasno, takže nás to naplňuje optimismem, že si užijeme pěkný víkend. Ovšem za Rozvadovem naše nadšení opadá, je to hnus fialovej. Prší, mlha a zima jak v ruským filmu na nádraží. Tak ani nikde nezastavujeme a valíme rovnou do Gmündu.

Kolem půl druhé jsme namístě a hledáme místo prezentace. Po chvilce tápání nacházíme správnou budovu, ale nikde nikdo, ani v samotném městečku nic nepřipomíná, že by se zítra mělo něco konat. Prohlížíme si chvíli městečko a pak se jedeme ubytovat do 10 km vzdáleného penzionku. Martina se rozhodla volit před závodem pasivní odpočinek, a tak sami s Pavlínou a Hankou vyrážíme na údajně krátký rozklus.

Stále lije a je zima, tak se to snažíme moc neprotahovat. Po čtvrthodině klusu dáváme pár cviků a rovinky a vyrážíme nazpět. Netuše nic zlého volím na zpáteční cestě odbočku o ulici dál, než jsme původně přiběhli, a zde se v plné míře projevil můj orientační nesmysl. Po cca jednom kilometru zjišťujeme, že jsme tudy neběželi. Místo abychom se vrátili, volíme další odbočku a už v tom lítáme. Běháme uličkami sem a tam a doufáme, že jsme blízko penzionu. Po delší době nabíháme na jakousi širší silnici a nezbývá nám, než se zeptat nějakého domorodce na cestu. K naší nezměrné radosti nám sděluje, že jsme asi tři kilometry od našeho penzionu. A tak se původních pětadvacet minut lehkého rozcvičení změnilo na jednu hodinu boje o holý život.

Po usušení a vysprchování vyrážíme zpět do Gmündu na prezentaci. Tam už probíhá vše hladce, a tak po chvilce můžeme vyrazit zpět na nocleh. Pavlína s Martinou se rozhodly pro společný grupáč v tělocvičně, a tak se do penzionu vracíme jen s Hankou. K večeři si vaříme polévku ze sáčku a já si dávám navrch ještě dva slušné řízky s chlebem. V deset hodin jsme nachystáni ulehnout, a tak ještě kontrolně vyjdu na balkon omrknout počasí. Stále lije a navíc je mlha, že není vidět ani na deset metrů.Tak to nevidím dobře. Nevěřím, že by se do rána mohlo počasí zlepšit.

Noc jsem prospal v klidu, beze snů a závodění. V sobotu nás budík budí v sedm hodin a hned se letím podívat, jak to venku vypadá. Světe div se! Na obloze ani mráček, slunce svítí, jen nad kopci v dáli pár cárů mlhy. Hned je lepší nálada a po snídani se to ještě lepší. Balíme kabely a valíme na start.

Po dvacetiminutovém rozklusání a rozcvičení se dereme na startovní čáru. Přední řady jsou už čtvrt hodiny před startem obsazeny, a tak se řadíme až někam ke konci pelotonu. Doufám, že se brzo proderu kupředu a že mě nikdo neušlape. Start je současný pro trať 25 i 50 km, takže se v úzkém startovním prostoru tísní zhruba 1000 běžců a běžkyň. Konečně začíná minutové odpočítávání a je tu START.

Začínám se rozbíhat podle pocitu pomalu a hlavně dávám majzla, abych se s někým nesrazil. Tempo se mi zdá velice pomalé, ale přesto stále předbíhám desítky lidiček. Orientace v závodním poli je obtížná, ale časem zjišťuji, že borci startující na 25 km mají na čísle ještě písmeno T, zatímco laufaři S. Alespoň nějaká orientace.

Trať se začíná rozšiřovat, takže se dá již vcelku pohodlně běžet. Než jsem se nadál, míjím značku 4 km. Mrknu na stopky a polije mne studený pot – 16:44!  Proboha, co blbnu, vždyť to je na maraton kolem 2:55, a to ještě v dáli tuším kopce. Snažím se zpomalit, ale na 5. km je to skoro to samé. Začíná mě píchat v boku, takže se mi špatně dýchá. Občas někoho doběhnu a snažím se podřídit jeho tempu, jenže ti borci po chvíli zpomalí, a tak zase pokračuji pár kilometrů sám. Už ani moc nekontroluji mezičasy a spíš se rozhlížím po krajině a kochám se krásným slunečným dnem. 10 km – 42:30 – nó, starej janek, zase se chce předvádět, jsem zvědav, jak dlouho ti to vydrží.

A je tu 12. km a přede mnou hora jak hrom (alespoň z mého pohledu).Tajně doufám, že ji jen lehce oběhneme po vrstevnici, ovšem to bylo jen mé zbožné přání. Makáme pěkně až na vrchol, kde je 18. km. Zavěšuji se za jednu domácí závodnici a podle čísla zjišťuji, že jde taky padesátku. Běžíme bok po boku a nijak se nesnažím ji setřást. Konečně zčásti klusem a zčásti chůzí zdolávám metu 18 km a už se řítíme z prudkého kopce dolů. Asfaltová pěšinka je pokryta vlhkým napadaným listím, tak to dost klouže, proto opatrnosti není nazbyt. Následuje delší mírně zvlněná silnice a už se blížíme k další hoře, na jejímž vrcholu je 25. km. V malé vesničce na úpatí vyhrává kapela hity současné popmjúzik a docela dobře se šlape do rytmu, i když začíná kruté stoupání, asi jako výběh po sjezdovce na Lysou horu. Má německá kolegyně se drží jako klíště a v závěru stoupání je mohutně povzbuzována německými fanoušky (po mě ani pes neštěkne).

25 km – 1:58:10 – no nic moc, měl jsem v plánu 1:53 – 1:54. Stále se nemohu zbavit tlaku v boku a už mě to moc nebaví. Po seběhu  probíhám další vesničkou, kde je přistaven autobus pro borce, kteří skončili na 25. km. Na chvíli si pohrávám s myšlenkou do něj naskočit a nechat se odvézt do Gmündu. Ale zatnu zuby a pokračuji dál. Zbývá už jen jedna hora na 30. km a ještě jedno prudší stoupání na 35. km a pak už seběh více méně zvlněným profilem do cíle. Stoupání na 30. km mi bere poslední zbytky energie a chuti do závodu. Ploužím se jak želva a ani seběhy mi nepřináší to pravé potěšení z běhu. Malé zbytky sil mi vlévá do svalů fakt, že stále dobíhám borce přede mnou a postupně se jim i vzdaluji. Konečně je tu bájná meta maratonu. Kontrolně mrknu na stopky a překvapuje mě údaj 3:19:00. Původně jsem měl v plánu 3:09 – 3:10, ale vzhledem k profilu to není zas tak tragické.

Bouchají mi saze a sázím tam kiláky za 3:50 – 4:00. Padá ze mě únava a běží se mi famózně. Srdce jde jak švýcary, dýchám 3, 1, 3, 1 a mydlím další dva borce před sebou. Ještě v eufórii míjím značku 48. km a doufám, že mi pohoda vydrží až do konce. Bohužel malé zaváhání na odbočce směřující k cíli mě vyvádí z rytmu a doléhá na mě krize, ze které už se nevzpamatuji. Stěží držím tempo 4:30 na kilák a ani zuřivé bubnování bubeníků 200 m před cílem mě nedonutí alespoň k finiši pro diváky.

Končím v čase 3:53:44 celkově na 10. místě z 530 startujících. Převlékám se a jdu k bubeníkům čekat na děvčata. Za hodinku dobíhá Pavlína a z jejího výrazu je znát, že si taky docela hrábla, a navíc ji od 25. km bolela záda, takže dokončila s velkým sebezapřením. Za půl hodinky se svým zarputilým stylem řítí do cíle Martina a z jejího výrazu je znát, že si to snad jako jediná v pohodě užila. Za deset minut je tu i Hanka, a tak se můžeme sbalit a jít se shánět po výsledcích, jestli má cenu čekat na vyhlášení, nebo máme jet rovnou domů. Po šesti hodinách od startu jsou vyvěšeny průběžné výsledky, a tak zjišťujeme, že jsem zvítězil v kategorii M 55, Pavlína doběhla 6. ve W 45, Martina 10. ve W 40 a Hanka vyhrála kategorii W 55. Nakonec konstatujeme, že to byl sice náročný, ale docela pěkný a úspěšný závod. Nejspíše se sem za rok zase vrátíme.