Atletice se věnuje od roku 1976, kdy si ji žabovřeský trenér Dokoupil vyhlédl na školních závodech. Zpočátku startovala v běžeckých disciplínách do 600 metrů, když jí bylo sedmnáct, přešla do ligového Geotestu, kde se jí věnovali manželé Michálkovi. Její slibný výkonnostní vývoj byl však o dva roky později přerušen zraněním. Následovala svatba, narození syna a dcery, věnovala se rodině.

„Po mateřské dovolené jsem zase začala trochu běhat, ale jen sama podle chuti, týdně to bylo asi 50–60 kilometrů,“ vzpomíná pohledná sympatická blondýnka. „Teprve v roce 1999 jsem začala systematicky trénovat v AC Moravská Slavia Brno pod vedením bývalého maratonce Františka Nemetze.“

Ve stejném roce vybojovala na mistrovství Evropy veteránů v běhu do vrchu stříbrnou medaili. Od té doby se však veteránských závodů už nezúčastnila.

„Proč,“ ptám se zvědavě, „vždyť na evropských a světových soutěžích bys sbírala medaile?“

„Myslím, že mám na to ještě dost času,“ odpovídá Ivana s úsměvem.

Pod Nemetzovým vedením získala v mistrovském maratonu v rozpětí let 1999–2009 pět titulů, třikrát byla druhá a jednou třetí. A je obdivuhodné, že od roku 2000 dokázala udržet navzdory počasí v průběhu deseti sezón v „mistráku“ na pražských tratích velmi stabilní výkonnost – od 2:50:05 (2000) po 2:58:00 (2005), když v letošním roce tam zaběhla čas 2:55:31. Dobře si vedla i v půlmaratonu – na mistrovství ČR vybojovala jednu stříbrnou a tři bronzové medaile.

„Ivano, vzpomínáš si ještě na svůj první maraton?“

„To víš, že ano, na to se nezapomíná. Bylo to v dubnu 1995 v Pardubicích. Do třicátého kilometru mně to ještě celkem šlo, pak jsem ale měla velkou krizi, nakonec jsem ale závod za 3:17:47 přece jen zvládla.“

„A kdy jsi běžela další maraton?“

„To bylo až za tři roky v Praze. Přestože jsem ještě neměla pořádně naběháno, dosáhla jsem zlepšení na 3:09:43“.

Pod vedením trenéra Františka Nemetze došlo v dalším období k výraznému nárůstu výkonnosti. V roce 2000 vítězí na MMM v Košicích, o rok později dobíhá sice třetí, ale v osobním rekordu 2:44:58.

„Co považuješ za svůj největší úspěch?“

„Především vítězství ve slavných Košicích, dále dvě prvenství v San José v Costa Rice a první místa ve Wachau v Rakousku, v polské Wroclawi a v Otterndorfu v Německu.“

„Na které maratony nejraději vzpomínáš?“

„Na dva exotické závody v Costa Rice. Poprvé jsem tam běžela bez jakékoliv aklimatizace pouhých 12 hodin po příletu, v dalším roce až třetí den, a to se také projevilo na zlepšeném výkonu. I když oba maratony probíhaly v tamějším prosincovém 30stupňovém vedru v nadmořské výšce 1 100 metrů, nádherná krajina nám připravila nezapomenutelné zážitky.“

„Ve svém věku patříš mezi naši nejužší špičku, ale jsi také jedna z nejstarších závodnic. Co tě stále drží při běhu?“

„Běhání mě baví od dětství. Přináší mi radost z pohybu, zachovává mladou duši, člověk si nepřipouští léta, ráda a často se zúčastňuji i regionálních závodů, kde panuje velmi přátelská atmosféra. Navíc je v našem klubu parta bezvadných lidí, s níž zažívám i hodně legrace. Dobrou náladu a pohodu považuji za základ úspěchu. Naproti tomu nenávidím faleš, přetvářku a lži, na což někdy každý poctivec doplatí, protože věří, že ostatní jsou tak jako on.“

„Jsi vyučena prodavačkou obuvi a kožené galanterie, v současné době pracuješ jako skladnice. Máš v zaměstnání nějaké úlevy a jaký je tvůj denní režim?“

„Úlevy žádné nemám, na soustředění si beru dovolenou nebo neplacené volno. Ráno vstávám o půl páté, protože jsem zvyklá se vydatně a v klidu nasnídat. V zimní přípravě, kdy mám naběhat vyšší kilometráž, běžím do práce, kde začínám v 6:30 a končím ve 14:30 až 15 hodin. Dvakrát týdně trénuji na stadionu, v zimě na částečně krytém velodromu, zbývající dny běhám většinou z práce domů.“

„Kolik naběháš ve výcvikovém roce kilometrů?“

„Zatím nejvíc jsem měla v sezóně 2005–2006, tehdy to dělalo 5 560 km. V uplynulém výcvikovém roce jsem naběhala jen 4 712 km, protože jsem kvůli zranění achilovky měla 170 dní omezený trénink.“

„Co bys dodala k svému tréninku?“

„K tréninku snad nic, ale když dovolíš, tak k trenérovi. Měla jsem velké štěstí, že jsem se svěřila do péče pana Nemetze. Je jako můj druhý táta, za celé to desetiletí co s ním trénuji, jsme se na sebe ani jednou nemračili. Je to výborný dobrovolný trenér, od něhož by se mohli mnozí jeho profesionální kolegové učit. Patří mu mé velké poděkování. Jsem vděčná i Honzovi Fiedlerovi, který mně už 10 let dělá ve většině tréninků a na všech soustředěních sparingpartnera.“

„Čeho bys chtěla ve své běžecké kariéře ještě dosáhnout?“

„Teď po zranění mám ještě větší chuť do tréninku a závodění než dříve. Chtěla bych být hlavně zdravá, ještě vybojovat nějaký ten mistrovský titul a co nejvíc se přiblížit k svému osobnímu rekordu.“

„A jaké nejdůležitější závody máš v plánu v příštím roce?“

„Mistrovský závod v Praze, na Slovensku maratony v Bratislavě a Košicích, pak některé další v zahraničí. Ty mně zajišťuje dr. Bohdan Müller, bývalý národní trenér našich maratonců.“

„Co říkáš na současnou úroveň českého maratonu?“

„Je bohužel velmi slabá. Myslím, že především proto, že maraton vyžaduje tvrdou dřinu a mnozí mladí dávají raději přednost jiným životním prioritám.“

„Jaké máš kromě běhu záliby?“

„Ráda vařím a peču, chodím plavat a občas také tancovat.“

Ivana se podívala na hodinky. „Spěcháš?“ zeptal jsem se. „Jdu hlídat vnoučka, narodil se letos 2. srpna, už se na něj moc těším, je to moje sluníčko,“ odpověděla. Nechtěl jsem ji už dál zdržovat, poděkoval za rozhovor a rychle se rozloučil. I babičky mají své povinnosti…

Ivana Martincová