Abych byl aspoň trochu konstruktivním rádcem pro rodiče, kteří stále ještě váhají a neví, kdy a jaký sport pro své hyperaktivní dítko vybrat, nejvhodnější věk pro sport u dětí je ten nejranější. Po desátém roce věku dítěte (začíná se i dříve, ale pediatři nedoporučují!), můžete své dítě přihlásit do téměř libovolného sportovního klubu, který vede zkušený trenér, nejlépe váš dobrý známý. Doporučuji kluby, které jsou v místě bydliště.

Pokud se rozhodnete pro klub „přespolní„, ušili jste si na sebe přímo svěrací kazajku na míru! Ale budiž, co byste pro své děti neudělali a neobětovali. Samozřejmě výběr by měl být dítětem „akceptován“, není to o zájmu vašem, ale dítěte! Neuvažujte o takových sportech, jako jsou například letecká akrobacie, parašutismus, kulturistika a jiné. I když? Jaký druh sportu tedy nejlépe?

Pokud bych chtěl pominout hledisko atraktivnosti jednotlivých sportovních disciplín typu golf, tenis, box a jiné, jednoznačně zde budou mít převahu kolektivní sporty. Ale to v tomto věku nehraje zásadní roli. Hlavně, že dítko „dělá" nějaký sport! Nebojte se, později si svoji disciplínu najde a vybere stejně samo. Také se nemůžete divit, vždyť být v oddíle, klubu, teamu svých kamarádů/kamarádek, to má sílu koně (dříve HP) a předčí všechny logické argumenty, včetně nelogických, jako je například finanční stránka věci. A tak bez ohledu na výši vložených a s kalkulací nevratnosti vynaložených investic (s pravděpodobností větší než 1:1000), je další budoucnost šampiónů především v rukou rodičů!

Ano, pokud se rodiče budou při výchově ratolestí zabývat sportem, ale i jen zajímat o nějaké sportovní aktivity, je velká pravděpodobnost, že dítě bude inklinovat ke sportu také. První start je tedy v rukou rodičů! Ale pozor! Přehnané ambice rodiče bývají také začátkem konce sportovní kariéry šampióna. To jste již asi všichni zažili, co dokáže udělat ctižádostivý otec za „představení" při ne zrovna povedeném startu, špatné přihrávce, prohraném zápase, ve kterém vlastní dítě zrovna hraje roli „smolaře a posledníčka". Pokud dítě „přežije" nepovedený začátek a svěříte jej do péče trenéra, nejlépe trenérky s atestací psycholog/pedagog, je další osud šampióna v rukou trenéra. Sportovním tréninkem dětí jsou popsány desítky knih, ale asi nejdůležitější ověřenou metodikou zůstává hravost a radost z pohybu, bez okamžitých nároků na výkony a umístění! Jedině tak se vypěstuje trvalý vztah ke sportu. Leč častý opak je nejen dnešní realitou…

Sportovní trénink dětí není jednoduchý, ale pro řadu trenérů jsou děti tím nejvhodnějším a nejvděčnějším „materiálem". Možná trochu necitlivé přirovnání, ale z fyziologického hlediska to sedí. Děti jsou tvárné, mají téměř nevyčerpatelný energetický potenciál s neuvěřitelnou regenerační schopností a samozřejmě mají relativně volný čas a před sebou „skvělou" budoucnost. Ale z pohledu trenéra – v první řadě musíte ty vhodné typy najít! Odlepit od počítače, přesvědčit, získat i jejich rodiče a samozřejmě pak to nejobtížnější - udržet je v pracně vybudovaných „kolejích" nelehké a složité cesty za úspěchy! Protože až se postupně několika svěřencům dostane sport, zvládnutá technika, sebevědomí a chuť závodit do „krve" a začnou vyhrávat, je vše OK, ale pak přijde puberta a je to většinou KO! Slibný talent ukončí předčasně kariéru, neboť převážily zájmy zcela jiné, naprosto odlišné… A obecný recept na udržení mladých talentů myslím zatím není znám?!

Trenér může být dobrým kamarádem, mámou, tátou a bude to stejné, jako když bude ras, pes či Herodes. Nic víc, nic míň! Jen k tomu musí mít ještě dar od pána Boha a tím je „bohovská" trpělivost a nezměrný optimismus začínat stále znovu! Samozřejmě to platí pro ty, kterým je trenérská role posláním!

Dětem a sportu zdar! Atlet veterán Franta Holý