Nebudu o sobě pochybovat

Před pár dny si se mnou byla zaběhat kamarádka. Nebylo jí zatěžko naložit dvě malé děti do auta, přijet k nám, vyložit je a dát si se mnou pohodových deset kilometrů. Celou dobu jsme nezavřely pusu. Začaly jsme u tepláků, probraly závody a skončily u výživy. Večer mi bylo fajn. Najednou jsem si vzpomněla i na naše běžecké setkání s Martinou a klukama a na to, jak mi bylo taky fajn. Zjistila jsem, že být běžec (cyklista, horolezec, šachista..) je právě o tom, že jsme individualisté.

Každou větu začínáme na Já. Chceme se bavit jen o své přípravě, o svých trasách, a o svých úspěších. Potřebujeme donekonečna pitvat naše neúspěchy. Potřebujeme mít mety a zdolávat je. Nejraději jsme sami se svými botami a zrychleným dechem někde venku. V našem šatníku převažuje funkční oblečení, spousty běžeckých ponožek a se sporttesterem bychom nejraději chodili i spát. Nejméně jedna polička v knihovně je plná běžeckých časopisů a literatury. Alespoň jedenkrát denně navštívíme na internetu běžecké stránky, či blog jiného běžce. Na diplomy a medaile máme své koutky a se zálibou se na ně koukáme. Máme se prostě rádi. A máme rádi běh.

A když se sejdeme všichni pospolu, mluvíme jeden přes druhého, protože potřebujeme probrat všechny ty pocity, kterých jsme plní, chceme slyšet názory ostatních, potřebujeme se utvrdit, že nám lidi rozumí. Hlavně, že se na nás nikdo nekouká s despektem, jak se nám to často stává ve společnosti neběžců. Běh je pro nás vším a nejraději se bavíme o něm. Moc dobře víme, že život je příliš krátký na to, aby člověk dělal něco, co by mu nepřinášelo radost. A že nás běh radostí naplňuje, je bez debaty.

Nevím, jestli mě teď ještě někdo chápe, možná se ztrácím sama v sobě. Možná ano, ale možná jsem pochopila, že mi přesně tyhle rozhovory stačí a že setkání stejně naladěných „sebestředných“ jedinců mi vyhovují.

Ale: mám ráda i své neběžecké kamarády a kamarádky, byť jich je už méně než těch běžeckých. Jsou to skuteční přátelé a nevadí jim, že mluvím o běhu, o nákupu běžeckých bot, o měření tepu. Potutelně se usmívají, když je lákám k výběhu, a myslí si své. Berou mě takovou, jaká jsem.

Myslela jsem si, že jsem divná, když se mi nechce mluvit o ničem jiném, užírala jsem se tím. Ale nejsem v tom sama, to je fakt úplně nejlepší zjištění z těch, co jsem v poslední době učinila… Dávám tímto vale všem pochybnostem o sobě samé.