V posledních letech si mezi vyznavači nejdelších vzdáleností získává na popularitě další běžecký závod pořádaný v Athénách na přelomu března a dubna pod názvem Ultra festival, jenž se skládá z různě dlouhých souběžně pořádaných běhů. Do letoška byl základním sedmidenní běh, k němuž se postupně přidával třídenní, dvoudenní a jednodenní.

Pravda, maratonů jsem absolvoval už dosti, i když ne originál v Řecku. Spartathlon též, i ten sedmidenní běh před pěti lety, když se ještě nekonal v Athénách, ale městečku Loutraki a dokonce jsem na něm utrpěl prvenství. Z tohohle pohledu jsem si myslel, že je pro mě Řecko už uzavřená kapitola, nerad se vracím dvakrát na stejná místa, vždyť těch závodů je přehršle, raději poznávám nové.

Ale když vloni athénští pořadatelé přišli s tím, že se letos chystají uspořádat v rámci Ultra festivalu závod na 1000 mil, a navíc jako jako Světový pohár, ani na chvíli jsem nezaváhal. Tak u toho musím být. V posledních letech se v Evropě, pokud vím, nic podobného nekonalo a kdo ví, kdy zas bude. Dosti mě ale v mém úmyslu nahlodala moje účast na loňském šestidenním závodě v New Yorku. Za šest dní jen 603 kilometrů. Pěkně to jde se mnou z kopce, byl můj závěr po tomhle výkonu. Tímto stylem bych měl ale pramalou naději na úspěšné zdolání tisícei mil, což je v přepočtu 1609 kilometrů a nějaké drobné v metrech. Zde je časový limit 16 dní, což při lehkých počtech dává průměr zaběhnout něco málo přes sto kilometrů denně.

Musím se přiznat, že doma i ve svém okolí jsem cítil jistou nedůvěru, že bych toto mohl úspěšně zvládnout. Vlastně ani já jsem si moc nevěřil, navíc před závodem jsem si z hltání tréninkových kilometrů namohl nohu a ještě chytil střevní chřipku. Kdybych mohl, tak snad účast zruším, ale vše již bylo zaplaceno, volno v práci zařízeno, takže těžko couvnout. No jo, ale v tom je právě to kouzlo. Vzpomněl jsem si na svůj oblíbený film Frajer Luke v podání Paula Newmana a jeho slavnou větu: „Nemít na to, to je ta správná frajeřina.“

První týden závodu dával za pravdu spíš těm pesimistům. První den ještě v pohodě a dávám podle předpokladů 161 kilometrů, jenže druhý den už padám jen na 104 km a nemůžu se pořádně rozběhnout. Další dny kolem stovky a šestý dokonce s vypětím sil jen 96 km. To bylo tak na hraně, stihnout závod v limitu, ale nesmělo by se nic nepředvídatelného přihodit. I tak dávám za šest dní solidních 660 kilometrů.

Je fakt, že jsem byl trošku handicapován, většina ostatních běžců měla s sebou doprovod, který jim obstarával vše potřebné. Hlavně co se týče paliva pro jejich svaly, doplňování energie. Pořadatelé poskytovali jen to nejzákladnější, k pití colu, vodu, ionťák a dvě teplá jídla denně. Plus stále byly k dispozici k zobnutí brambůrky, sušenky, arašídy, krekry občas namazané medem či nutelou. Nárazově banán či pomeranč.

Střídat šestnáct dní jen těchto pár poživatin není zrovna ideální. Trošku jsem s touto variantou dopředu počítal, bral jsem si s sebou varnou konev a nějaké zásoby instantních potravin. Ve chvílích krátkých přestávek na odpočinek jsem si stihl něco uvařit. Na druhou stranu mě tento handicap i trošku psychicky posiluje, chci dokázat sobě i ostatním, že se dokážu vyrovnat i těm, kteří mají o vše postaráno a můžou se věnovat jen vlastnímu běhu. Ke cti pořadatelům musím říci, že když zaregistrovali, jak na tom jsem, občas mě nějakou tu porci jídla šoupli navíc, ať potajmu či veřejně. Ale nepravidelně a moc jsem na tom spoléhat nemohl. Podle toho taky vypadal můj pohyb po závodišti, byly okamžiky, kdy bych snad létal, jak jsem se cítil nabušený, ale samozřejmě jsem se snažil krotit. Ale byly taky okamžiky, kdy jsem se dostal do těžké krize, kdy jsem jen ztěžka odlepoval nohy od země a třeba takový chodec-civilista jdoucí podél, mě hravě předešel.

Vlastní závod se konal v areálu bývalého olympijského komplexu Ellinikoy, který byl vystavěn na ploše bývalého letiště na jihu Athén. Pro potřeby olympiády bylo vystavěno nové letiště asi 35 kilometrů za městem. Pro mě byl docela smutný pohled na tento komplex sportovišť, kde probíhaly olympijské soutěže v baseballu, softbalu, pozemním hokeji, basketbalu. Široké betonové promenády vytvořené jen pro potřeby olympiády liduprázdné. Stadiony opuštěné, mohl jsem si je nerušeně prohlédnout a prolézt. Vlastní areál je oplocený a navíc ho musí hlídat security.

Možná námět na exkurzi pro některé činitele, kteří prosazují pořádání olympiády u nás. Běžci měli zázemí v jedné z hal, kolem které jsme běhali na kilometrovém okruhu. Takže pro mě odskočení z trati představovalo takových 25 metrů do mého „bivaku“, přidělené místnosti, ve které jsem byl ještě s dalšími dvěma běžci. Ale samozřejmě jsem se snažil být co nejvíce na trati, sem jsem se uchyloval pouze párkrát za den, jako převléknout, uvařit si něco, či na pár hodin schrupnout.

Naštěstí odpadla starost o evidenci naběhaných kol či kilometrů, to se dělo pomocí čipů. Na velkém monitoru jsme pak měli možnost vidět průběžné aktuální výsledky i s časem na poslední zaběhnuté kolo. Někdy mě dlouhé hodiny nezajímaly tyto údaje, běhal jsem jako by v tranzu, oddán jen běhu. Někdy, zvlášť když jsem si vytyčil před sebe nějaký čas pro odpočinek, jsem sledoval tyto údaje v každém kole a nemohl se dočkat, až tento čas nastane.

Druhý týden jako mávnutím zázračným proutkem se dostávám do správného rytmu, hravě se dostávám přes 100 kilometrů denně a postupně se propracovávám z devátého místa, na které jsem se propadl. 1000 km zdolávám za 9 dní a čtyři hodiny. Zajímavé. O hodinu lépe než před třemi lety v New Yorku. Konečná pro mě je čtvrté místo, přede mnou jsou opravdu jen šampioni. Světový rekordman na 5000 km Wolfgang Schwerk z Německa, který končí závod už po necelých 12 dnech. Brit William Sichel, nejlepší ostrovan, končí po necelých čtrnácti dnech. A přede mnou ještě Ital Bazzana, kterého známe i z 48hodinovky z Brna, kde v roce 2001 skončil druhý. Ten končí po 14 dnech a 7 hodinách, devět a půl hodiny přede mnou, snad tímto zlepšuji stávající český rekord.

Druhý týden byl pro nás běžce, kteří jsme kroužili po liduprázdném okruhu, pestřejší. Už nás neubývalo, jak postupně pro zdravotní problémy odpadávali běžci, ale postupně se přifařovaly další běhy. Na sedm dní, tři dny, dva dny a jeden den. V průběhu skoro celého závodu jsem k odreagování používal poslech písniček či mluveného slova z přehrávače MP3. K nejoblíbenějším písničkám patřilo 1000 mil v podání Waldemara Matušky a opájel jsem se myšlenkou naplnění slov z tohoto hitu.

Žádný z běžců se nevyvaroval nějakých zdravotních problémů. Však o tom svědčí fakt, že z 16 startujících osm absolvovalo v limitu, jeden v limitu nedoběhl a sedm odstoupilo pro zranění. Zajímavé je, že všechny tři zúčastněné ženy úspěšně absolvovaly závod. Já jsem se větších problémů naštěstí vyvaroval, bolavá noha po pár dnech bolet přestala a těm pár otlakům jsem se snažil čelit vystřihnutím otvorů v přední části boty.

Závěr závodu byl pro mě vysvobozením, všechny zbylé síly jsem vložil do posledních minut, poslední kilometrové kolo jsem zvládl za 5 minut. Oslavuji se zbylými běžci na trati a přijímám gratulace. Zaplavuje mě nádherný pocit. Dokázal jsem si, že ještě nepatřím do starého železa! Po chvíli euforie na mě padá všechna ta nahromaděná únava. Stihnu se ještě osprchovat, něco málo pojíst a zalézám do spacáku, ze kterého vylézám s krátkými přestávkami po 24 hodinách. Sice ne o moc čerstvější, ale nádherný pocit zůstává.

Výsledky:

1. Wolfgang Schwerk, Německo: 11d,23h,18min,32s
2. William Sichel, Velká Britanie: 13d,20h,08min,01s
3. Lucio Bazzana, Itálie: 14d,07h,23min,08s
4. Vlastimil Dvořáček, Česko: 14d,16h,55min,13s