Nejdřív mě to vůbec nebavilo a taky sem si našla spoustu omluv proč zrovna dneska neběhat – moc vedro, moc zima, moc práce…

První rok byl více méně takové přivykání na běh a musím říci, že se mi to postupem času začalo líbit víc a víc. Loni jsem maraton nestihla, i když jsem na podzim chtěla, ale díky svým „omluvám“ jsem neměla dost natrénováno, a tak jsem běžela jen třicet kilometrů v rámci budapešťského maratonu, který je mimochodem moc hezký. Z toho posledních deset kilometrů bylo utrpení a ne běh.

Loni v listopadu jsem začala pracovat ve Vídni a dala si cíl, že pražský maraton MUSÍM dát. Běhání venku jsem zavrhla, protože jsem jednak neznala moc město a také byla brzo tma, a tak jsem si našla posilovnu se spoustou běhacích pásů, otevřenou 24 hodin denně, což je vzhledem k mému pracovnímu rozvrhu docela nutnost. Běhání na pásu a v místnosti není ono, ale v nouzi se člověk musí trochu uskromnit.

Taky jsem si napsala přesný tréninkový plán, protože kdybych měla každý den přemýšlet, co si tak dneska zaběhnu, tak bych běhat vůbec nešla. Takhle to bylo na papíře a co je psáno, je dáno. Pak už si stačí „jen“ najít čas. Běhala jsem, kdy jen to bylo možné: ráno, mezi prací anebo večer. A plán jsem více méně splnila. Také jsem do něj zakomponovala dva půlmaratony, jeden v Praze a druhý právě ve Vídni. Vřele doporučuji to tak udělat, člověk si natrénuje, jak to funguje při závodě, a je to zábavnější.

A pak nastal den D. Byla jsem hrozně natěšená a nervózní zároveň. V sobotu jsem honem běžela vyzvednout startovní čísla a podívat se „do světa běhů“, jak já říkám všemu, co se běhání týče.

Taky jsem se řídila předmaratonskými radami ohledně jídla a pití. Láhev s vodou byla mým nerozlučným partnerem pro sobotní den a nejedla jsem nic těžkého navečer. Šla jsem brzy spát, abych načerpala síly. Ráno vstávala v 6:45 a dala si svou oblíbenou snídani – sušenky, jogurt a banán – to vše zamíchat s trochou mléka. Obléct se tak, aby mi nebylo teplo, a připnout na sebe malou holčičku – jednoho z mé sbírky plyšových medvědů, aby mě v nejhorších chvílích podporovala!

Prvních 25 kilometrů bylo krásných, běželo se mi úžasně. Snažila jsem se nepřepálit start a musím říci, že jsem si to opravdu užila. Probouzející se Praha v ranním slunci je úchvatná. Okolo spousta povzbuzujících lidí dodá člověku sílu, zvlášť pokud jde o vaši rodinu, a přidá na krásné atmosféře. Mezi 25. a 38. kilometrem mi postupně tuhly svaly.

Posledních pět kilometrů pak bylo vyčerpávajících, ale stálo to za to! A když pak člověk zahne do Pařížské a dobíhá do cíle, cítí se, jako když se král vrací po vyhrané bitvě do města a všichni ho zdraví. A pak cíl… Nádhera, prostě nádhera. Člověk si užívá ten nekonečný pocit naprostého štěstí.

Mám v plánu běžet další maraton na podzim a mezitím možná i něco jiného. Ten pocit při dokončení závodu je něco tak úžasného, že toho teď přece nemůžu nechat! I když to chce hodně úsilí, času a dřiny, stojí to zato.