Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Kam až může běžec spadnout?

Kam až může běžec spadnout?
foto: Anna Navrátilová

Zdeněk Smutný | 28.09.2010 | přečteno: 4699×

Každý pohyb podobný běhu mi působí obrovsky nesnesitelnou bolest. Léta trápení těla se sečetla. Achilovky řekly své konečné slovo a na podporu si pozvaly kolena. Samozřejmě debatu v mém pohybovém aparátu přitvrzují i rozštípané menisky. Jen hlava nechce věřit.

Přes léto se běh dal nahradit jízdou na kole. Jenže co teď? Už nyní bych při cyklistice zmrzl. Sice je začátek podzimu, ale zima už je pomalu jako na Sibiři a do toho leje. A jak. Nepamatuji si žádný rok, kdy bych už v srpnu musel doma zatopit a v září teď téměř každodenně likviduji zásoby dřeva připravené na krutou zimu, kterou letos očekávám.

Do toho se mi začíná podezřele kulatit břicho. Zatím to skrývá plandavé tričko, ale to je cesta, která nikam nevede. Leda tak na cesty v noci kanálem, až se budu stydět vlézt lidem do zorného pole.

Nedá se nic dělat. Musím překonat bolest a jít se hýbat. I elasťáky jsou mi nějak podezřele malé. Že by se smrskly? Ne, to je určitě jen někdo vyměnil. Zákeřně a schválně! Ještě že jdou natáhnout. Nakonec v nich vypadám jako kulturista. Jen pod nimi nejsou svaly, ale špeky.

Stále prší. Tak to mě snad nikdo neuvidí, jak se plížím opatrně přes vesnici. Při každém kroku cítím, jak mi kolena blokují ostré hroty ostnatého drátu. A už asi značně zrezivělého. Aspoň tak to skřípe.

„Zatni zuby, srabe,“ rozkazuji si a s vytřeštěnýma očima se šinu vpřed. Připadám si, aspoň podle stavu celého těla včetně vnitřního prostředí, že musím letět tak na třech minutách na kilometr. Jen ta meta první značky se pořád nepřibližuje.

„No tak, kde ten sloup je?“ snažím se už poměrně rozostřeným zrakem najít první měřený bod mého dnešního pokusu o běh. „Že ho ti poťouchlí elektrikáři, když tu opravovali vedení, odstranili?“ napadlo mě.

Nebyla to pravda. Stál tam. Osamělý jako sám voják v poli. Letmý pohled na hodinky mě strašlivě vyděsil. „Určitě jsem je už spustil někdy dřív. Nejspíš když jsem se oblékal,“ uklidňuji se, ale pro jistotu za značně silného funění zkouším zrychlit. Nedaří se.

Co teď? Když někdo pojede kolem, při pohledu na můj zrychlený přesun – tempo šest minut na kilometr se jinak nedá nazvat – zavolá buď policajty, nebo rychlou záchrannou službu. Případně obojí a k tomu ještě i pohřebáky. Tedy zaměstnance krematoria, abych byl přesný.

„Zmiz v lese,“ rozkazuji si a nabírám směr do kopce po silnici k mým oblíbeným Třem Javorům. No nevěřil bych, že je ten kopec tak prudký. Tady muselo nedávno proběhnout nějaké vrásnění a všechno se to snad zvedlo. Alpy hadr. Už mi to připadá po prvních metrech jako Himálaje. A cepín a lano jsem nechal doma…

Funím jak stará parní lokomotiva, co mi před nějakými čtyřiceti lety ještě jezdila podél domu. Připadám si, že i tak nějak se ze mě kouří, jako jí z komína.

„Nedívej se nahoru daleko před sebe na horizont, nebo to s tebou švihne,“ drtím vztekle mezi zuby. Pohled mi sklouzl na silnici k nohám. To jsem neměl dělat. Užasle sleduji, jak si to podle mne šine hlemýžď s pořádnou ulitou a začíná mi utíkat. To jsem si myslel, že běžím!

„Tak to ne,“ zabral jsem z posledních sil a skopl ho ze silnice do příkopu. „Stejně by tě někdo přejel,“ ospravedlňuji sám před sebou svůj neomluvitelný a sprostý přečin vůči přírodě. „I když tady skoro nikdo nejezdí, ale znáš to. Zákon schválnosti. Nakonec jsem ti zachránil život. A sobě taky. To bych nemohl přežít, kdybys mi dal na frak. Trefilo by mě z toho.“ Ono mě stejně asi něco podobného rychle potká. Jak je možné, že to tak nejde? Přece jsem se pořád ty poslední měsíce bez běhání nějak snažil hýbat.

A do toho se najednou déšť mění v liják. Prudký a studený. I stromy pod jeho přívaly tiše naříkají a nedobrovolně se otřepávají pod tíhou vody. Ta padá samozřejmě na mě. Ani ze sprchy neteče naráz tolik vody, jako se teď řítí z výšky na moji hlavu. „No co. Aspoň se zchladím. Stejně jsem přehřátý jako kotel těsně před výbuchem. Nakonec jen dobře. Kdyby to se mnou tady seklo, tak mě najdou asi až lesáci druhý den, až pojedou do práce. A kdoví jestli,“ prolétla mi mozkem zákeřná myšlenka.

A do toho ještě navíc vítr. Co vítr! Vichr. Uragán, či co. A samozřejmě proti mně. Listy na větvích stromků kolem cesty mě fackují v jeho poryvech. Jakoby věděly, že bojuji o holý život, a nutí mě obrátit se zpět. „Dobře ti tak,“ vyplivuji mezi funěním vodu z úst: „Rozum nemáš, tak co se divíš. I ty stromy to poznají a ty pořád ne.“

Ještě že nepoužívám sporttester. Ten by mi už signalizoval souvislým zvukem, že právě umírám. Je to opravdu exitus? Snad ještě ne. Předpokládám, že ještě žiji. Ostatně minci pro Cháróna u sebe nemám, a tak bojuji dál. Zatínám zuby, až jsem si promáčkl plomby téměř ke kořenům. Plížím se dál. Krok sun krok. Na hodinky se nedívám. „Stejně už pod náporem vody ani nemůžou fungovat,“ uklidňuji se naivně, i když vím, že to není pravda. Ale není třeba se ještě víc děsit.

Jsem nahoře. „Nikam dál. Otoč se a mazej dolů, nebo to fakt nepřežiješ,“ diktují mi poslední zbytky zdravého rozumu. Poslouchám. Ale ta kolena z toho kopce budou bolet, to vím už dopředu. A podél mě se valí proudy vody. „Mít tu kajak, tak se to pomalu dá sjet,“ snažím se nemyslet na ty hřebíky, co mi rajblují kolena. „Možná když si sedneš, tak tě to sveze až dolů,“ napadá mě v tom zoufalství z bolesti.

Najednou je mi to všechno jedno. Přestávám vnímat okolí a jsem nějak hluboko ponořený do sebe. Necítím ani déšť, ani bolest a jen se šinu dál směrem k domovu jako koně za vodou nebo dobytek do stáje. To už je jen boj o přežití. S během to má pramálo společného a taky tak podle toho vypadám.

Odpočítávám v duchu metry a začínám se i já, zarputilý ateista, modlit, aby tomu utrpení byl už konec. Konečně jsem doma. Čas mě vůbec nezajímá. Když se opřu o vrata, přestává pršet. Je mi to jedno. Právě jsem přežil klinickou smrt. A kdoví, jestli se vůbec ještě proberu.