Historie snah o zisk tří zlatých medailí v nejdelších běžeckých tratích začala již na prvních olympijských hrách v Aténách v roce 1896. Zde se vítěz běhů na 800 a 1 500 metrů (což byly nejdelší běžecké disciplíny na dráze této olympiády – 5 a 10 kilometrů se začalo běhat na OH až od roku 1912) Australan Edvin Flack rozhodl zkusit štěstí i v běhu maratonském, a to den po svém vítězství na 800 metrů! Přestože se od 30. do 37. kilometrů dostal do čela závodu, musel po dostižení řeckým běžcem a pozdějším vítězem Spiridonem Louisem závod vzdát.

Zmínku si zaslouží další vytrvalec, který se sice o tento výkon nepokusil, ale dosáhl na dvou olympiádách ve vytrvaleckých tratích obdobného výsledku jako Zátopek (čtyři zlaté a jednu stříbrnou). Jedná se o finského běžce Johannese Kolehmainena, který na OH 1912 ve Stockholmu vyhrál 5 000 metrů v novém světovém rekordu, na 10 000 metrů byl opět první s 250metrovým náskokem a přemožitele nenašel ani v přespolním běhu jednotlivců na 12 km (zvítězil s půlminutovým náskokem). Ke svým třem zlatým přidal i stříbrnou za druhé místo v přespolním běhu družstev. Po skončení první světové války, tedy po osmi letech, startoval v maratonském běhu na OH v Antverpách v roce 1920 a zvítězil v olympijském rekordu. Maratonské vítězství se pokusil zopakovat ještě po čtyřech letech na OH v Paříži 1924. Zde však musel na 31. kilometru vzdát.

První pokus

Na OH 1932 v Los Angeles startoval v bězích na 5 a 10 kilometrů a v maratonu Fin Lauri Virtanen. Na tratích 5 a 10 kilometrů získal bronzové medaile. Maraton však musel z vedoucí pozice po nevhodném občerstvení sklenicí mléka vzdát na 32. kilometru.

Druhý pokus

V roce 1948 na OH v Londýně startoval Fin Viljo Heino na desítce, kterou vzdal. Na pětce, na kterou byl přihlášen, nenastoupil. V maratonu doběhl až na 11. místě.

V souvislosti s touto olympiádou se nabízí odvážná myšlenka, zda se Emil Zátopek o zlato v maratonu nemohl pokusit již zde, neboť vítěz Argentinec Delfo Cabrera dosáhl poměrně slabého času 2:34:51,6. I kdyby však býval Zátopek zvítězil v maratonu, třech zlatých by nedosáhl, neboť na pět kilometrů prohrál s Belgičanem Gastonem Reifem o 0,2 sekundy.

Třetí pokus

Zátopek se ze své porážky v Londýně dostatečně poučil a na OH 1952 v Helsinkách během týdne (168 hodin) vyhrál 5 000 metrů, 10 000 metrů a maraton (startoval na něm poprvé) vždy v nových olympijských rekordech. Za tento výkon byl oceněn titulem nejlepšího světového sportovce roku, a to již potřetí, po letech 1949 a 1951. Před ním toho nikdo nedosáhl a po něm pouze ruský výškař Brumel.

Na dalších OH v Melbourne 1956 doběhl v maratonu na šestém místě, když před OH prodělal operaci kýly.

Čtvrtý pokus

V Tokiu 1964 Australan Ron Clarke, pozdější držitel 18 světových rekordů (stejně jako Zátopek), skončil v běhu na 5 kilometrů na devátém místě, na 10 kilometrů získal bronzovou medaili a v maratonu po ztrátě vedoucí pozice na 18. kilometru vybojoval opět deváté místo (čas byl o minutu pomalejší, než běžel Zátopek v Helsinkách).

Pátý pokus

Na OH v Mexiku 1968 opět Ron Clarke startuje na pěti kilometrech a obsadí páté místo, na 10 kilometrů je šestý a na maraton, na který je přihlášen, již nenastoupí.

Šestý pokus

V roce 1976 na OH v Montrealu měl nejblíže v celé historii k zopakování Zátopkova výkonu Fin Lasse Viren. Tento vítěz běhů na 5 a 10 000 metrů z olympiád 1972 a 1976 dosáhl v maratonu na své druhé olympiádě času téměř o deset minut lepšího než před 24 lety Zátopek, stačilo to však pouze na páté místo. Přesto to byl obdivuhodný výkon, neboť na start maratonu nastoupil pouhých 22 hodin po svém vítězství na pět kilometrů. Na OH 1980 v Moskvě v maratonu vzdal (tam byl také pátý v běhu na 10 000 metrů).

Při celkovém bilancování je zajímavé, že se o výše zmíněný výkon vedle úspěšného pokusu Zátopka neúspěšně pokoušeli pouze Finové a Australané, kteří také vždy dokázali Zátopkův výkon náležitě ocenit. Ve Finsku získal krásnou přezdívku Satupeka čili pohádkový Péťa a v Austrálii se běhá každý rok Zátopkova desítka.

Na konec zbývá úvaha, kteří ze současných či budoucích vytrvalců by měli naději tohoto famózního výkonu dosáhnout nebo ho snad i překonat. Nutno dodat, že oproti Zátopkově době se běhají na OH rozběhy i na 10 kilometrů, a tím je časový rozvrh daleko obtížněji skloubitelný s ostatními běhy. Také konkurence specialistů v jednotlivých disciplínách je příliš vysoká. Z tohoto zorného úhlu je zopakování tohoto výkonu značně obtížné a jediným kandidátem v současné době by snad mohl být pouze etiopský běžec Kenenisa Bekele, pokud bude zdravotně v pořádku. Jeho potenciál (vzhledem k výkonnosti na 10 000 metrů) lze odhadovat na úroveň až kolem 2:02 či 2:03 (při speciálním tréninku na maraton). Zajímavé je, že na svých prvních OH v Aténách 2004 získal stejně jako Zátopek v Londýně 1948 zlatou na 10 000 metrů a stříbro na 5 000 metrů. Na dalších OH v Pekingu již vyhrál obě tratě v olympijských rekordech. Další zajímavostí je, že v době konání OH v Londýně 2012 bude mít Bekele stejný věk (30 let) jako Zátopek v Helsinkách 1952.

K překonání Zátopkova trojvítězství by byl nutný nový Paavo Nurmi (+ 1 500 metrů) nebo Haile Gebrselassie (vyhrál na MS v hale 1 500 a 3 000 metrů a je držitelem současného nejlepšího výkonu v maratonu 2:03:59) či Henry Rono (+ 3 000 metrů překážek). Toto čtyřvítězství je v dnešní době specializace téměř nepředstavitelné. Místo dalších smělých prognóz či tvrzení o nemožnosti si však raději počkejme na vývoj v příštích letech. Uvidíme, čím nás překvapí. Možná i zařazením dalších běžeckých vytrvaleckých či ultravytrvaleckých disciplín do programu OH (například půlmaratonu či 100 kilometrů nebo i 24hodinovky?), eventuálně znovuzavedením přespolního běhu jednotlivců a družstev.

Závěrem je nutno konstatovat, že ani vyrovnání tohoto výkonu není v dohledu. A to dělá z Emila Zátopka jednoho z nejlepších běžců všech dob.

Poznámka 1: Je zajímavé, že není znám pokus o podobný výkon ani na mistrovství světa, ani na mistrovství Evropy. Pouze na mistrovství světa juniorů se povedlo zvítězit současně na 5, 10 kilometru a v půlmaratonu.

Poznámka 2: Na OH v roce 1904 v Saint Louis zvítězil Američan James Davies Lightbody na 800 metrů, 1 500 metrů (tehdy nejdelší hladké běhy na dráze) a v běhu na 2 500 metrů překážek, čímž dosáhl také tří zlatých medailí.

Použitá literatura:

• Jan Sokol – Olympijské hry novověku, Praha, Olympia 1974
• Jiří Šmiták – 100 let maratónu, Brno, Sursum 1996
• různí autoři – časopis Lehká atletika, později Atletika