Očima pořadatele

Den začíná nechutně brzo, rychlý přesun na Ramzovou, domluvit s majitelem pozemků stání pro auta závodníků a pak poklusem na Obří Skály. Kvůli pár šipkám docela dřina, ale aspoň se nám „ovečky příliš brzy nezatoulají”.

V poklusu stavíme první občerstvovačku. Štefka a Zuzka tu zůstávají a já pokračuji o kousek dál doznačit odbočky. I v tom kalupu vidím, jak je tu krásně, Jeseník v ranním slunci, zatím jsme na hřebeni docela sami, pohoda! Sem dám šipku, tam fáborek, čas běží, za chvíli by tu mohli být první závodníci a já se ještě skláním nad mapou.

Naštěstí jsem to stihl, u poslední šipky mě míjí první maratonec. Kupodivu to nebyl Procházka, to jsou věci. Vracím se zpět. Na občerstvovačce se právě dvě holky snaží všema čtyřma rukama nalít ionťák, vodu, krájet banány, lámat další čokoládu, podávat meloun a tvářit se příjemně.

Musím se smát, když slyším, jak se někdo ptá po horkém čaji. Nával pominul, poslední závodníci už nikam nepospíchají. Vědí, že první už nebudou a že na spěch je času dost. Co zbylo, rozdáváme kolemjdoucím, úsměvy jsou odměnou. Poděkovat na Chatě Jiřího za zázemí a rychle dolů. Měli bychom jet lanovkou, ale hory nás nalákají a my jdeme dolů pěšky.

Při přejezdu do cíle nedávám pozor, a tak se nemůžu vynadivit, když se ocitám u Jeseníku. Otočka a s nadáváním zpět.

Z komínu naší pojízdné koupelny se už kouří. Hurá, můžu si zajít na jídlo, ještěže o Vojtu se nám stará babička. Pomlaskávám a fandím přibíhajícím závodníkům, těší mě, že už jich za tu dobu v Olomouci pár znám. Někteří mají docela dost, že by byli unavení? Poposedávám, poslouchám jejich příběhy, zajímavé povídání, však taky leccos během dne prožili.

Vypadá to, že se nám to letos vydařilo. Pomalu přijíždějí ostatní pořadatelé, kteří byli dnes rozeseti po celém hřebeni. Po vyhlášení ze mě padá napětí a začínám si naplno užívat, i když asi bych měl jít do postele! Náš batolecí syn maraton neběžel ani nepořádal, a tak se v noci rozhodl, že spánek je pro staré.

PS: To jsem ještě nevěděl, že za čtrnáct dní budu muset v parádním krupobití s Petrem projít znovu celou trať a dočistit šipky, které po nás nestihl smýt déšť.

Očima závodnice

Člověku se v hlavě honí všelijaké myšlenky, od těch praktických: "…nespěchej, hlavně nepřepálit první kopec, ať si tě předběhne klidně celé startovní pole… Víš přece, je to dlouhé a těžké!” přes pochybovačné: „mám na to vůbec, nebyla to přílišná troufalost přihlásit se do tohoto závodu?” až po nadšeně odevzdané: "…to je dnes ale nádherné počasí… Budou úžasné pohledy z hřebene… Snad k jejich obdivování ještě zbude nějaká energie.” To a leccos jiného si přemílám v hlavě, zatímco se pomalu sunu k Obřím Skalám a první občerstvovačce na Šeráku.

Vyběhli jsme v deset hodin z Ramzové po nezbytném ranním kafíčku ve zdejší restauraci, které bylo ale rychle vystřídáno patřičným množstvím jonťáku. Trať je velmi dobře značena šipkami, kromě toho běžíme po turistické značce, takže zatím není potřeba dávat větší pozor nebo nahlížet do vyfasované mapky.

Opouštím první občerstvovačku a mířím směrem na vrchol Keprník. V dálce lze vidět skály na Vozkovi, je opravdu nádherný den, všude jsou skupinky turistů, kteří nejdřív lehce udiveně uhýbají z cesty, pak ale nadšeně fandí a povzbuzují. Někteří se vyptávají, kampak že to vlastně běžíme. Musím uznat, že sedlo Skřítek není v této části hřebene Jeseníků příliš běžná destinace.

Ale to už se po krkolomném seběhu z vrcholu Keprníku dostávám k další běžečtější pasáži, cesta mírně stoupá k Vřesové Studánce, kde míjím studánku a kapličku a pokračuji klesáním na Červenohorské Sedlo. Tady už začínají nohy tušit, že běží a že to dnes nebude jen obvyklé proklusání doma po lese. Tento dojem je potvrzen i nádherným pohledem na hřeben před námi, že je ale ten vysílač na Pradědu daleko! Opravdu tam někdy doběhnu? A jak to půjde dál?

Jonťák, voda a kousek banánu na Sedle, chladím hlavu kelímkem vody a už pokračuji do další běžecké pasáže směr Jezerníky a Švýcárna. Jediné relativně krátké místo, kde se v tomto úseku opravdu běžet nedá, jsou Soví Skalky, které s už lehce unavenýma nohama přeskakuji jako raněná horská koza. Po menším výšvihu následuje poměrně příjemné poklusávání k další občerstvovačce na Švýcárně. Dozvídám se, že přede mnou tu byla televize. „Ještěže už jsou pryč,” pomyslím si, když si liju na hlavu další kelímek vody, „teď opravdu moc reprezentativně nevypadám.” Jakoby na tom snad záleželo.

Mírné stoupání na nejvyšší horu Jeseníků mi dává docela zabrat, ale hurá, už vesele mávám na kontrolu před vysílačem na Pradědu. To ještě netuším, že seběh k další občerstvovačce na Ovčárně nebude vůbec zadarmo. Není se čemu divit, v nohách mám 25 kilometrů a při seběhu po tvrdém asfaltu začínám cítit každý krok. Rozhoduji se podpořit elán energy tubou. Tu zapíjím na poslední občerstvovačce obligátním jonťákem a vodou, pro jistotu přidávám banán a meloun. Teď už mě čeká guláš a pivo v cíli. Už aby to bylo.

Pod Petrovy kameny vybíhám překvapivě čile, už si zase běh užívám. Mírně zrychluji. Tím ztrácím svou soupeřku či spíš spolubojovnici Barču, se kterou se střídavě předbíháme již od startu. „Jen nezapomeň hodně zvedat nohy,” napomínám se a myslím na cvičný nultý ročník, kdy jsem někde v těchto místech parádně zakopla o kámen, dutě to zadunělo a už jsem cupitala do šumperské nemocnice na šití rozraženého obočí. Takže „zvedám” svědomitě, připadám si jako kůň v cirkuse.

Horský chodník přes Kamzičník, Velký Máj a Břidličnou Horu se lehce vlní, míjím pár závodníků bojujících s únavou a křečemi. Na Jelení Studánce pár osvěžujících doušků z pramene. Opouštím červenou turistickou značku a po zelené směřuji k cíli. Teď už mám v hlavě jen vidinu guláše a piva. Elán už zase dochází, nicméně v dohledu už jsou skály Ztracených kamenů a kamarád kameraman, takže trošku křečovitě ladím úsměv.

Posledních pár kilometrů do cíle je opravdu vypečených, velké klesání s obrovskými balvany, které se staví znovu a znovu do cesty. Každé došlápnutí cítím snad ve všech vazech a kloubech. Teď už se přes kameny nedostávám ani jako raněná horská koza. Spíš jako postřelená labuť, které v hlavě zní pořád dokola jen její „labutí” píseň: „Pivo, guláš, guláš, pivo…” Svět se zjednodušuje na základní potřebu odpočinku, jídla a pití. Naproti mi ale naštěstí přibíhá Štefka, kterou letos zlobí noha a nemohla závodit. Je mi hned veseleji! Zadýchaně se snažím podělit o dojmy, kterých mám už zas plnou hlavu. Společně dobíháme posledních pár set metrů na Skřítek, děkuji za psychickou podporu! Za pět hodin a šestnáct minut od startovního výstřelu probíhám cílem.

Jdu se odměnit teplou sprchou nainstalovanou na horské louce a pak hrdě natahuji tričko s logem Jesenického maratonu 2010. Sluníčko nenechá unavené nohy příliš ztuhnout, takže si v pohodě užívám vytoužený guláš a půl piva, „aby malý Vojta nebyl opilý”, a vyprávění všech zúčastněných.

To byl ale nádherný den! Za krásný zážitek děkuji nejen pořadatelům, sponzorům, ale i spoluběžcům, babičce hlídající malého syna Vojtu, Horské službě, která nám poskytla azyl ve své služebně na Skřítku, a v neposlední řadě také horskému božstvu, které na to vše blahosklonně shlíželo.

Páska se záznamy každodenních starostí a problémů byla zas na nějaký čas přemazána.

Díky všem, kdo jste běželi i kdo jste pomáhali. Všem bláznům zdar, 20. 8. 2011 zase?

VIDEO Z JESENICKÉHO MARATONU

REPORTÁŽ NA ČT4

WEBOVÉ STRÁNKY ZÁVODU

VÝSLEDKY ZÁVODU