Píši výzvědný email na příslušný kontakt a k mému obrovskému překvapení během jednoho dne dorazí odpověď. Odepisuje mi přímo organizátor pro všechny dobrovolníky s odpovědí, že mi dá vědět, až se přihlášky otevřou. Vůbec jsem nedoufal, že si na mě v té záplavě nabídek vzpomene.

Ale o měsíc později mi skutečně přichází druhý email, napsaný jmenovitě „Dear Jan“, kde mě daný pán informuje, že je ideální čas se přihlásit. A proto se s úžasem v očích, že si na mě doopravdy vzpomněl, přihlašuji na pozici rozdavače medailí.

O dva dny později mi přichází konfirmační email o mé účasti. Také zjištuji, že moje pozice rozdavače medailí byla ihned lidmi rozebrána a uzavřena. Další pozice jako rozdavač kelímků pití, pomocník na startu, překladatel pro cizince nebo traťový maršál, jsou stále otevřeny až do vyvrcholení závodu. Týden před závodem nám ještě zasílají informační email o tom, co od rozdávání medailí očekávat, jak bychom se měli chovat, jak se obléci nebo co bychom si s sebou měli do cíle vzít. Nyní už nezbývá nic, než jen doufat, že z mé dvoudenní zastávky v New Yorku při cestě za tetou a strejdou bude i běžecký zážitek.

V den závodu je moje nervozita rovna nervozitě běžců mířících na start. Všichni kráčí opačným směrem než já. Docházím na začátek známého Central Parku, kde je vše už připravené na závod. Uzavřené ulice, prázdné tribuny kolem trati, pár běhajících nadšenců, nespočet organizátorů, policistů, televizních aut a teď i já.

Svůj stan, kde se mám registrovat, nacházím snadno. Všechny informační cedule jsou zřetelné a jasné. Přicházím do stanu číslo jedna, kde mě hned vítají naši vůdci. Nahlašuji své jméno. Postarší milá dáma rázem vytahuje sešitý štos papírů přeplněných jmény. Opět s úžasem sleduji, jak nachází moje jméno uprostřed dobrovolnických Zlatých stránek. Dostávám cedulku na krk s tučně vytištěným nápisem „dobrovolník- medaile“.

Ve stanu číslo dvě je mi přiděleno hezké bavlněné tričko s názvem závodu a hlavně na zadní straně s neotrocky přeloženým nápisem: „jsme v tom s vámi“. V následujícím stanu je nám přidělena dlouhá pláštěnka s kapucí. Jak se později dozvídám, má dva účely. Chrání proti dešti a také proti běžcům, kteří by nezvládli svůj závěr závodu. V poslední fázi se zastavuji ve stanu se snídaní pro dobrovolníky. Každý si zde může načepovat horkou čokoládu nebo čaj, vzít jablko, sušenky a koblížky podobné těm od Dunkin Donuts.

Stavím se ke stojanu s cedulí pro dobrovolníky, kteří budou rozdávat medaile, a jen sleduji dění kolem. Lidé všude kolem jsou milí a komunikativní, a proto čas utíká rychleji. Po tom, co se naše skupinka o patnácti lidech sejde u stojanu, dostáváme instrukce od našich vůdců: povinně se usmívat na běžce, žádnému běžci nesmíme dát dvě medaile a na co jsme zejména upozorněni, nikdo z nás si nesmí vzít ani jednu medaili. Bezprostředně poté vyrážíme k cíli. Procházíme skrz policejní kontroly, které jsou u každého vstupu do parku. Za chvilku se nacházíme na dohled od cílové čáry. Dostáváme přidělený společný prostor ohraničený zábradlím, kam si na lavičky odhazujeme vrstvy oblečení. Naštěstí se mi nic odloženého neztratilo.

Připravené stojany na medaile na kraji silnice zejí prázdnotou. První úkol zní jasně, vyndat 25 000 medailí z krabic, pověsit na stojany a zbylých 19 000 medailí pouze vyndat z krabic tak, aby se poté v největším náporu snáze předávaly. Dozvídáme se, že v některých chvílích závodu bude proudit do cíle 700 až 900 běžců za minutu. To nás všechny poněkud vystrašilo. Nekonečné cinkání medailí je po necelé hodině hotové a to i díky příchodu dalších zhruba třiceti rozdavačů medailí.

Časomíra už běží ve všech třech hlavních kategoriích. Zanedlouho přijíždí první závodník na vozíčku. Všichni pro něj vytváříme uličku. Doprovází ho obrovský aplaus, potlesk a uznání od všech kolemstojících. Dostává první medaili závodu a odjíždí do zákulisí. Dojemnou chvílí pro mě bylo, když se jedné závodnici na vozíčku, které jsme vytvořili „dobrovolnickou uličku slávy“, spustily slzy. S poděkováním každému projela mezi námi.

Po dojezdu hlavních závodníků sundávám naši pláštěnku a jdu se podívat blíže k cíli. Rád bych viděl nejlepší ženy a muže. Dostávám se zhruba na třiceti metrovou vzdálenost od cílové čáry. Vidím jen vítězné rozpažení rukou Emmanuel Mutaiové. Za další chvíli mají přiběhnout i muži. Atmosféra za cílem začíná houstnout. Začínají se objevovat trenéři a také osobní hlídači běžců. Všichni jsme neustále kontrolováni, jestli jsme oprávněni stát v daném prostoru.

S fotoaparátem v ruce stojím a očekávám Haileho. První závodník právě dobíhá do cíle, ale Hailemu se nepodobá. Malé zklamání, které je ještě umocněné po té, co se dozvídám o jeho odstoupení ze závodu. Nejrychlejší běžci po doběhu chodí těsně kolem mě na dosah ruky. Fotím, co se dá. V čase 2:30 se odebírám na své správné místo, oblékám si své oranžovobílé pončo, beru si trs medailí a zařazuji se do řady dobrovolníků.

Zpočátku je daná strategie, kdo dá medaili, odchází a stoupne si na konec řady. Proto se nikdo nenudí. I když dobíhajících běžců je zatím málo, máme stále co dělat. Postupem času se vše mění. Již se netočíme dokola, ale stojíme na místech. Do času okolo 3:20 máme rozkaz medaile věšet běžcům na krk. Pak dostáváme povel předávat medaile jen z ruky do ruky. Zvětšují se i davy běžců a s nimi i počet rozdávaných medailí. Každý z dobrovolníků pracuje, není čas na odpočinek. Přichází největší nápor závodu, tedy časy mezi 3:40 až 4:50.

Mezi běžci se najdou i tací, kteří závod berou spíše jako show. Běhají s nabarvenými vlasy, s dlouhými vousy, v parukách, pomalovaní bez trika, v národních krojích nebo v populárních oblecích typu Batmana, Spidermana, koblížku Dunkin Donuta. Po proběhnutí cílem někteří brečí z právě splněného snu, někteří se objímají, někteří se hned fotí. Ze všech lidí srší nepopsatelně šťastné výrazy v obličejích.

Závodníky se snažíme oslovovat jmény a obvykle dodáváme: „dobrá práce“ nebo „super výkon“. Nechci ani odhadovat, kolikrát jsem to za ten den řekl. Medailí ubývá a ubývá. V čase 6:30 od startu, kdy je potřeba jen práce několika dobrovolníků, se rozhoduji pro odchod. Moje práce je u konce. Zážitek nad očekávání.

Z celého dne mám spoustu zajímavých poznatků a postřehů. Byl jsem potěšen nejen výbornou organizací pro nás dobrovolníky, ale velkou péčí o každého z nás. V součtu každý obdržel pláštěnku, památeční cedulku na krk, bavlněné triko, snídani, svačinu místo oběda, hygienický sprej na ruce a dokonce i rukavice pro příjemnější předávání medailí.

Bohužel, smutné bylo, že jsem se setkal s běžci, kteří chtěli dostat další medaile, a proto své první schovávali pod trenýrky. Tito běžci byli ale hlídáni našimi vůdci. Stalo se, že došlo i ke konfliktům mezi běžci a právě zmíněnými, velmi nesmlouvavými vůdci. Jen lituji ty neoprávněně nařčené běžce. Přece jenom, po doběhu dvaačtyřiceti kilometrů a hlavně po několika měsících tréninků, by byl člověk velice zklamaný a znechucený.

Jako dobrovolník jsem se ani jednou nesetkal s nějakým rozkazem typu „běžte pracovat“ nebo „udělejte tohle“. Všechny úkoly nám byly sdělovány příjemným tónem. Nikdo z nás se nemusel cítit podřadně, nýbrž jako řádná součást závodu. Největším zážitkem pro mě ovšem bylo vidět takovou masu spokojených lidi pohromadě. Hodně z nich nám po doběhu podávalo ruce, objímalo nás, usmívalo se na nás, mrkalo a děkovalo z očí do očí za pomoc. Není divu, že i po šesti a půl hodinách neustálého předávání medailí se nikdo z nás necítil unavený. Bylo to díky běžcům.