Co se skrývá za tvým zlepšením? Změnilo se něco v tvém přístupu k běžecké přípravě?

Hodně mě v poslední době zaujal tréninkový program MovNat zaměřený na přirozený a všestranný pohyb v přírodě. Sportovci dnes využívají všemožné vynálezy, které posilují izolované svalové partie, a spoléhají na technologicky superkomplikované boty, které mají suplovat údajnou konstrukční nedostatečnost těla. Postupně jsem dospěl k přesvědčení, že nic z toho není třeba, když se člověk naučí naplno používat své tělo. Kromě síly a vytrvalosti je zapotřebí rozvíjet také jemnou motoriku a obratnost, budovat jakousi pohybovou inteligenci. A tu nejlíp rozvíjí přirozený běh a pestrý pohyb, který je člověku od přírody vlastní.

S ničím takovým ale běžné tréninkové plány nepočítají.

Pro mě je důležitá pestrost tréninku. Rád běhám jednou roklí plnou velkých balvanů, po kterých různě lezu a skáču, což je fantastické cvičení i trénink obratnosti — a když to člověku na mokrém kameni porostlém mechem uklouzne, i to je cenná lekce. Taky při běhání s oblibou vyskočím na šikovnou větev a dělám shyby. Nikdy neběžím dva dny po sobě stejnou trasu, abych neupadl do stereotypu. Je to tak mnohem zábavnější, protože člověk i po letech neustále objevuje nová místa a nové spojnice známých bodů v terénu. Touto filozofií se řídím i v každodenním životě. Často přeruším práci, vstanu od počítače a různě cvičím, dělám kliky nebo šplhám na laně, co mám kousek od pracovního stolu pověšené od stropu. Pomáhá mi to předcházet únavě a lépe se pak soustředím. Navíc jsem zjistil, jak šikovné jsou interiérové schody – lézt po nich po čtyřech hlavou dolů je větší makačka, než by člověk čekal. A vždycky to spolehlivě pobaví mé blízké."

Ale vraťme se o pár let zpět. Jak a kdy ses dostal k běhu?

Rád jsem běhal odjakživa. Na gymplu skoro každé ráno, protože mým problémem bylo vstát do školy včas. Pokaždé jsem běžel na poslední chvíli. Ředitel dokonce kvůli mně a některým kolegům založil klub 7:45, což znamenalo, že jsem se musel osobně v 7:45 hlásit v ředitelně, a to byl úprk… Možná proto nemám problém běhat s plným žaludkem… Ale už na základce, když jsme běhali 1 500 metrů, všichni u toho umírali a neměli to rádi a mně to dělalo hroznou radost. Soustavně jsem začal běhat zhruba před sedmi lety, protože jsem zjistil, že mi to dělá dobře a bezvadně si přitom odpočinu od práce. Taky mě hodně vyhecovala má teta Jitka Jakešová, když zaběhla svůj první maraton. Tehdy jsem si spolu se svým švagrem Pavlem Srbem řekl, že když může maraton běžet teta, proč bych nemohl i já. A přihlásil jsem se pro začátek na březnový pražský půlmaraton. K celému maratonu jsem se ale dopracoval až o pár let později.

V maratonských tabulkách máš jako první záznam pražský maraton v roce 2007. Byl to tvůj první, nebo už jsi nějaký běžel dřív?

Tehdy to byl můj první. A jestli to teď vypadá, že jsem od té doby udělal nějaké zlepšení, tak je především nutné říct, že jsem ho tehdy tak docela neběžel na hranici svých možností. Tedy vydal jsem ze sebe všechno, co jsem mohl, ale neřekl bych, že bych byl nějak dobře připraven, protože jsem ho běžel pět nebo šest týdnů po tom, co jsem si dost nepříjemně vymknul kotník. Bylo to dost vážné, když mě to donutilo jít k doktorovi. Tomu jsem hned řekl, že chci běžet za měsíc maraton. Tehdy jsem si myslel, že ten pražský maraton je jediný a že bych musel čekat zase rok, navíc jsem se na to strašně těšil. Doktor mi řekl, že normálně dává taková zranění do sádry. Ale když jsem tak praštěnej, předepíše mi ortézu a poradí postupné rozcvičování podpořené velkým balením Wobenzymu. A skutečně se noha dala během tří týdnů do kupy, že jsem mohl začít velmi zlehka běhat. Zdaleka jsem ale neměl natrénováno dost. Dnes si říkám, že kdybych tehdy potkal sám sebe, vehementně bych se snažil si ten nápad rozmluvit. Takže jsem to běžel. Od pětatřicátého kilometru jsem měl křeče i ve svalech, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Noha bolela, všechno bolelo, ale do cíle jsem víceméně s úsměvem doběhl.

A jak se od té doby vyvíjela tvoje příprava?

No, začal jsem nad běháním trochu přemýšlet. A také trošku víc běhat. Předtím jsem se šel proběhnout, když se mi zachtělo. Nebyla v tom pravidelnost, plán, cíl, ani jsem neřešil vzdálenosti a tak dále. Pak jsem objevil dvě věci, které mi hodně zvedly výkonnost. První se jmenovala iPod. Zjistil jsem, že když si pustím muziku, baví mě to víc a vydržím běžet déle. Pak jsem taky zjistil, že existuje věc, které se říká hodinky, a těmi se dá měřit čas. Navíc jsem ke třicetinám dostal od sestry a švagra hodinky s hrudním pásem a snímačem na botu, které ukazují vzdálenost a rychlost, takže jsem si tyhle údaje začal sledovat, což mě motivovalo. Ale je zajímavé, že v posledním roce jsem se od těchto vynálezů zase oprostil a…

Výkonnost zůstala?

Výkonnost se zlepšila. Protože jsem zjistil, že vím, jak rychle a jak dlouho běžím, i bez footpodu. Navíc jsem zpozoroval, že se dá poslouchat příroda okolo, což taky není úplně špatné, takže si muziku pouštím jen občas. A je zajímavé, že jak jsem se naučil běhat rychleji a jak se čím dál víc soustředím na větší efektivitu pohybu, tím víc mi muzika vadí, protože chci být trošku v kontaktu se světem i sám se sebou. Ale na závodech, když si pustím nějaký skandinávský metal nebo Rammstein nebo něco takového, tak mě to strašně žene dopředu, to člověk úplně ztrácí cit pro bolest. Ale při delší vzdálenosti než maraton mi muzika vadí. Když běžím déle než pět hodin v tréninku, chci mít klid, protože pak už ten hluk do uší člověka vyčerpává. Ale na desítky a rychlé terénní závody je muzika skvělá.

Vím, že jsi propadl minimalistickým botám. Co tě k tomu vedlo? Jak tu změnu hodnotíš?

To byl souběh faktorů. Já jsem vždycky rád chodil bos, už jako malý kluk. Poslední roky jsem si běžecké boty kupoval čím dál tenčí. Teď na jaře jsem si koupil nové boty Nike Lunaracer 2, ale i ty se mi zdály moc utlumené. A pak jsem si přečetl knížku Born to Run, kde mi to všechno sepnulo, a řekl jsem si, že když to instinktivně cítím, tak proč to neudělám? Proč běhat v něčem, co je mi samotnému vlastně nepříjemné?

Tak jsem si na začátku léta pořídil pětiprsťáky a začal běhat střídavě v nich, střídavě v normálních botách a občas úplně naboso. Jenže postupem času mi začaly být takzvané konvenční běžecké boty nepohodlné. Teď, když jsem znovu zkusil ty boty, ve kterých jsem v březnu běžel maraton v Římě, tak jsem je musel po pěti kilometrech zout a pokračovat bos, protože mě hrozně tlačily. Když běháš v minimalistických botách nebo naboso, noha se jakoby maličko zvětší na výšku. Víc se vyklene a posílí se v ní drobné vnitřní svaly, takže je pak člověku v normálních botách „ouzko“.

V minimalistických botách musí člověk trochu přemýšlet, jak běží. Bylo docela vtipné, že když jsem v červenci začínal s tímhle běháním „nalehko“, na triatlonu Železný Chlíst jsem si ukopl prst při vybíhání z vody o kořen… To je o té pohybové inteligenci, kterou si člověk při běhání naboso musí vypěstovat, aby si neublížil.

Jak trénuješ přes zimu?

Ve sněhu je naboso zima. To nedělám. Zkoušel jsem to naboso, když byly jen přízemní mrazíky a to se dá dvacet minut v pohodě běžet a je to krásně osvěžující. Ale pak začneš ztrácet cit v nohách a je to o zranění, protože nenašlapuješ správně. Kdesi jsem četl, že se boty historicky objevily v době, kdy člověk začal obsazovat studenější kraje, takže na zimu určitě mají smysl.

A co ostatní zimní sporty?

Rád lyžuji. Od mala jsem lyžoval a myslím, že jsem docela dobrý lyžař, ale je tam jeden problém. Lyžování mě přestává bavit. S kamarády jsem vždycky jezdil do Alp a vlastně loni touhle dobou jsem byl na horách. Ale letos jsem zjistil, že se mi nechce. Nevidím důvod, proč bych měl jezdit na vleku nahoru a zase z kopce dolů, najednou mi to připadalo strašně uhozený, takže se k tomu v tuhle chvíli nějak nemůžu donutit. Ale na běžky jezdím, ty mě hodně baví. Na běžkách je strašně zábavné sjíždět sjezdovky. Tam se ukáže, kdo to opravdu umí. Jestli jsem se z předchozího roku na ten letošní výkonnostně nějak zlepšil, ve velké míře za to můžou právě běžky. Hodně jsme s kamarády běžkovali, pak jsem jel na maraton do Říma a tam jsem měl pocit, že mi to běží úplně samo. Běžky zapojují celé tělo včetně rukou, ramenou a trupu, takže je to fantastická věc.

Naše tabulky evidují jen desítky, půlmaratony a maratony. Co dalšího ještě běháš?

Letos jsem byl podruhé na ultramaratonu Silva Nortica. Když jsem to běžel poprvé, sice jsme se sestřenkou Klárou Jakešovou zabloudili, ale v cíli jsem se cítil docela v pohodě. Podruhé jsem nedokončil. Nějak špatně snáším propady tlaku. Takže když vyběhnu a v průběhu dne se udělá takové to předbouřkové počasí, je mi z toho zle, začne se mi točit hlava a tak. Takže nějaká kombinace vedra a propadu tlaku. Nejsem vyloženě sebezničující typ. Jsem spíš požitkář, takže radši než se nechat odvézt sanitkou, nechám se svézt hasiči a dám si pivo, než někde umírat. Ale ultramaratonům se do budoucna chci věnovat mnohem víc. Dlouhé běhání v přírodě mě hodně baví a člověk přitom něco zažije.

Kolik času ti běžecká příprava zabere?

Nevím… myslím, že běhám tak hodinu a půl, dvě hodiny ve všední dny, o víkendu většinou dvojnásobek. Neběhám úplně každý den, ale zhruba pětkrát až šestkrát týdně… Nevím, kolik je to dohromady. Díky práci na volné noze můžu podle ročního období běhat v době, která je zrovna nejpříznivější, i když úplně nejradši běhám brzy ráno. Stejně je to čas, kdy bych se jinak válel v posteli nebo dělal něco neužitečného. Jediná věc, kterou šidím, když hodně běhám, je to, že se méně holím. Vlastně to poslední dobou stíhám jen jednou za týden.

Čemu se ještě věnuješ?

Jsem docela veselá povaha a kromě práce, která mě baví, rád trávím čas s lidmi, které mám rád. Pořád chodím do kina, protože nemám televizi a v kině mě filmy baví víc než na počítači. Dřív jsem se hodně věnoval muzice. Teď je to spíš v takovém udržovacím režimu. A pořád hltám nové poznatky, informace, hodně čtu.

Jaké máš cíle v příští běžecké sezóně? Padnou tři hodiny na maraton?

To nevím, jestli padnou. Ale jo, padnou! Vnitřně vnímám nějakou hranici, přes kterou se nikdy nedostanu, ale myslím, že je daleko níž než tři hodiny. Ale sám jsem zvědavý, jestli se mi někdy podaří se k ní přiblížit. Nakonec aspoň se uvidí, jestli je moje teorie návratu k přirozenému způsobu běhu správná, nebo ne, protože nějak by se to asi mělo projevit.

Ani by mě nenapadlo, že když budu běhat v minimalistických botách, budu rychlejší než Petr Pechek nebo Mulugeta Serbessa. To nebudu, ale mohl bych být rychlejší než já před rokem nebo před dvěma. Takže to je jeden cíl, být kapánek rychlejší. Druhý cíl, doběhnout Silvu Norticu pro změnu do třetice zase do konce, to je trapné nedokončit. A třetí cíl, rád bych přidal nějaké horské maratony. Vlastně většinu svých tréninků běhám v kopcích a mám to rád, tak jsem na to zvědav. A hlavně se chci víc zaměřit na závody v přírodě. K běhání v tenoučkých botách to hezky jde.

Máš nějaký běžecký sen?

Lákají mě slavné ultramaratony okolo 100 mil, jaké se běhají jinde v Evropě a v Americe. Ale k tomu ještě vede dlouhá cesta.

Budeme držet palce, ať se ti letos podaří Silva Nortica a ať na některém maratonu padnou tři hodiny.

BLOG JAROMÍRA VICARIHO

JAROMÍR VICARI V BĚŽECKÝCH TABULKÁCH