Je 12. ledna ráno a já právě kontroluji svou emailovou schránku. To ovšem ještě nevím, co mě v ní čeká za překvapení. Odesílatel – New York Road Runners, mimochodem organizátor slavného newyorského maratonu, předmět – Empire State Building Run-Up a ve zprávě velké a tučně napsané „Congratulation“. Zavaluje mě radost a zároveň i pocit nervozity.

Nečekal jsem, že bych mohl být pozván na tento běh, k němuž New York Road Runners rozesílají každoročně jen několik desítek pozvánek především na základě atletické zdatnosti z posledních dvou let. Přihláška zahrnuje dvě stránky otázek. Například: „Proč byste měl být zajímavý pro média?“ Jsem z cizí země, a tedy snad zajímavější pro pořadatele. Hodně jsem se navíc věnoval v daném roce lezení po horách. To je považováno za bravurní přípravu právě pro běh do schodů. Přidal jsem ještě některé běžecké účasti a podklad byl vytvořen.

Přes dlouhodobou přípravu se začínají objevovat i první nepříjemnosti zasahující do tréninku. Tři týdny před prvním únorem, dnem závodu, odlétám za studiem, kam jsem byl od Nového roku přijat díky atletickému stipendiu. Nová strava, stres z nového prostředí a nedostatek spánku narušovaný požárními poplachy i během noci dělají z přípravy úmornou dřinu.

Nakonec vše dobře dopadá a já se probouzím prvního února v sedm hodin ráno odhodlán bojovat. Jediné, co mě znepokojuje, je zmiňovaný spánkový deficit. Beru si předem připravený batoh s botami, převlečením, energetickou snídaní a vydávám se směrem k Empire State Building.

Před budovou dělám první fotku s mým pro nadcházející chvíle úhlavním nepřítelem. Prezentace uvnitř probíhá bez problému. Dostávám startovní číslo 45, které mě posílá do první rozběhu ze dvou možných. Moje nervozita stoupá úměrně s blížícím se časem do startu.

Dvacet minut před závodem odcházejí čísla 1–99 na tak zvaný „line-up“, neboli řazení se do startovní chodby. Necelá stovka závodníků včetně mě se vydává na ještě dlouhou cestu. Procházíme několikery dveře, sjíždíme v řadě jedny eskalátory a nakonec přecházíme dlouhou rovinku. Teď už stojíme ve startovním koridoru, přímo před námi je vidět velký nápis se jménem závodu.

Dostáváme poslední předstartovní povely, ozve se charakteristické zatroubení a náš chumel se rozběhne směrem k běžným únikovým dveřím, kde se každý snaží protlačit se na schodiště. Stojím na konci chvostu. Kameramani, fotografové a reportéři pořizují poslední fotky a záběry a odebírají se směrem k výtahům, aby zachytili vše podstatné o 86 pater výše. Vychutnávám si blesky fotoaparátů, záři kamer i hlasy reportérů. Skoro zapomínám, že závod odstartoval. Ale kdepak, dveře se uvolňují a já se vydávám vzhůru.

Moje strategie je zpočátku jasná, brát schody po dvou, a to v přijatelném, závodním tempu. Schody jsou na začátku ostré a vysoké. Prvních dvacet pět pater uplyne velmi rychle a je tu hned první občerstvení. Malá, nepatrná zastávka s kelímky s neperlivou vodou. U zastávky mě povzbuzují dva dobrovolníci s výkřiky „good job“.

Typ schodů se opět mění. Ostrost a výška se zmírnily. Tempo si stále držím, i když začínám pozvolna cítit množství uběhnutých pater. První výrazný pokles výkonnosti cítím okolo 60. –65. patra, kdy přecházím na taktiku „schod za schodem“, avšak ve svižném rytmu. Přidržování se zábradlí je povoleno, plně toho využívám.

Při druhé občerstvovací zastávce, v 65. patře, je již cítit čerstvý a zároveň mrazivý vzduch z otevřených dveří v 86. patře. Čerstvý vzduch mi dodává novou sílu a vrhám se „střemhlav“ do posledních pater. Už je tu za chvilku konec. Patro 82, 83, 84, 85 a vbíhám do závěrečného patra číslo 86. Super! Jo! Jsem na vrcholu budovy a zbývá už jen závěrečných 40 metrů čistého běhu. Probíhám prázdnými turistickými prostorami a vybíhám z observatoře na závěrečný okruh. Při výběhu ven přichází otužilecká bomba. Venkovní teplota pár stupňů pod nulou a silný a chladný vítr dělají tento okamžik nejméně příjemným z celého závodu. Jen se modlím, aby mé tělo daný nápor vydrželo. Vidím již cíl, instinktivně zvedám ruce nad hlavu a ihned zabíhám do vnitřních prostor, kde dostávám vodu a medaili s vyrytým mrakodrapem a názvem závodu na její lícové straně.

Následuje vyhlášení a foto se sympatickou a vitální ředitelkou organizace New York Road Runners Mary Wittenbergovou a pak cesta dolů. Za chvilku již stojím před budovou na ulici. Nejde nepodívat se naposled vzhůru, směrem k budově, která mě vyzvala k soukromé bitvě jeden proti jednomu. Teď už to ale není můj sok, nýbrž kamarád.

Hlavního závodu se letos účastnilo 213 běžců (152 mužů a 61 žen) z 19 zemí. Na běžce čekalo 86 pater a 1 576 schodů. Vítězem mužského závodu se stal po šesté v řadě Thomas Dold z Německa s časem 10:10, kdy zaostal za rekordem trati o 37 sekund. Vítězkou ženského závodu se stala Suzy Walshman ze Singapuru v čase 12:44. Další umístění: 7. Tomáš Čelko ze Slovenska v čase 11:55, 17. Pavel Holec z České republiky v čase 12:32, 199. Jan Šaroch z České republiky v čase 21:12.

WEB ZÁVODU

VÝSLEDKY ZÁVODU

PRŮBĚŽNÉ POŘADÍ SOUTĚŽE VERTICAL RUNNING