NEDĚLNÍ SLOUPEK: Kdo je vlastně běžec?

Jak jsem jednou četla, vždycky budu rychlejší než ten, co jen nevěřícně kouká a kroutí hlavou, a taky lepší než někdo, kdo jen pořvává z hospodské zahrádky s pivem v ruce.

Další boj je boj se sobě vlastní leností. Neznamená to jen přinutit se ráno vstát o chvíli dřív, když tělo poroučí: „ani se nehni“ a hlava ho marně přesvědčuje argumenty o zdraví, kráse, pohodě či endorfinech. Někdy je to opravdu hodně těžké. Venku prší, je tma a i pes raději zvedne nohu hned ve dveřích, aby si nemusel zmáchat tlapky.

I když už hlava vybojovala vstávání, tělo bo­juje dál a hledá, co nás všechno bolí, tlačí či píchá, a snaží se stále zvrátit běhací myšlenku. Běžec bojuje.

Při odpoledním či večerním běhu zas tělo říká: „Dost bylo dnešního protahování na kolečkové židli, a těch pater, občas sice s pomocí výtahu, ale i tak, to převýšení…a když se jde ještě pěšky na oběd či vystát někam frontu, tak pohyb byl.“ Hlava se ale nedá a přemlouvá dál.

Z vlastní zkušenosti vím, neb jsem asi v minulém životě byla kavárenský povaleč, že když se jednou nechám ukecat tělem, těžko se mi podruhé vrací. Proto bojuji a běhám.

I když úspěšně ovládnu vlastní lenost a chuť na kafe hned po probuzení, ještě není vyhráno. Bojuji s dalšími překážkami. Jsou zde argumenty rodiny, známých a přátel. Maminka je na to expert. Nejenže bych podle ní měla s sebou tahat přinejmenším „plnou polní“, tedy helmu, mobil a sadu kuchyňských nožů, ale ještě bych měla běhat zavodním tempem Jarmily Kratochvílové.

Na její připomínku: „Víš, co je dnes za úchyly, co když tě někdo znásilní?“ jsem odpověděla, že právě proto běhám, ale stále nic. Moc jí to úsměvu na tváři nepřidalo. Přesvědčuje a přesvědčuje a já bojuji a bojuji. Běhám.

Občas jsem se také dozvěděla, jak chci uběhnout maraton, když ho ani neujdu. No, neujdu, ale uběhnu. A už vlastně dvakrát! Známí občas řeknou, že jsem magor a že si zničím klouby. Možná, ale jak se říká, tělo má jít do hrobu zhuntované.

Ze začátku jsem jako asi každý bojovala i s vlas­tní kondicí. Nebyla jsem schopna běžet déle než 15 minut. Pak naskákaly fleky, chyběl kyslík, voda a jakákoliv energie. Proto jsem běhala daleko od civilizace – v lese. Když už jsem vydržela běžet půl hodiny, kamarádka mě uvedla do rozpaků otázkou: „A ty se tam sama nebojíš?“ Nebála jsem se, doteď. Tak jsem se přesunula do fitka. A zase boj.

Pohledy ostatních. Nejsem exhibicionista, ani Angelina Jolie, a tak mi bylo lépe v lese. No jo, ale už to mám zaplacené na rok. Tak bojuji a běhám. Když už jakžtakž běháme, začínáme bojovat s vlastním apetitem. Neznám nikoho, kdo nejí rád. První odřeknutí vepřového kolena či svíčkové ještě není tak hrozné a tělo i přízeň to ještě pochopí. Jenže příbuzné vidíme většinou o volných dnech, kdy máme v plánu delší běhy, a to moc dohromady nejde.

Tělo si tedy pomalu zvyklo, že lepší jsou těstoviny či rýže, ale babička si stále myslí, že polévka je grunt a základem omáčky je jíška, a to na sádle. Znamená to bojovat se slovy nevděčný, neslušný a bláznivý. A opět moje maminka. Dozvěděla jsem se, že jsem anorektička a bulimička, protože nesním pekáč buchet maštěných sádlem jako v patnácti. K anorektičce mám sice hodně daleko, nicméně celé příbuzenstvo je informováno, že brzy zkolabuji. Nekolabuji, běhám.

S kamarády je další těžký boj, zvlášť když jsou na cestě na jedno. Každý ví, že u jednoho nezůstane, a tak pokud se běžec rozhodne jít, svádí posléze boj. Po svém prvním ví, že je čas návratu. Vybojovává si tedy včasný přesun do betle, neboť ráno hrozí horší bitva s žaludkem na vodě či rovnou s kocovinou.

Dozví se, že už s ním nic není, že pivo jsou vitamíny, že dvě jsou jak jedno a že to stejně vyběhá… Pokud nejde vůbec, ztrácí někdy i dlouhodobě kontakt s kamarády. Přeci už nebudou volat, natož se stavovat, když stejně nepůjde.

Po čase si každý vybojuje jistou toleranci svého téměř pravidelného běhu. Už také běhá lépe a déle a začíná se poohlížet po nějakém běžeckém vybavení. V časopisech či na internetu se dozví, že bavlněná trička jsou sice příjemná na dotek, avšak jen suchá, a že trenýrky, co pamatují hromadné cvičení na Strahově, taky nejsou tím ideálním. A tak začíná další boj.

Musí se vnitřně vyrovnat s tím, že za kus „tesilu“ zaplatí 5× víc než za bavlnu, a navíc to musí obhájit před rodinou, která stále něco žádá a potřebuje. Nakoupeno, obhájeno, vybojováno. A ten pocit prvního výběhu v „běžeckém“! Nejeden se nesl „jak prd na oleji“, zapomněl na styl a občas i zakopl. Nevadí, hlavně že už je i pro ostatní běžec.

Když už máme své běžecké vybavení, bojujeme se zbytkem rodiny, aby zůstalo naše a pokud možno neporušené. Občas i teenager zatouží po vašich „závodních“ botkách, jsou přece tak cool. Babička má zase tendenci žehlit nežehlitelné materiály a vypálenou žehličku na zádech komentuje slovy, že je to krám a že nic nevydrží. Náhradou vám dá bavlněné tričko po dědovi, co kdysi dostal za body od firmy Shell.

Stále tedy s něčím bojujeme.  Psát by se dalo i o boji s vlastními dětmi, které se dožadují společného trávení volného času či pomoci s domácími úkoly. Psát by se dalo o počasí (letos nás bylo hodně, kdo sváděl bitvu s vedrem při maratonu, loni zase v zimě se sněhem), o psech (někteří si myslí, že běh je výzva ke hře, někteří k boji), o kočkách  (přitahuje je zápach vašich běžeckých bot na balkóně, a tak si je občas označí), o autech (možná si řidiči zvykli na přednost chodců na přechodu, ale minimální životní prostor u krajnice nám málokdy dopřejí) a o vlastních zraněních (puchýře, otlaky, namožené svaly či ranní běhavka).  Psát by se v případě některých dalo i o boji s věkem. Jenže bojujem a běháme.

Každý běžec je tedy bojovník-vítěz. Ať už bojoval se vším, nebo jen s jedním puchýřem. A pokud tvrdí, že nebojoval, lže. Nelže-li, už si to nepamatuje. Proto patří můj obdiv všem, kdo běhají.

Tereza Rozehnalová