Cesta do Seattle s přestupem v Amsterodamu mi trvala přibližně třináct hodin. Za tu dobu jsem se přesunul o téměř devět tisíc kilometrů a posunul se v časovém pásmu o devět hodin zpět. Cestovní den byl velice dlouhý. Začal brzo ráno, protože mi letadlo odlétalo již v sedm hodin. Do Seattle jsem dorazil po poledni místního času.

Od řady běžců i známých jsem byl varován před problémy s aklimatizací. Protože toto byla moje první cesta s takovým velkým časovým posunem a závod se konal již třetí den po mém příletu, rozhodl jsem se řešit tento problém důkladným spánkem. Spal jsem nepřetržitě třináct hodin. Další den ráno jsem již normálně fungoval a únavu z aklimatizačních změn jsem prakticky nezaznamenal.

Následující den jsem v doprovodu známých cestoval autem z Tacomy do místa závodu, z pobřeží přes Kaskádové pohoří dál do vnitrozemí, přibližně 150 mil. Den před vlastním závodem se vydával startovní balíček a proběhla pasta party. YRCM nepatří k velkým maratonům, ale jeho kouzlo je v tom, že se téměř celý běží v kaňonu, který zde ve skalách před mnoha lety vytvořila řeka Yakima. Silnice i železniční jednokolejná trať kopírují koryto meandrující řeky.

YRCM má své nenapodobitelné kouzlo nejen nádhernou přírodní scenerií, ale též organizací vlastními účastníky maratonu. Ředitelkou závodu je Lenore Dolphin, manželka žijící maratonské legendy USA, Boba Dolphina. Oba jsou ředitelé klubu „100 Marathon Club North Amerika,“ zakladateli klubu „Dolphin team“ a zakládajícími členy „Marathon Maniac Club“ (MMC).

Bob Dolphin ve svých 81 letech stále běhá maratony. V současné době jich už zvládá „jen“ dvacet do roka. Na příští rok má naplánovaný svůj pětistý maraton právě na YRCM. Na tento krásný závod se sjíždí každý rok členové MMC z celých Spojených států. Na předzávodní pasta party byli oceňováni členové tohoto klubu, kteří dosáhli významných maratonských úspěchů.

Řada startovních čísel na YRCM je přidělována podle dosaženého počtu maratonů. Zde musí nastoupit diplomacie organizátorů nebo recese maratonců, protože o „kulatá“ čísla byl mnohdy několikanásobný zájem. Řada z vás může namítnout, že MMC je klub maratonců, kteří si dělají pouze „čárky“ za uběhnuté maratony. Jistě jsou zde takoví běžci, ale většina členů je zde z jiných důvodů. Letos například byla vyhlášena soutěž o tisíc dolarů pro kategorii M70+ za výkon v maratonu pod 3:00:00.

Start byl určen na osmou hodinu. Před vlastním závodem jedna maratonkyně zazpívala americkou hymnu. Teplota se ráno držela těsně nad pěti stupni Celsia a v cíli dosáhla 18 stupňů. Horší to bylo s větrem. Díky trati kopírující meandry řeky občas foukal do zad a občas brzdil běžce jako protivítr. Příjemné je, že po dobu konání závodu je kaňon uzavřen pro všechny mimo maratonce. Nikoho kromě dobrovolníků na občerstvovacích stanicích a místních farmářů policie nepustí do kaňonu. Zákaz platí i pro turisty. V tento den patří kaňon pouze maratoncům.

Na závod bylo přihlášeno přes 550 závodníků. Nejstarší měli možnost vyběhnout o hodinu nebo dvě dříve. Občerstvovací stanice (voda, iontové nápoje) byly přibližně každé dvě míle. Celá trasa závodu vedla po místní asfaltové silnici. Díky nádherné přírodní scenerii, která se dá velice těžce popsat, mi závod velice rychle utekl. Snažil jsem se kvůli emocím nepřepálit první polovinu, ale moc se mi to nedařilo.

Čas v polovině jsem měl pouze necelých třicet vteřin za svým osobním půlmaratonským rekordem. Druhá část byla o mnoho těžší než první, protože nás čekala dvě mírná stoupání. Druhé stoupání začalo až na 22. míli a bylo celou míli dlouhé. V tomto úseku navíc foukal protivítr a ubíral závodníkům hodně energie. Když už jsem měl na dohled světelnou tabuli, zjistil jsem, že by to mohlo vyjít i na nový osobní rekord. Moc jsem o tom nepřemýšlel a snažil se ze sebe dostat poslední zbytky sil. Čas v cíli byl opravdu mým novým osobním rekordem a zlepšením času z loňského roku téměř o tři minuty.

Vlastní vyhlašování výsledků probíhá od nejstarších kategorií. Příjemné bylo vyhlášení maratonských nováčků, kdy po přečtení jejich jmen a časů všichni noví maratonci museli povstat a sklidili veliký potlesk od zkušených maratonců. Vzhledem k tomu, že vyhlašování pětiletých kategorií bylo do pátého místa, mohl jsem si užít nádherný pocit předávání stužky za čtvrté místo od Dicka Beardsleye. To je muž, který v roce 1982 vedl Bostonský maraton a neopatrností doprovodné motospojky došlo těsně před cílem ke kolizi. Závod tehdy vyhrál jeho soupeř Albert Salazar, se kterým několik mil bojoval bok po boku o vítězství.

Závěr ceremoniálu byl pro mě velmi hektický. Sálem zaznělo, že ze severu se blíží sněhová bouře a za pár hodin nebude možné projet některé horské průsmyky na Severozápadní pobřeží. Mně nezbylo, než milou maratonskou společnost opustit. Čekaly mě další americké starty.

Z výsledků: Zdeněk Chmel 3:26:19

Stránky závodu

Zdeněk Chmel v běžeckých tabulkách

Obrázky z místa maratonu