Nejdřív tedy vytyčení trasy, ideje.

Chci (nebo musím) přestat tloustnout a začít se hýbat. Chci (potřebuji) hledat radost z pohybu, běhání. Chci (hledám) výzvu, motivaci k systematickému zlepšování kondice. Pokud se podaří naplnit první předpoklad – přiznám se, to jsem nikdy neřešil – často se posouvá plynule a samozřejmě do vyšších pater.

Protože jakmile shodím přebytečná kila a cítím se líp, soudím, že se zeptám, kam bych měl pokračovat. Pokud to nezapíchnu a po čase nezkouším pachtivě znovu.

Užívat si pocit volnosti při běhu a sladce mámivé únavy po něm. To už znám. Čím déle jsem ho kdy postrádal – ať už vinou nemoci či zranění nebo přehnaných pracovních ambicí – tím víc jsem po něm prahnul. Aniž bych ještě znal přesnou chemii endorfinových vzorců.

Ale když jsem si ho vychutnával, po čase mě přestal uspokojovat. Co zítra? Zase ta stejně upocená desítka s finišem na závěr, možná o deset vteřin rychlejší?

Když se nasytím, hledám další horizont, většinou už výkonnostní. Obecně: Porazit souseda na oblíbeném okruhu, nebo tradičním místním závodě. Zaběhnout maraton. Myšleno doslova, tedy ne ujít v hypnotickém vyčerpání za šest hodin. Konkrétně: Právě ho hledám v reálném odhadu možností. Červnový olomoucký půlmaraton? Prostory mi rozšiřují přesahy do triatlonu. Srpnová Xterra ve Špindlu?

Hlavně v přízemí je třeba pomalu a postupně navyšovat dávky. O patro výš si najdete svůj ideální režim. A pak při přesunu do nejvyššího motivačního podlaží se vyplatí být přesný a uvážlivý, abyste předešli zklamání. V čemž pomůže i osobní trenér nebo odborný konzultant s delším plánem časů, kilometrů i tepů.

Jaká je moje výchozí pozice? Čeho chci dosáhnout? Kolik tomu chci věnovat? A kolik na to mám času?

Půlmaraton dáte z normálního běhání bez sofistikovaných postupů. Z hodiny běhu denně se dá běžet maraton pod tři hodiny. Z deseti hodin tréninku týdně odjedete Ironmana. Pochopitelně nezačínáte z nuly. Takže jen si správně nastavte výchozí bod.

U něho zkusme i tady, tak jako platí při mnoha jiných sportech, naplnit heslo: Když nevyhrávám, ať aspoň dobře vypadám. A pak se dobře cítím, což mi pomůže k naplňování cílů.

Už se neběhá jen v botaskách nebo pašovaných adidaskách z Jugoslávie jako před dvaceti lety. Nabídka parádních a kvalitních bot je pro mě paradoxně přítěží. Proboha, co si vybrat? K tomu vyladit běžecké oblečení od ponožek, přes trenýrky nebo elasťáky k tričkům, lehkým bundičkám, čepičkám. Nezapomeňte na doplňky v podobě sportestrů, brýlí, kompresních podkolenek, rukavic atd. Dříve se ve sportovní módě víc napodobovalo, teď naopak při využití funkce a kvality hledá originál. Ano, jedna značka drží linii. Ale když ono se to někdy sejde trošku jinak.

Je dobré znát základy o výživě a pitném režimu a snažit se je porovnávat s pocity a chutěmi. Tělo si říká samo, lépe když víte přesně o co.

Další otázka zní: Kdy a kde běhat?

Úsek dne vyplyne ze situace a stavu nejvíc sám. Někdo vyrazí v šest ráno za kuropění, dá hodinu, klidně i rychlé úseky. Do práce pak jde s odtrénovaným pocitem spokojenosti. Jiný prostě nevstane, nerozběhne se s hlavou obtěžkanou plány a starostmi… Mně nevadí ani v zimě vydat se večer po deváté i do tmy, do mrazu.

Měňte tempo i vzdálenosti, abyste se nezacyklili ve stereotypu. Také kulisy a kompars se podle mého názoru vyplatí kombinovat.

Mám rád svůj domácí okruh. Dříve v malšovickém lese v Hradci Králové okolo hřbitova, stačila pětka, ale mohl jsem natočit i třicet. Pak devítku v okolí pražské vysočanské Máchalky, nebo čtyřku v ďáblickém lese. Teď na Čihadlech a ve svépravickém lese na východě Prahy, kde to natáhnu mezi šesti až dvanácti kilometry. Tam si lehce poměřím formu podle pocitů a časů.

Ale běžecké boty vozím všude s sebou a moc rád vyrazím do Hvězdy, Drahaňské rokle, chuchelského „Údolí smrti“, podél Vltavy. Běhal jsem v Jizerkách, Olomouci, na Lipně. V New Yorku kolem Ground Zero, v Královském parku v Cardiffu, okolo Anfieldu v Liverpoolu, v rozstříleném Sarajevu, městském parku v Kišiněvě i jinde. A všude jsem si to užil.

Většinou sám. To běžíte a software v hlavě si pustí režim čištění a rovnání myšlenek. Čím déle, tím lépe. To popisoval i slavný kavárník (spisovatel, běžec) Haruki Murakami, že?

Hodně naběhám s bráchou. Jen s málokým si takhle trefím tempo i krok. Ale i spolu si většinou pěkně pomlčíme. Občas se vydám s kamarády, jejichž konverzační energii jako by sytilo běžecké dynamo. To pak buď lehce debatujete, nebo pustíte kontrolku „čistění“ mozku.

Ostatně, zkuste si to všechno radši sami…

PS: V den psaní článku jsem uběhl asi sedm kilometrů. Plán na rychlé měřené kilometry okolo 3:40/km po lesní cestě padl při třetím, kdy jsem si na rigolu zvrtnul zánártní kůstku. Zbytek jsem byť svižně, tak jen doklusal.

text původně vznikl pro In magazín HN