MČR ultravytrvalců: Tucet hodin

Píšu tento ?lánek a nevím, odkud vlastn? za?ít. Tisíc myšlenek a vjem? mi tane na mysl. Nechám tedy prsty ?ukat po klávesnici a zkuste si ze st?ípk? prožít ten den se mnou. Chvilku budu psát o neuchopitelném, jindy zas o b?hu jako takovém. 

Cht?l jsem to takhle prožít. Jen b?žet. S prázdnou myslí, otev?eným srdcem a úsm?vem ve tvá?i. Žádné hodinky, po?ítání, jen b?h. Když kolem poledne p?išli kamarádi na šestihodinovku, ?íkali, že vypadám dob?e. T?lo zrovna prod?lávalo jednu z krizí, výraz obli?eje byl ale odrazem duše, která byla š?astná. 

Vybíral jsem si z b?hu ty nejhez?í okamžiky. D?lal jsem opi?árny na s?íta?e a hudebníky, mával na všechny strany praporkem, prohodil fórek na ob?erstvova?ce, nadechoval nosem v?ni kon?ícího jara. Svou rychlost jsem reguloval podle dýchání: nešlo už dýchat nosem? Zpomalil jsem. Možná i proto jsem krom? ob?erstvení nechodil. 

Líbilo se mi, jak m? snad už podvacáté p?ebíhal DaO. Byla radost se na n?j dívat, jak b?ží. Na mé povzbuzení odpov?d?l úsm?vem. B?želi jsme všichni po stejné cest?. Po cest? k sob?. 

Když jsem cítil, že si pot?ebuji orazit, lehnul jsem si. Na pár minutek proklepal nohy, protáhl páte?. Poprvé po 3,5 hodinách, potom po p?ti a osmi. 

Naprosto úžasné bylo ob?erstvení. V prvním kole jen voda a ion?ák. Pak za?aly p?ibývat další nápoje a jídlo. Obrovskou radost mi zp?sobilo nealko pivo, které perfektn? rovnalo žaludek. Takže nebyly výjimkou kombinace, které by si ?lov?k asi normáln? nedal. Piškot s marmeládou zalitý v ?okolád? s pivem, chléb se sýrem s ion?ákem a podobn?. Oblíbeným se mi stal zelený ?aj. 

V první p?lce jsem párkrát ob?erstvení vynechal, jinak jsem st?ídal zhruba 2× po sob? pití, jednou jídlo. Jídlo ve smyslu kus müsli s pivem nebo ?aj a vodu s kouskem chleba. K ob?du jsem si dal vynikající t?stoviny, ?aj a pivo. Mám pocit, že jsem t?ch piv vypil snad 30 kelímk?. 

Na fóru Mirek píše o tom, jak jsem jej p?edb?hl. To ale nenapsal, že mi p?edtím dal t?i kola. Jak došlo k tomu zrychlení? Za to mohla tabule se jmény sedmi b?žc? s nejvíce kilometry. Jednou takhle b?žím okolo a co nevidím. Své jméno na sedmé p?í?ce s ?íslem 92. Snad proto mám druhou p?lku o 1 km rychlejší než první. 

Když mé jméno za?alo stoupat díky odstoupivším, za?al jsem závodit. Opájel jsem se myšlenkou, že poprvé budu stát na bedn?. A zrovna na takovémhle b?hu. Byl jsem za to potrestán další krizí. Znovu jsem musel zpomalit, zav?ít o?i a p?estat myslet na slovo chtít. Uklidnil jsem se a na ob?erstvova?ce jsem minul soupe?e, který byl dosud na t?etím míst?. 

Ned?le, jedna hodina po p?lnoci a slzy mi zkrápí knihu Ho??i?né semínko od Osha. P?eju vám to zažít. M?že se to stát kdykoliv. Na nic nemyslet, žádné ?asy, jen b?žet. Nic víc, nic mí?.

Petr Syblík