Běželo se nad bohinjským tunelem, v tyrolských Alpách, na pomezí Itálie a Slovinska – 37,5 km s 2 500 metry stoupání a 2 800 metry klesání. Do Podbrda přijelo na osmé mistrovství světa přes čtyři stovky účastníků z 18 zemí.

Radost domácím zajistil Mitja Kosovelj (na titulním obrázku), který vyhrál o čtyři minuty (3:22:32) před skotskou trojicí. „Někdy se podaří vyplnit sny. Potřebuješ nejen formu, ale i sportovní štěstí. A já ho asi měl, protože před cílem jsem měl už takové puchýře, že jsem myslel, že běžím do pekla,“ říkal. Pechek ztratil na vítěze třináct minut.

Mezi ženami vládla Philippa Maddamsová (4:08:46, absolutně 29.), silná Angličanka.

Další Češi? 16. Jan Havlíček (3:56:59), 41. Roman Baláž (4:21:20). 7. mužské družstvo. Martin Frei pro křeče vzdal. 9. Adéla Esentierová (4:27:45, absolutně 54.)

Jak se běželo, Petře?

Jsem spokojený, moc, čekal jsem tak desáté místo. Začal jsem volněji, běželi jsme s Martinem Freiem okolo patnáctého místa. Seběhy byly z počátku hodně technicky náročné, pak už to šlo. Ve druhém krátkém kopci jsem předbíhal, pak byl dlouhý seběh, zase nahoru a v posledním seběhu se už pořadí neměnilo.

Jak bys srovnal tento typ horského závodu s klasickými běhy do vrchu? Mezinárodní atletická federace IAAF už mu věnuje obsáhlé zpravodajství na svém webu.

Mně to moc bavilo. Je to určitě náročnější, protože delší a těžší. Nahoře ve vichru to bylo dost drsný. Ale všude okolo nádherná příroda, líbilo se mi to moc.

Jaká vládla atmosféra – slavilo se tu desáté výročí zrodu horského mistrovství…

Ve vesnicích po trati fandilo hodně lidí, užívali si to. Stejně jako závěrečný ceremoniál, kde se těšili z domácího zlata. Organizace byla kvalitní, i když to možná na první pohled vypadalo víc amatérsky. Ještě je neobjevili afričtí běžci, ale popularita horských běhů stoupá.

Jaké jste dostali ceny?

Věcné, vyhlašovalo se deset nejlepších. Já vyhrál velký kus sýra a nějaký místní likér, stejně jako mezi ženami devátá Adéla Esentierová. Měli jsme aspoň něco na cestu.

Jak dlouho budeš regenerovat? Třiapůlhodinový závod v kopcích dá pořádně zabrat…

Počítám dva týdny, o víkendu žádný závod určitě nejdu. Únavu ani necítím, ale vyloženě mě bolí nohy, svaly, z těch seběhů. Posledních sedm kilometrů se běželo jen prudce dolů, aspoň že po šotolině.

Jaké máš další plány, hlavně směrem k olympijskému maratonu?

V létě bych ještě rád zkusil mistrovství světa v běhu do vrchu v Albánii, běží se nahoru i dolů. Dál uvidíme. S trenérem Kervitcerem pořád zvažujeme ještě jeden maraton, pravděpodobně říjnový Frankfurt.

Výsledky jsou na http://www.timingljubljana.si/…ezultati.asp