Na začátku jsme řešili základní otázku – jak se k němu vůbec dostat? Většinu roku tráví ve Spojených státech, jen na pár letních týdnů se přesouvá do Čech. A bývá tu velice pracovně vytížen. Když jsme o tom jen uvažovali, netušili jsme ještě, že českou hereckou ikonu budeme fotit v běžeckém úboru v pět ráno na Václavské náměstí…

Náhoda tomu chtěla, že jsem se dostala na představení Kumšt v Divadle na Jezerce. Vedle Jana Kačera a Jana Hrušínského v něm exceluje další Honza – Tříska. Vyrazila jsem do divadla vybavena hodnotnou literaturou – posledními čísly našeho časopisu. O průnik do šatny jsem se pokoušet nemusela, pomohla mi šikovná uvaděčka. Panu Třískovi časopisy předala s mou vizitkou a s žádostí o interview.

Ještě týž večer mi volali z produkce divadla. „Pan Tříska s rozhovorem souhlasí, takže vám na něj posílám telefon a domluvte se.“ Skvělé! Před telefonátem s hercem jsem byla trochu nervózní. Ale přešlo mě to hned, jak se na druhé straně ozval krásně znělý hlas. Pan Tříska byl dobře naložen. Vtipkoval, popisoval své postřehy z hotelu, kde je ubytován, a hlavně potvrdil, že s námi chce udělat rozhovor o svém každodenním ranním běhu. Hurá!

Ovšem hned to nepůjde, tyto dny je zaneprázdněn a brzy letí zpět do Los Angeles, kde žije s manželkou. Trochu jsem posmutněla, ale zbytečně. Navrhl sejít se v červenci, kdy bude v Praze točit film. A dokonce kývnul i na naši prosbu vyfotit ho při běhu. „Ale já běhám brzy ráno, v pět hodin,“ upozornil mě důrazně. Odvětila jsem, že to nevadí a že si rádi přivstaneme.

Starý pán mě celou dobu našeho hovoru oslovoval křestním jménem, zřejmě zvyk z angličtiny, která nemá vykání. Potěšilo mě, když mi sdělil, že si mě právě ukládá do svého iphonu. Bylo to sympatické gesto, i když nešlo o nic přehnaně osobního. Navíc mě vždy fascinuje, když staří lidé ovládají nové technologie. Jan Tříska byl úchvatný po telefonu. Jaký asi bude při našem setkání?

Začátkem července znovu vytáčím číslo Jana Třísky. Telefon nebere, říkám si, že je asi zrovna na place. Po chvíli mi zvoní mobil. Velký herec volá zpět! Dychtivě to zvedám a trochu se mi klepe hlas: „Daniela Havránková z časopisu Běhej, dobrý den. Volala jsem kvůli tomu rozhovoru, jak jsme se před časem domluvili,“ hlásím na úvod. „Já vím, Danielo, proto vám také volám zpátky,“ ozve se na druhé straně. „Tak kdy to potřebujete? Zítra v poledne něco točím na letišti, tam bych mohl mít chvilku, a nebo někdy odpoledne,“ chrlí na mě Jan Tříska nejbližší volné termíny.

„Eh, už zítra? Tak rychle??“ ptám se trochu přepadle. Takovou rychlost jsem nečekala. „No, já totiž musím ještě domluvit fotografa… co pozítří?“ vyslovuji omluvně a doufám, že nebudu odmítnuta. „Myslel jsem, že na to spěcháte. Dobře, čtvrtek ráno by šel. Ale znovu upozorňuji, že vybíhám už v pět ráno!“ Mám radost, že se to začíná pěkně rýsovat.

Na Václavském náměstí před pátou ranní to nevypadá moc přívětivě. Z nočních tahů se trousí bujaře slavící našinci i zahraniční turisté, na lavičkách posedávají bezdomovci a noční šichtu tu dokončují lehké holky. Před nenápadným hotelem v dolní polovině náměstí se setkávám s rozespalými redakčními kolegy. Šéfredaktor Tomáš přišel rovnou ze včerejšího koncertu Underworld, fotograf Martin už chystá foťák.

Napjatě očekáváme, kdy se v portálu objeví naše hvězda. A tu ho máme! V bílém bavlněném triku, červených kraťasech, kvalitních silničních botách a se sportovními hodinkami na ruce. A s dioptrickými brýlemi na nose vycupital z hotelu Adria těsně před pátou. Přesně, jak slíbil. „Ahoj, já jsem Honza.“

„Dobré ráno! Tak jak si to představujete?“ hned se vyptává naše ulovená celebrita. Zvedne oči k zatažené obloze a zhodnotí: „Včera v pět bylo světla dost,“ a Martin pohotově nasazuje blesk. Pana Třísku budeme fotit hned, aby si pak mohl sám v klidu odběhnout svou trasu z Můstku na Národní a přes Most Legií.

Kdo šel ten den v pět ráno po Václavském náměstí, mohl vidět skutečný úkaz. Po silnici tu několikrát sbíhal Jan Tříska a pro našeho fotografa ochotně úsek opakoval. „Kdy bychom mohli natočit rozhovor?“ ptám se herce, než nadobro odběhne vstříc svým kilometrům. „V jedenáct za mnou přijde učitel saxofonu, tak víte co? Dorazte nějak před polednem,“ rozhodne ranní běžec.

V poledne před hotelem telefonicky ověřuji, jestli můžeme přijít. „Ano, se saxofonem už končíme. Jsem v restauraci v prvním patře, budeme tu mít klid,“ dostáváme souhlasnou odpověď.

Nesměle nakukujeme do malé jídelny s prosklednou střechou. Fotograf Martin září: „Bezva, tady bude světla dost.“ Jan Tříska v džínách a sepraném bavlněném šedivém triku na nás mávneme, ať jdeme dál. Profesor saxofonu naposledy přehrává skladbu na altsaxofon. Herec, nyní v roli žáka, mu drží notový zápis před očima a bedlivě sleduje učitelovu hru. Nedá nám to a obdivujeme krásný hudebníkův nástroj z roku 1944.

Hodina saxofonu skončila, v místnosti zůstali jen běžci. Je z toho cítit cosi spikleneckého. Posadíme se u stolu, zapínáme diktafony (pro jistotu dva). Zazní první otázka a Jan Tříska se rozhovoří. Sedí proti nám, vychutnávám si jeho výraznou dikci, baví mě, jak mění výrazy ve své již notně vrásčité tváři.

Jeho živé oči těkají mezi Tomášem a mnou. V momentech, kdy zazní vtip, se v nich objeví šibalské plamínky. Všimnu si, že na kapsičce trička má ručně vyšitý monogram JT. Je to kouzelné.

Tomáš vede rozhovor, Jan Tříska rozvážně odpovídá. O běhání nikdy dlouze nehovořil, odpovědi na některé naše otázky teprve hledá. Vzpomíná, jak začal běhat… „Vy chcete filozofovat, to ne. Bavíme se o běhání,“ lehce směřuje debatu. Martin kolem nás krouží se svým aparátem.

Půlhodinka našeho povídání končí. Ranní fotky, které jsme stihli nechat vyvolat, si necháme podepsat s věnováním redakci. Jednu darujeme panu Třískovi. Je upřímně nadšen a s díky přijímá i nové číslo Běhej a knihu Ivany Pilařové Kam bych tak běžela?. „Pěkně jsem si početl ve vašem časopisu,“ pronese a my se dmeme pýchou.

Těsně před rozloučením se Tomáš Jana Třísky ještě zeptá: „A jak vy se vlastně cítíte nejvíc? Jako Čech v Americe?“ Dostává se nám trochu nečekané odpovědi: „Já jsem Američan.“ Hledíme asi trochu překvapeně, pan Tříska to rozvede: „Odešel jsem z Československa, které se rozpadlo. Nyní se vracím do Čech, do úplně jiné země. Víte, v Americe je velmi snadné stát se Američanem.“ Snažím se pochopit, že před námi stojí občan Spojených států.

Vycházíme z poklidného hotelu plni dojmů na rušný Václavák. Překotně si sdělujeme, co nás zaujalo. Máme pocit, že se nám povedlo něco velkého. Že máme pro Běhej velkolepý úlovek. Čtěte už v srpnu v tištěném Běhej.